Dva Sauvignony z kabinetu

Kousek za Nevers se mladá Loira spojuje s řekou Allier a milenecky se vydají k severu. Po čtyřiceti kilometrech plavby je čeká ráj Sauvignonů. Napravo Pouilly, kousek za ním na protějším břehu Sancerre. Každá Mecca odrůdy nějak nutí vinaře ze vzdálenozemí se jí přiblížit, zkusit to, napodobit. To je asi dobře, protože jinak by nikdy nebyl žádnej pokrok. Ale vzniká tím taky spousta průměrnosti a normálnosti, která se sice vypít dá, ale mám pochyby, jestli nás nějak obohacuje.

Mám tu dva Sauvignony z Moravy, který mi to obohacení nabídly. Tak nějak osobně možná, ale přece – jsou totiž jako procházka dětstvím. Cesty autobusem a metrem a zas autobusem s obrovskou taškou na zádech. Velká budova se spoustou schodů. Sběr papíru. Šatnáři a nástěnky. A blondýnky s mašlema ve vlasech.

První zastávku musím udělat ve školní kuchyni. Tam se v pondělí vždycky dělalo bezmasý jídlo. Logicky, o víkendu nikdo nedělal, takže v nabídce bylo to páteční a dřívější a to se dětem nedoporučovalo. Hitem pondělka teda byly buchtičky se šodó (skloňujete šodó?) nebo žemlovka, o něco horší varianta byl rejžovej nákyp s meruňkama. Do jeho profilu se mi bohužel trefil kabinetní kabinet z roku 2007 od pana Kovacse. Má přesně tu kombinaci sladký patlavosti a škrobu s masakrózní aciditou marhulí, plovoucích si v tom jejich slizoláku. A tak je to i udělaný. Jde totiž o cuvée z tratí Na Štrekách (kde byly hrozny na počátku zralosti) a Stará Hora (kde prakticky přezrály). Výsledkem je něco, co je rozhodně originální. Ale nevím, jestli je to dobrý. Ta kombinace přezrálosti a nedozrálosti je tam totiž až skoro rušivá, nenechá vás odpočinout a nemá klid, působí nervózně a zmateně.

To víno mi připomnělo spolužačku Verču, který ve třinácti narostly prsa, jakýma se normálně chlubily jen dobře stavěný dvacítky. V kombinaci s její drobnou postavou a dětskou tvářičkou to vypadalo až úchylně a deváťáci se mohli uslintat. Chudák holka začala nosit vytahaný svetry a většinu času při chůzi koukala na zem, jako by tam každou chvíli měla najít bůra.

Druhá zastávka je na hřišti za školou. To má dneska krásnou moderní běžeckou dráhu, několik křišť a spoustu stromů. Před dvaceti lety to ale byla krásně zarostlá zahrada, kde z rozpraskanýho asfaltu lezly trsy pampelišek a všude po stráních se táhnul ptačí zob. Pod keřema, kam nebylo vidět, jsme měli vyběhaný cestičky a tam se hrálo na mustangy.

Pravidla už si dneska nevybavím, ale jasný bylo, že jste se museli pohybovat jenom cvalem; kdo popoběhnul, prohrál. Taky jste se nesměli dostat do kleští, protože to byste se obklíčili, že jo.

Ty vůně běhání pod klenbou keřů mi zase evokoval Sauvignon od Lahoferů, co do kabinetu vyzrál na trati U Hájku. To trahaný listí a bobule, ten zvířenej prach a slunce, který se snaží dostat na zem, ale nějak se mu to nedaří.

To se asi projevuje lehká mineralita trati, kde se tak pěkně daří Ryzlinku. Jenže ochutnat v tomhle rozpoložení jejich Ryzlink, by znamenalo ponořit se do kabinetu přírodopisu, nebo snad rovnou do šatny před tělocvikem. A to si radši nechám na jindy.

Vaše vzpomínky na základku?