M jako Michlovský, P jako předsudky
Jedna z nejhorších věcí na světě (kromě trpaslíků, samozřejmě), jsou předsudky. Třeba když máte pocit, že malej bagr umí udělat jenom malou díru nebo že z jednoho mraku může pršet jenom omezeně dlouhou dobu. Předsudky ve víně jsou taky zrádný a nejvíc vám daj na frak při slepý degustaci. To, co normálně obcházíte obloukem, na slepo klidně prohlásíte za vrchol všehomíra a naopak – leckterá biodynamická frajeřinka vám chutná asi jako praseti čalamáda.
Pak tu máme předsudky vůči vinařům obecně. Nejvíc toho naděláme okolo masovosti produkce, nejvíc dštíme na ty, kdo prodávají svoje vína v supermarketech.
Strašně jsem se těšil, že pana docenta Michlovského poznám osobně na Růžování. Bohužel, zájem o akci ze strany veřejnosti nebyl, takže Růžování šlo do kopru a vidina seznámení se zajímavým člověkem taky. Představit reprodukovaně nám ho musel až obchodní ředitel firmy, pan Miroslav Majer, ke kterýmu jsme zašli na degustaci. Vybírali jsme něco pro Vinograf – hlavně jsme chtěli přechutnat levnější vína z řady Latitude 49 – to když přijde někdo, kdo nad vínem nechce moc přemýšlet, ale má mu chutnat.
Jenže nabídka firmy má dneska 150 položek a když čekáte, že půjdete za půl hodiny domů, tak jste vedle jak ta jedle. S Latitude se skutečně začalo (je to nejlevnější řada, většinou v kabinetu, s MOC kolem stovky) a líbil se nám z ní Vavřín, milá ovocná věc, splňující přesně svůj účel. 
Naopak celkem zklamala Müllerka a Sauvignon – obě láhve působily trochu utahaně a rozhrkaně. Podobně na tom byl i Vlašák – ten měl pěknou kyselinku, ale tělo nějaký rozhádaný. Asi jsme se netvářili moc mile, protože v zápětí před náma přistál Vlašák z řady Premier, což je řada nejvyšší. Tady konkrétně šlo o výběr z bobulí z roku 2006, prokvašený do sucha, takže bratru 15% alkoholu a žádný jednoduchý pití. Znatelně botrytická věc, plná a mohutná, vpravdě dekadentní a opulentní, stejně jako cena (kolem tisícovky).
V krasojízdě se pokračovalo Chateau Dowina, což je řada, která zrála na bariku. Vavřinec 06 kombinuje ovocnost odrůdy s hebkostí taninů ze dřeva (pěkný zástupce odrůdy, ale doma bych si to asi neotevřel) a Frankovka voní po čínský továrně na hračky. Už jsem se chtěl samolibě usmívat, že ty předsudky tak nějak fungujou, ale pak přišly ty šišky.
Schovaly se totiž potvory do řady Vinum Palaviense, což je označení pro modely z okolí Perné, které těží z parádního podloží svahů Pálavy. Moc příjemně naladilo Charodnnay 06 svojí oříškovou zmrzlinoidní ovocností a dorazila nás trojka dvou Ryzlinků a jednoho Veltlínu. Rýňák 07 VZH je opravdu skvělá věc, plná plynu a země, vody a laků, žampiónů a podhoubí. Stejně povedený je i ročník 03, ten ovšem ještě prohlubuje nazrálost a podtrhuje krásná zlatá barva. Musel jsem smeknout, protože společně s nedávno chutnaným Chateau Béla to byl jeden z nejpovedenějších ryzlinků za poslední dobu.
Vrchol přesto přišel až potom, a to s Veltlínem. Pokud taky razíte teorii, že Veltlín nemá už o Vánocích být na světě, doporučuju vám ochutnat Veltlín 02, který se onehdá ve Vídni probojoval mezi 200 nejlepších vín světa. Nechápu, ale souhlasím.
Mírně kuriózní na posledních třech vínech, který mě uvedly do extáze, je to, že všechny tři kvasily i zrály v tokajským sudu bez vypálení. Jak by vypadaly bez doteku dřeva, je těžko říct. Ale ten dotek se netýká vanilky a kouřovosti, která leze z toastingu. Jen komplexity, kterou nějak naberou, aniž by to huntovalo vůni a chuť.
