Jak jsme trhali svěťák

Jako kluk jsem hrál šachy, ale moc mi to zrovna nešlo. Možná to bylo tím, že jsem při tahání figurkama vždycky myslel na něco jinýho. V turnajích jsem se umísťoval tradičně předposlední, což bylo místo bez ceny. Poslední totiž většinou dostal cenu útěchy, já nic. Běhat mi šlo vytrvalostní tratě, ale to zas byla nuda. Granátem jsem nepřehodil ani hřiště na šířku.

Nedá se teda říct, že bych si užil výher nebo rekordů. Medaile se mi vyhýbaly a na stupně vítězů jsem lezl, jenom když byly ve skladu připravený na další sezónu. Když mě Michal Šetka z Decanteru nabídnul možnost zúčastnit se pokusu o překonání světovýho rekordu v sabráži, byl jsem nadšeně pro. No chápejte, jednak je to týmová akce, takže moje nešikovnost se v tom může ztratit, a jednak v ničem jiným už teď po třicítce asi rekord neudělám.

Na Kočkovišti Výstavišti, kde se pokus o rekord konal (v rámci Vína a destilátů), se nakonec k jeho překonání sešlo 44 lidí. Většinou somíci a nadšenci do šavlí, profíci, pár do jídla a několik amatérů a zevlistů (já). Bylo přesně vidět, jak kdo celou akci chápe. Somíci měli zástěry a šavle k originál futrálkách, profíci měli hermelínový hábity a šavle se střapcema, amatéři a zevlisti měli tričko a velkej nůž.

Vyfasovali jsme po dvou lahvích (pan Nazarčuk a jiní i šest) Canard-Duchene nebo Taittinger a šli jsme na start k židličkám, abychom neporanili veřejnost. Nějak se automaticky čekalo, že všichni přijdou ve dvojici, což jsem nepřišel, čímž pádem mi automaticky přidělili parťáka ex-offo. K mýmu zděšení se jím stal Ivo Dvořák a já se hrozně bál, abych ho snad nepolil nebo mu neudělal ostudu, protože se na něj zaměřily kamery a fotografisti.

No a pak se ozvalo to připravit, pozor teď, ministr vystřelil z pistole a já sekal a sekal a ono to ne a ne uletět. Nůž byl měkota, potvora ikeácká, hektika deseti vteřin na mě dolehla, sáhnul jsem po další láhvi, taky nic, znova jsem se vrátil k tý první a bum, už to bylo. Tak aspoň jednu, říkal jsem si, tu druhou za mě parťák obětavě dorazil. Musím si koupit pořádnou šavli, to je hotovka.

Nalil jsem si Taitingera, mlsně sosal a rozhlížel se, jak dopadli ostatní. Odkud že zazněl ten zvuk, připomínající výbuch granátu? Á, od Michala Šetky. Tomu většina láhve skončila na košili. Ta láhev měla korek a byla absolutně bez bublin. Takže to neudělalo to, co to udělat mělo, hájil se. A kdo jich to fakt dal šest? Hm, pan Nazarčuk. Takže nekecal. Smekám.

Mám silný pochyby o smyslu takovýhle akce. Kromě toho, že je to bžunda a trochu adrenalinu, jsme nevybudovali žádný hodnoty, nezměnili svět k lepšímu, ani nepomohli ničemu, kromě masáže vlastních egosůbek. Ale co, nemusí mít všechno hlubší smysl, nebo snad jo?