Vinařem v Dobřichovicích (část 4. – kdo jinému jámu…)

…kopá, sám do ní sází. Do sázení je ještě pár dní a kopat se teda musí. A hluboko. Nejmíň šedesát centimetrů. Do toho pak přijdou sazenice révy, zahrnou se a bude.

Budeš mít z toho věčnýho sezení u počítače záda jako paragraf, říká mi máma, když mi volá a ptá se, co dělám. Vinograf nebo paragraf, není to fuk? Jasně, vyrážím na zahradu s rýčem a rejpu se v hlíně. Zemědělství je radost, člověk tak nějak srůstá se zemí, stává se její součástí. Naopak rýč se po nějaký době stává jeho nepřítelem, protože mu způsobuje drobný oděrky, přiskřípnutí a jiný újmy na zdraví. Neobratná manipulace se tomu říká.

První jáma. Měřím to. Má to čtyřicet. Herdek, to je málo, to by nešlo. Šutry. Pak nějakej bordel, pak zase šutry. Funím víc, než na uklouzaný plotně v Arcu. Potím se víc než na squashi. Třetí jáma. Šutry.

Sem půjde Hibernal, támhle Malverina a tudlec Livora. Budu dělat cuvée HIMALI. Neznamená to něco japonsky třeba? Co se nechytne, podsadím Pinotkou a Rieslingem. Speciální cuvée PIRI PIRI. Hergot, šutry debilní.

Na smrku u sousedky se usídlil sýček. Dělá hu. Hu. Hu. Po cestě projde několik pejskařů, dívaj se divně. V rohu vinice vylejzaj sněženky, o kus dál pažitka. Už to mám, nebudu zatravňovávat meziřadí – budu ho zapažitkovávat! Sedmá jáma. Šutry. Nad hlavou mi přelítá brácha v barvách naší národní letky. Prej to chtěj prodat Aeroflotu. No to mě podrž, letěl jsem s Aeroflotem párkrát do Šanghaje a na nouzový přistání v Novosibirsku nikdy nezapomenu. A to ještě pamatuju jejich TU-134 na lince Praha – Moskva. Tam to bylo tak blbě vyřešený, že v celým letadly páchly hajzlíky a všude se odlupovala izolace. Tak. Zpátky do práce.

Člověk musí mít jasnej cíl. Musí si dát úkol a po jeho skončení toho nechat. Jinak se zblázní. Vzpomínám na dvanáctiminutovky. Běžet dvanáct minut je mnohem víc vyčerpávající, než běžet tři kilometry. Uběhnu tři kilometry a jdu domů. Ale dvanáct minut?

Nebo Zápisky z mrtvýho domu. Tam přece Dostojevskij píše o úkolácích. Vězni najednou udělali práci třikrát tak rychle. Splnili úkol a padla. Dvanáctá jáma. Co to tam hergot je?

Fuj, patnáct, víc jich dneska nedám. Máma má pravdu, furt jenom sedim u kompu. Rozkydávám se, měknu. Jak to zpívá ten Marek Eben? U pasu visí, co neviselo… Musím dělat víc na vzduchu. Už to mám! Budu pracovat venku, pod ořešákem. Vytáhnu si tam lehátko a deky a budu datlit tam. Ne. To je vlastně blbost.

Hu. Hu. Hu, dělá sýček. Slunce zapadá. Ještě sto dvacet pět děr. Hu. Hu.