No a tady udělal pan Majer chybu. Asi jedinou, protože je to vynikající obchodník. Pustil nás totiž na červený. Tři Pinoty, který nám naservíroval, byly všechny super, ale chtít je nějak analyzovat a pokračovat ke Cabernetům, bylo asi jako vyjít po parádním filmu z kina a hned jít na něco jinýho. Kdepak, musíme se stavit ještě jednou, protože je třeba vychladnout, zpracovat informace, vyladit se do normálu a zase začít fungovat.
Celkem vzato – předsudky tak nějak samovolně padly a vína tajemného Em tenhle týden dovezou do Vinografu. Stavte se – nejlíp v pátek, kdy budu osobně za barem rád si s váma o nich popovídám.
Kolik filmů zvládáte za večer?
ale jó, mně michlovskýho kousky taky chutnají (přesně mi nejvíc sedne ta řada palaviense – i když jednou jsem se spálil na opravdu nepříjemně “zeleném” CS za pětikilo). Není pochyb o tom, že se jedná o špičku zdejší produkce (tu větu o tom, že se ve vídni někdy sešlo 200 nejlepších vín světa ale beru jako překlep 🙂 moje předsudky ohledně vín pana michlovského jsou jiného řádu. já mu přezdívám Velký Mág. podle mého je pro něj prioritou vyrobit špičkové víno minimálně v dané cenové kategorii a tomu je ochoten podřídit všechno. včetně toho, že se bude pohybovat na hranici povolených či minimálně “etických” postupů, nebo, když na to přijde, i za ní. Jeho vína jsou perfektní, ale neptejme se, jak se to povedlo. Já jako spotřebitel bych se mohl cítit trochu klamán třeba v tom, že to, co mi na tom přijde komplexní, nepochází třeba zrovna z terroiru (z dřívějších rozhovorů je jasně poznat poněkud přezíravý názor M. na terroir, což se nějak zázračně poslední dobou mění), ale z nejmodernějších technologií, z mísení s víny jiných šarží, míst původu, jiných odrůd. nedávno třeba z nějakého vědeckého článku vytanulo, že na vinicích v perné, které jsou registrované v biorežimu (už několik let) používá pod keři herbicidní úhor. určitě by mne utloukl argumenty, proč to je nejlepší řešení, ale tenhle detail ve mně spíš utvrzuje pocit, že pan M. si, jako všichni, kdo jsou o dva kroky napřed, hranice určuje sám. to mě trochu děsí, ale možná jen prostě podléhám předsudkům, nic víc. každopádně Goldhamer a Purmice jistě patří k nejlepším vinicím u nás, to je bez debat.
p.j.: Chápu a proto taky zmiňuju ty předsudky, respektive rozdíl mezi vnímáním na slepo a s etiketou. Vlastně mě trochu mrzí, že na obranu milovníků přírody tahle informace z vína senzoricky neleze, jako třeba nějaká vada. Napil bych se tak Vlašáku z Pálavy a místo korku zahlásil herbicidní úhor 🙂
To mě sice taky mrzí, ale to, že to tam možná není poznat, neomlouvá. Asi jako se zločinec může bránit tím, že peníze mají vždy stejně velkou nominální hodnotu a naslepo nepoznáš, kterou někdo ukrad nebo poctivě vydělal, tak se asi většina shodne, že na tý cestě záleží minimálně srovnatelně.
No, po pravdě jsem z pana docenta na rozpacích. Měl jsem s ním nedávnou osobní zkušenost, kdy je z pozice prostého obdivu k umu a progresivitě vinaře nutno smeknout … na stranu druhou s ním musím, ač nerad (a tahle lehká ambivalence lze cítit i z pojetí článku), souhlasit, v rámci nedávno koštovaného, s jeho názory prezentovanými v posledních VO.
Jakási kontroverze, leč omluvte mě, nemůžu si pomoci .)
p.s. ta vína byla koštována kde a s kým ?
MT: Myslím, že p.j. to řekl moc hezky: Ten, kdo je o pár kroků napřed, určuje pravidla hry. O rozpacích (hlavně ze sebe) ten článek vlastně je. Ale přesto nevím, jestli si člověk musí vždycky vybrat černou nebo bílou – zcela netechnologizující postup nebo pravý opak. Doufám, že nemusí.
Jinak vína jsme chutnali v pražském obchodním ředitelství firmy (Dům u Závoje), prezentoval je pan Miroslav Majer, chutnali jsme dva, já a Klára.
Chutnal je s námi i Honza Horešovský, náše třetí polovina ve vínografím baru:)
No to je radost vás zase vidět! Začet sem se, a ani si nevšim že to sou půl rok starý kousky… 🙂 Držte se!