Znám elegantní Frankovku…

…co voní jako les,

ta vyrostla vám v Limbachu,

což slovenská je ves.

Ne ptáci a laně, nýbrž stréci a tetky tam chodí pít, javorový kmen nehledaje nehledajíce, do trnavské vinotéky Dobrý pocit. Mít vinotéku, jmenuje se zrovna takhle, protože dobrý pocit z hlediska filozofie života znamená možná víc než štěstí.

Občas blbneme v Bratislavě a výletujeme do Trnavy. Tam má totiž studio jeden moc šikovnej člověk – výborně nahrává bicí soupravu. Má starý mikrofony, lampový pre-ampy a je to prostě blázen s úžasnýma ušima a citem pro hudbu. Při pobytech ve studiu tak zastane nejen práci mistra zvuku, ale i producenta a dohlížejícího skladatele. Takže mi často nezbejvá, než se toulat po Trnavě, vysedávat u kafíček nebo u vínka.

Ale ne, že by místní špeluňku bylo nějak težký objevit. Je hned na hlavní třídě. Vlezete tam a hned se vás začnou vyptávat, co že to hledáte. Něco místního. Aha. Limbach je z Trnavy kousek, z Blavy vlastně ještě blíž. Ze kterýkoliv věže trnavskýho kostela (a že jich tam je) se dá dohlídnout k patě Malokarpat, kde je jedna z nejlepších oblastí Slovenska propěstování révy.

Tahle Frankovka vyrostla na jejich svazích roce 2000, ale do láhví šla až skoro po šesti letech. To je u nás (mám Slováky pořád jako bratia) docela zvláštní postup, protože skladování v čemkoliv znamená, že vám to zabírá místo, musíte mít sudy, tanky, nádrže nebo vinifikátory, prostě něco, kde se to školí. Pak logicky roste cena. Tady nevyrostla. Víno stálo pakatel – ve vinotéce sto čtyřicet slovenských, přímo ve vinařství je za stovku. Stovku!?! Není to žádnej nabušenec nebo masakrózní šikanovač. V cukernatosti dosáhla neskorého sberu a ze všeho nejvíc pro ní mám slova jako přírodní a elegantní, decentní. Podobný přívlastky jsem měl i pro ostatní vína z Limbašského vinohradníckeho družstva, ať už to byly jejich Ryzlinky nebo celkem dost parádní Sylvány a tak je mi jasný, že se k nim jednou musím podívat.

Víno je to jak když opustíte pohnutou historii kdysi německý obce, vylezete z jejích vinic a pustíte se Karpatama na sever – třeba jako směrem k panu Masarykovi do Skalice. Slunce pere do vás, do kůry borovic kolem, do brouků a jehličí. Osvěžení vám nabídla skromná studánka, pozobali jste trochu ostružin a borůvek. Krajina pod váma se vlní a zlátne obilím, večer možná sprchne. Dojdete až na palouk, kde si chcete odfrknout, ale po chvíli vám dojde, že palouk je vlastně zpustlá zahrada uprostřed lesa. V rohu bouda a před ní strom se švestkama. Jsou tak akorát, i když vám žena tvrdí, že ještě nejsou. Jsou prostě nepřezrálý, mají akorát barvu a už jdou docela dobře od pecky.

“Nejez to,” říká vám žena. “Je to nezralý.”

“Mně to takhle chutná.”

Sedíte pod stromem, nasáváte ten vonící a tetelící se vzduch, žužláte pecku a máte Dobrý pocit.

Znáte Limbach? Kdo jsou vaši oblíbení Slováci?