Nicolasovy a Tomovy hrabičky

Největší bomba týdne pro mě byl Nicolas Joly u Garyho Vaynerchuka. Gary se poslední dobou opravdu rozjel a zve si jednu celebritu za druhou, nechá je mluvit a kromě vína komentovat i život, světlo, půdu a hudbu. Pana Jolyho bych mohl poslouchat hodiny. Jeho brilantní analogie, nadhled a smysl pro humor, stejně jako zapálení pro věc a odkrývání souvislostí – to všechno z něj dělá žijící legendu. Navíc mám dojem, že stejně jako on vypadal v osmdesátých letech (jako šašek), vypadá dneska spousta lidí, který obdivuju pro jejich vína nebo nekonvenční názory na svět. Jak budou oni vypadat za dvacet let? Kromě toho se v rámci rozhovoru dostanou i na několik zásadních témat: propojení chemickýho průmyslu a vzdělávacích institucí, pití bílýho vína v pokojový teplotě a asistence přírodě namísto sklepního čarodějnictví. Episoda má dvě části, první je tady, druhá tady. Viděl jsem to třikrát.

Pokud nebudete mít po týhle náloži biodynamiky dost, můžete se vypravit na Youtube, kde je fajn dokument od Geoffreyho Finche – Biodynamic In Vino Veritas. V podstatě to samý pro začátečníky, z pohledu několika osobností ze světa. První část je tady, druhá tady, třetí tady.

V týhle souvislosti se mi vybavil dva roky starej článek, a ačkoliv to s vínem nemá lautr nic společnýho, je to celkem brutální svědectví o naší ignoranci, stejně jako o tom, jak drahý a nedostupný pro nás něco musí být, abychom si toho začali vážit. Analogie s vínem se nabízí hned. Tenkrát Joshua Bell, jeden z největších virtuózů na čtyři struny, ukul piklózní experiment s deníkem Washington Post. Stoupl si do metra a začal hrát. Hodinu mastil ty nejtěžší fláky v ranní špičce. Hrál tam na housle, za který by si normální člověk postavil deset baráků a ještě by mu zbylo na letadlo. Dva dny před tím vyprodal Joshua koncertní síň v Bostonu, kde stojí lístek v průměru 100 dolarů. Jak jeho metroangažmá vypadalo? Přečtěte si to tady, mrkněte se i na video. Je to masírka.

Podobná věc, i když naruby, se stala u nás. Restaurace u Petrské věže nechala hosty za jídlo platit podle vlasního uvážení. Po týdnu to museli zavřít, protože Čecháčci propadli dojmu, že je všechno zadarmo. Tak si říkám, že kdyby u nás ten houslovej experiment provedl třeba Pavel Šporcl na Můstku, nejenže by se tam shromáždil dav, ale ještě by tam někdo podnikavej začal vybírat vstupný. A polovička lidí by si to nakonec odepsala z daní jako výdaje za kulturu.

Na iHnedu pak najdete i přehled 100 našich nejlepších vín. Projel jsem to, ale nevím, kam na ty žebříčky furt choděj. Pokud jste ale placený od slova, pak chápu, že je to fajn kšeft. Dozvíte se tu, že nám vládne univerzální šardonka a taky, že jsme jakusi “vývěstní listinou českého zmrdizmu v praxi.” Nevím sice, co to je, ale nijak mě to neuráží.

A máme nový blog o víně. Zatím se rozjíždí, ale už teď to vypadá dobře. Pustil se do něj Tomáš Tošovský, zdatný toť komentátor našich vlastních žbleptů a okázalý to názorový konfrontovač. Svůj počin zatím chápe podobně jako Vinný Pavouk – jako vlastní poznámky, který budou kdykoliv po ruce. Chce psát hlavně pro sebe, že jo. Ale ono ho to brzo přejde. Hodně štěstí!

Kolik blogů o víně vznikne tenhle rok? A kdo je podle vás ten nejpřehlíženější vinař?