Chutná – nechutná
Proč zkoumáte svět vína? Proč se pídíte po výrobcích, vinařích, polohách, proč se chcete dozvědět co nejvíc? Nebo nechcete? A proč?
Takhle nějak se ptá tříletý dítě. Asi jsem teda opožděnej nebo co, mně tyhle otázky začaly svědit o víkendu. Předcházela jim pitka nazvaná Grand Riesling Trophy, na kterou jsme se slezli u Skleničků. Poslední část fajn večera se bohužel (asi mojí vinou) utopila v rozhovoru Pata a Mata. Jasně, nebylo to tak brutální a klasická vinografická hypertrofa si tu přišla na svý. Ale gró konverzace v podstatě bylo tak nák, ňák tak.
O víkendu jsem se teda analyzoval, ptal jsem se sám sebe, co dělám ve světě vína. Podrobil jsem se prostě odporný introspektivě, která vždycky hrozí objevením nějakejch zapadlotin v hloubi duše – asi jako když odsunete ledničku a najdete tam spoustu mumifikovanejch dobrot. Citlivě jsem odsunul nánosy balastu sebevědomí, odhrnul zaujatost a senzorickou zkušenost. Dostal jsem se na dřeň teda.
Skutečnou výhodou platónskýho dialogu jako formy učení je to, že musíte zastávat obě dvě hovořící strany, abyste si ujasnili, co přesně jsou vaše názory a pomocí jakých argumentů se dají obhájit. Prostě si musíte zkusit bejt Sókratem i tím druhým… Nebyl jsem ve Skleničkově kůži, ale docela jsem si pak rekapituloval jeho argumenty. Měl ze svýho pohledu pravdu. A já ze svýho taky. Ale anticko dialogoidní výměna rolí byla v našem rozhovoru nemyslitelná.
Sebezpytovací analýzou mi totiž vyjelo, že naše vínomotivy jsou si o 180° daleko, a že mě víno jako celek vlastně nezajímá. Nechci mít hlavu nabušenou vědomostma o oblastech a producentech. Nehodlám si tam cpát všechny viniční tratě, sklepní technologie, encyklopedii odrůd a spoustu dalších, strašně podstatných důležitostí. Jde mi jen o jedno – pít dobrý víno.
Tak jsem s vínem začal – chtěl jsem vědět, co by mi chutnalo víc než litrovka Vavřince od Znovínu (ta s tou růžovou etiketou přece). Od tý doby prostě jenom hledám to, co mi chutná a snažím si co nejvíc si to užít. A oprávněně mi teď připadá, že jsem se za ty léta nikam nepohnul, protože technologie, odrůda, místo vzniku, rok, producent… to je mi vlasně buřt. Dělím vína pomocí klíče chutná – nechutná.
Je to špatně? Těžko říct. Problém je asi v tom, že většina vínopsavců je mnohem víc ponořená do problematiky, která je mi vlastně volná – představuje pro mě jenom nutný zlo při prokousávání se k lepšímu vínu. K tomu, co mi bude víc chutnat. K tříbení jazýčku, k hédonizmu. K užívání si.
Co vy?
hehe 🙂 pockej az udelas svoje prvni vino…vypiplas si jej a pri prvnim dousku pochopis…ze toto se vysosas sam 🙂 a s rozkosi. kdyz se chci s vinem polaskat, bez toho neustalyho analyzovani a hledani chyb ci prednosti…jde mi to stejne nejlip se svym
Ale di ty! Tobě zrovna tohle uvěřím. Téměř každej článek na tomhle blogu Tě usvědčuje, že Ty nejsi ten, kdo by se spokojil jen s “chutná/nechutná”. Možná, že Tě nebaví biflovat nějaký technologie nebo sjíždět systémy s tisíci obskurníma apelacema, možná žes teď zrovna unavenej přestřelkama argumentů těch, který maj v biflování trochu náskok, ale ty se svým temperamentem těžko budeš vnímat víno jen z požitkářskýho hlediska a psát články jen toho druhu: tohle se mi líbilo, tohle ne. Vodpočiň si, a zase pak napiš něco hloubavýho, vtipnýho, chytrýho. Ty k tomu tlustý knihy nepotřebuješ.
[citace]A oprávněně mi teď připadá, že jsem se za ty léta nikam nepohnul, protože technologie, odrůda, místo vzniku, rok, producent… to je mi vlasně buřt. Dělím vína pomocí klíče chutná – nechutná.[/citace]
…no a ja z tvych zapisku mel pocit, ze zrovna tebe na vine bavi to hloubani a zajima mnohem vic nez chutna/nechutna (a ani na to nemusis prilis biflovat, ty se nad tim umis zamyslet)
je ale pravda, ze jsou chvile, kdy je dobre vypnout, prestat hledat kde vinar udelal chybu a jen tak si uzivat :~)
Původně jsem si dal bobříka mlčení, ale když už mě tady jmenuješ, tak bych asi měl reagovat. Pamatuju si, že jsme se bavili o senzorice, o tom, jak po chuti poznat reduktivně dělaný víno, zda je chuť zelí v červeném víně vada a jestli se člověk má o takové věci zajímat nebo ne, jestli se má učit takové věci poznávat.
“mít hlavu nabušenou vědomostma o oblastech a producentech… viniční tratě, sklepní technologie, encyklopedii odrůd”? Nevzpomínám si, asi jsem byl u jiné diskuse.
Sklenička: no snad se to tu nerozvášní jako v ten pátek 🙂 To bychom si všichni početli…
Vinograf: stejně jsi se zjednodušil na to chutná/nechutná schválně, abychom Tě všichni pochválili, že to není pravda, viď? 🙂 Néé, sranda, abych Tě nerozezlil. Ale chápu oba postoje, jak Tvůj, tak Skleničkův, a myslím, že ani nejde říct, čí je lepší. Podle mne to není jen postoj u vína a náhled na něj, ale tak nějak celoživotní postoj, ne?
…s temi zeleninovo animalnimi tony casto taky zapasim a zvazuji, zda je to uz vada – ona to vlastne biologicka vada asi nejspis je, ale nekdy je to tak zajimave namichany do odrudovych tonu, ze me to nechce pustit a za vadu to pro me prestavam povazovat. mam tam dost tenkou hranici, kdy me to jeste bavi a kdy uz to pachne. to ma kazdej asi silne individualni.
Děkuju všem za komplimenty a připomínky. Hodlám být doživotním ignorantem, ale nechtěl jsem to nijak rozmazávat, že. Vlastní víno je určitě to, na co se těším nejvíc. Pak ten nápoj dostane asi úplně jinej smysl.
Já si teda radší užívám chutná-nechutná,ale nějaké znalosti to taky chce,zvlášť když si člověk to vínko kupuje za vlastnoručně vydřené peníze.I když zrovna dnes jsme střelili vedle.A já osobně mám v červených vínech úchylku na zpocené sedlo,v kterém se projížděla hraběnka,taky krapet zpocená,v zaprášených šatech.Pokud se zapotí pouze kůň,ale hraběnka upadne do mechu a prsti,tak to taky není k zahození.