Postní

Nahoru leze míza v stromech a listy se nadouvaj vláhou. Míza pryští do květu, světem vládne nalejvání a buřnost jarovosti, to snad že zima byla tak dlouhá a teď si to léto chce vyřídit s pučením, že se tak dlouho flákalo. Syrová zeleň myškuje mezi trhlinama hnědosti loňský trávy; kde že jsou její sněhy, radši snad včerejší noviny – ty jsou aktuálnější a přinášej nám mutuální závazky vůči politikům, který pořád maj dojem, že jsou důležitější, než jaro samo.

Být Johannem Sebastianem, vydám se zítra na cestu, abych si poslechnul Diderika Buxtehudeho. Jenže tomuhle příběhu už jsou tři sta čtyři roky a Bachova třítýdenní dovolená, kterou si o tři měsíce protáhl, jen aby byl tehdejší modle varhaníků nablízku, ho tenkrát stála jen důtku za nedbalost ve službě. Co by se stalo nám v době hypoték a pracovních závazků, v době projektů a projekt managerů, v době hudby automatizovaný a průmyslovaný, v časech netrpělivosti s expozicí tématu a třikrát opakovanejch refrénů, aby si je každej pamatoval?

Lacinnost nám vládne. Popovost a pouťvost pozlátka. Nemáme čas. Nechceme otálet u Juliánskýho kalendáře, hrneme se na mor dnů navíc, ale nestíháme ani svůj vlastní den, nepostojíme, neposedíme. Měli bychom vymyslet něco pohodlnějšího, než je samo ležení, to aby se nám líp dejchalo, když už se potřebujeme odreagovat za kratší dobu, než jakou sama reakce na akci trvá.

Doba před Velikonocema bývala tradičně dobou postní. Půst byl odpíráním si nejen masa, ale i hudby a hlučný zábavy. Půst od alkoholu, to je jasný. Od vína. Dáváte si prostě klid, organizmus odpočívá a regeneruje se. Takže když pak na Velikonoční pondělí přijdou Matoušovy pašije, tak vás to samozřejmě rozseká namaděru.

Znám dvě krásný interpretace Matoušovek. Ne že by ostatní nebyly dobrý. Ale nejlepší mi přijde podání Johna Elliota Gardinera a Helmuta Rillinga. Gardiner s English Baroque Soloists dokazuje, že skromnost, se kterou Bach Matoušovky psal, se dá podat i v mohutnosti Monteverdi Chóru a pořád to nezní nabubřele. Tahle dichotomie tak trochu  připomíná rozdíly v chápání Hej Mistře Jana Jakuba Ryby. Ten svojí mši psal pro kůr v Rožmitále. Pokud jste tam byli, víte, že se tam nemohlo vejít víc jak dvanáct lidí do orchestru a dvanáct do sboru. Pak už by si stáli na hlavách.

Helmut Rilling s Bach Collegiem Stuttgart má naopak našláplo modernitou a pompézností. Nebojí se opulence a masakru. Jeho Kommt, Ihr Töcher je o poznání rychlejší, než Gardinerovo, ale většina dalších recitativů i árií se vleče jak patetickej smrad. Čert ví, co tím chtěl říct. Přesto se mi to jeho podání líbí. Je tak nějak svoje.

Nechce se mi na příklady dvou velikánů uměle roubovat vinný analogie. Není to třeba. Zvlášť v době postní, kdy bychom se alkoholu vystříhat. Přijde mi jen, že bychom si právě v tuhle dobu měli najít čas sami na sebe. Na hudbu, na knihu. Na Matoušoy pašije, který maj tři hodiny. Měli byste si prostě sednout a poslechnout si je. Neesemeskovat si. Nekecat. Nechlastat. Neblbnout. Vypnout telefony, vyvěsit zvonky, ztišit se, naslouchat.

Postíte se?