Pravda a láska…

…zvítězí nad číslama a tabulkou. Doufám.

Srk, gloglogloglo, šprrrrrrvft, frrrrrpt. Polk.

Dumáte nad tím, co o tom víně říct. Jak vám to chutná. Zíráte třeba do hodnotící tabulky a nevíte si rady. Taky si nevím rady. A spousta lidí okolo jakbysmet. Proto vám představuju systém hodnocení vína, který jsem si vyvinul pro vlastní potřeby. Není to vlastně ani tabulka, protože bodování mě celkem nudí. Spíš je to takovej dotazníček s plusítkama a mínusítkama.

Tomuhle vínu dávám tři opice, půl šálku peciček a metr klobásy. To znamená, že jsou hodnocení, u kterých to prostě nevymyslíte. Něco to je. Ale co, že jo.

Pokoušel jsem se vysvětlit v předchozím článku, že podstatou pití vína pro mě osobně je užívání si. Model chutná – nechutná je věc, která je nutně na něčem postavená. Na tom, co vás baví. Jasně, někdy považuju vadu za přednost a u vínaznalých jsem za troubu. To ale neznamená, že si víno užiju míň. Subjektivita hodnocení je prostě zásadní věc.

Součástí mýho hodnocení je i cena. Ne nějak absolutně, ale v relativním poměru za subjektivně hodnocenou kvalitu – víno za tři stovky si totiž užiju přesně desetkrát víc, než víno za tři tisíce stejnýho hodnocení. Na něčem mi naopak tolik nezáleží, takže některý položky klasickýho hodnocení úplně vynechávám. Protože nejde o hodnocení vína naslepo, zajímá mě i věrnost odrůdě a věku. Mrkněte na to!

Barva:

+ Je dobrá, odpovídající stáří i odrůdě.

– Něco je zle.

Vůně:

+ Komplexní, zajímavá, přírodní… kamení, moře, hlína… vůně za ovocem hlavně.

– Umělá, navoněná, bonbónová, líbivá, podbízivá.

Chuť:

+ Příjemná na pití, srovnaná, fajn délka, minerální, nevystupuje alkohol.

– Vzpírá se, rozháranost kyselin, cukru…, chybí vyváženost, vystupuje alkohol.

Věrnost:

+ Věrnost odrůdě a stáří, místu, kde vyrostlo.

– Bez otisku místa, indiferentní pití.

Originalita:

+ Mluví svou řečí, má svoje zvyky a vlastní pohled na svět.

– Davovka, všechno může být ok, ale nic vlastního to nemá.

Celková harmonie osobnosti:

+ Vyváženost, elegance.

– Rozháranost, duševní neklid.

Poměr cena/výkon:

+ Za ty peníze to rozhodně stojí.

– Ani omylem.

Když mám všude plus, kupuju, piju rád a často, obdivuju, doporučuju. Mínusy u těla a u barvy může srovnat čas, neukvapuju se teda v odstřelení. Vůně je naprosto zásadní věc. Trávím čmucháním ke skleničce spoustu času a troufám si říct, že vůně mi dělá polovinu zážitku.

Mínus u věrnosti mám taky za důležitou věc, ale takový víno klidně podávám nevinným návštěvám. Navíc, věrnost je dost vázaná na to, kolik toho znám z určitý oblasti, odrůdy a ročníku a jak si představuju ideál v tomhle oboru. To je asi nejvratší článek mýho hodnocení, místo, kde naplno zapojuju instinkt, protože znalosti na to nemám a ani nevím, jestli mít chci. Spíš jde o to, aby Frankovka z Kounic nechutnala jako Cabernet z Kalifornie.

Originality a harmonie osobnosti si cením možná nejvíc ze všech položek, stejně jako u lidí. Zvláštní a komplikovaná povaha mě přitahuje, fádnost a předpovidatelnost nudí. Kategorie cena/výkon má tradičně právo veta. I kdyby všechno ostatní bylo na svým místě, přes kapsu se nedá svítit prostě.

Pokud mermomocí chcete tabulku s bodama, chápal bych položky vůně, chuť, originalita a harmonie v rozptylu nula až dvacet bodů, věrnost jako nula až šestnáct a barvu nula až čtyři. Tak máme zase stobodovou škálu, těžko říct, jestli jsme si nějak pomohli.

Nedělám si žádný iluze o univerzálnosti tohodle typu hodnocení. Je určitě divný a má spoustu nedostatků, třeba to časem doladím. Ale jsem moc zvědavej na vaše připomínky a názory. Na vaše vlastní hodnotící systémy. Na subjektivity. Na to, co ve víně hledáte.

Představte mi svůj hodnotící systém!