Skip to content

Lež, fabulace a víno

by Ondra on March 16th, 2009

“Stalo se to nedlouho poté, co jsem zemřel na lovu velryb.” Touhle větou zahajoval svoje setkání s dětma jeden spisovatel, co k nám kdysi přišel na besedu. Ani jeho jméno, ani žádná z jeho knížek mi v hlavě nezůstala. Jen ta věta. Demonstroval na ní, že podstatnou složkou knížky je první věta, protože člověk podle ní často usuzuje, jestli knížku zavře a založí na poličku do sekce pro usedání prachu, nebo jestli se na ní vrhne a s baterkou pod peřinou jí přelouská. “Tou první větou,” tvrdil, “podněcuju dětskou fantazii.”

Dětská fantazie prakticky nemá hranic. Dumání nad způsobem fungování světa, které je tajemstvím i pro většinu dospělých, je pro děti neuvěřitelnou příležitostí, jak rozvíjet neexistující světy a našroubovávat na ně empiričnost okolních jevů. Těžko věřit,  že by se to z člověka vytratilo, jedva odroste dětským střevíčkům. Těžko věřit, že kuchyně lesem a štokrle medvědem se může stát jen v hlavě dítěte školou povinného. Jenže pak už nám to většinou okolí nepromíjí. Od dospělosti se totiž vyžaduje analýza, jasná mysl a logický závěry.

Podobnou tématikou se zabývá Ivan M. Havel v úvodníku listopadového čísla časopisu Vesmír. Rozepisuje se trochu o fabulaci, komplotu a lži. Zajímavý (a dobrý) mi přijde, že nechápe fabulaci jako něco negativního, ale spíš jako pokračující fantazírování člověka, který vlastně nikdy nepřestává být dítětem. A taky to, že zůstává sám sebou, i přes to, že mu okolí vytrvale dává najevo, že svět funguje jinak. Dříve či později narazí fabulátor na nesrovnalost s okolním světem, tu si však ihned dokáže vyložit v rámci svých dosavadních jistot; prostě si je doplní, opět “logicky” o další jistoty – tím si ty první jen upevní.

Je ale jasný, že si musíme přiznat neudržitelnost vidění reality. Ta totiž přestává fungovat ve chvíli, kdy nás něco zaslepí chtíčem, očekáváním, legendou, cenou, v nejhorším případě pak shodou většiny. Pokud někdy chutnáte víno ve větší společnosti a je zvykem dát všem prostor na to, aby se vyjádřili, dojde vám, jakej tlak na vás skupina podvědomě vyvíjí.  …mozek či nevědomé procesy v něm (…vnímané jevy) pohotově doplní, uhladí, domyslí – dofabulují, aby nám svět dával nějaký smysl. “Pravda o světě” je něco velmi ošidného, pokud se nad tím zamyslíme trochu hlouběji.

U ročníkovýho rosé šampáňa Charles Gardet 2002 mám poznámky: Zatěžkaná vůně až do oxidázy, hutná kompotová přezrálá něco… moc těžký na mě, moc hutný, utahaný, bez elegance. Kolektiv pak tlachá a vynáší víno do nebes, mezitím o sobě začnu pochybovat: Jo tak takhle má možná chutnat to šampáňo. Třeba je to dobře, třeba je to známka něčeho, co nechápu. Snažím se zasadit to, co mi nechutná, na mustr kvality. Ale ne, nemůžu si pomoct, nedostali mě.

To ale ještě může přijít, zejména k stáří to čekám. Třeba pak půjdu po stopách svojí babičky. Ta si už nepamatuje ani co měla k obědu. Nedostatek paměti ale dokonale vyvažuje obrovskou fantazií. Když jí přivezu meruňkový knedlíky a po obědě se jí zeptám, jak jí ten guláš chutnal, nehne ani brvou a povídá.

“Dobrej byl, trochu málo slanej, ale dosolila jsem si ho,”

No a pak přijde Egly-Ouriet, krásná záležitost, postavená čistě na spanilý Mlynářce. Dostavuje se nadšení, opojení a vytržení, dýchá na mě krása a čistota studánky z horskýho pramene. Teď to naopak nikomu nebude chutnat, říkám si. Ale kolektiv se zase rozplývá a lahodí si slovama na jazyku. Nadšení střídá nadšení a tak si tak sedím a dumám, co je špatně. Asi jsem přestal být dítětem, ale nestal se ještě fabulátorem.

I babičku ale ta fantazie někdy zklame.

“Támhle jsem to měla uložený,” říkala mi nedávno. “A už to tam není, podívej.”

“Ale co to bylo, babi?” Ptám se jí.

“No to nevím. Ale už je to pryč.”

2 Comments
  1. zavislak permalink

    Horší než fabulace je předvádění se. Kdy jsem měl jakouže sakradrahou lahev, jakej sem borec, co eště mi nechutnalo. Ale to se Vás netýká, že. I když se to stejně fajn čte.

  2. zavislak: Nerad bych vám křivdil, ale myslím, že se trochu mýlíte. O předvádění se to tady opravdu není (nebo nemělo by být). Spíš o tom, že cena někdy ostře nekoresponduje se subjektivním dojmem, který z vína mám. Drahota láhve je zrovna věc, ke který se nijak často nedostanu, jde spíš o sváteční záležitost. A když pominu to, že někdo to víno ocenil na třeba 95 bodů ze sta, na jeho vnímání a užívání si mám pořád jenom vlastní smysly.

Leave a Reply

Note: XHTML is allowed. Your email address will never be published.

Subscribe to this comment feed via RSS