Skip to content

Slečno, můžu si k vám čuchnout?

by Ondra on February 9th, 2009

Městská hromadná. Děs a hrůza. Trmácím se autobusem do obskurní čtvrti (Malešice) za vínem a pořád mám pocit, že se někde něco pálí. Že by MP3 přehrávač? Očuchávám ho. Ne, to není ono. Nakloním se ke slečně na vedlejší sedačce a nesměle se ptám: “Slečno, můžu si k vám čuchnout?” Vypadá, že mi dá pár facek. “Takhle smrdí ten autobus, jestli myslíte tohle…” švitoří důchodkyně naproti mě. Jo tak.

Do Malešic nás svolal pan Mirek Kredvík ze společnosti Dobrá vína. Píše, že se mu podařilo nakoupit část produkce superstar vinařství – Domaine Yves Cuilleron ze severu Rhony, že by nás (pisálky) chtěl poznat a projít s náma Couilleronovu nabídku. Podělit se s někým o radost z těch moků a vyhnout se stereotypu popíjení s těma, co dobře zná. Pokecat si prostě.

Yves Cuilleron byl mechanik, co se neměl v plánu stát vinařem. Rodinnou doménu, hospodařící mimojiné v oblastech Saint-Joseph, Condrieu, Cote-Rotie a Saint-Peray, chtěl v roce 1987 prodat jeho strejda, takže si řekl herdek a koupil to. Bez znalosti enologie začal dělat víno, koketovat s biodynamikou a kvalita produkce šla rapidně nahoru. Dneska se jeho vína prakticky nedaj sehnat, velikost nabídky je prostě omezená.

Na úvod sezení jsme se napili Sancerre od Domaine Francois Crochet – pěkná minerální záležitost, co nějakou dobu vydrží. Svěží pití, píšu si. Pak ale přichází něco, s čím prakticky nemám zkušenosti – odrůdy Marsanne a Roussanne ze Saint-Joseph. Model Lyseras 2007 je moc zajímavá záležitost, vonící jako prachovka, hlína po dešti nebo nějakej žížaloidní živočich. Krása, buket za pětikilo. Kameny po bouřce, letní přeháňka na příbramsku, cesta mezi poli. Ozón. Cítím i Niveu, klasickou v modrý pixličce. Čert ví, jestli mě nešálej smysly a jestli to vůbec jde z vína. Nakloním se teda k sousedce Martině z Ovine.cz a šeptám jí: “Prosím tě, můžu si k tobě čuchnout?” Vypadá docela překvapeně, odsedává si a tvrdí, že Niveu nepoužívá. Ach jo. Víno je ale v chuti taky překvapení. Chybí mu ovoce a kulatost, zdá se mi takový placatý. Silně vystupuje alkohol. “Jó, to je vysoká škola,” zazní odnaproti. Nevím, tuhle asi nemám. Nejvíc mi připadá, že víno potřebuje aspoň tři až pět let na srovnání osobnosti. Carl Gustav Jung, bejby.

Podobná situace se opakuje u modelu Le Lombard, což je víno ze starých keřů Marsanne. Jenže tady navíc chybí ten famózní nos. Zdá se ale, že většině chutná Le Lombard víc, u mě se ještě prohlubuje pocit prázdnýho sudu po slivovici.

Zmocňuje se mě pocit hanby, že jsem přijal pozvání na něco, o čem můžu říct tak akorát: “Víte, já mám rád Rieslingy od Mosely. A tohle tak nechutná.” Naštěstí mě ale vysvobozuje Saint-Peray Les Cerfs, taky stopro Marsanne. Joly, říkám si. Podstrčili nám Savenniéres, aby si nás vyzkoušeli. Ale ne, prostě nádhera, jsme doma. Vůně svůdná a extatická, erotická jak vlnící se mulatka, lehce oxidativní, dekadentně aristokratická. Chuť plní všechno to, co vůně slibuje a navíc křičí: “I vy nedočkavci, proč mě otvíráte teď? Já jsem se chtěla ještě deset let někde válet!”

Condrieu La Petite Cote je bohužel zase krok jinam. Těžký masivní víno, pro mě bez elegance. Za ním ale klopýtá Condrieu Vertige, jednonohá modelka s pěkným krokem korkem. To ale všichni házej za hlavu a láhev daj, protože pod korkem, kterej se dá trochu vymíchat, je spousta krás. Jako když si modelka sundá lodičky prostě. Tohle by to chtělo zopáknout s láhví bez vady, říkám si, jenže u stolu mezitím zuří debata o Jolym a biodynamice. “Jestli vám tohle chutná,” nabízí hostitel, “mám tu jednu mňamku.” Vytahuje láhev Anjou Les Clos od Domaine Juchepie. Mohutně medíček, rozinky a žemlovka, vyrovnanost kyselin, tramínková záležitost (je to ale 100% Chenin Blanc, právě tak jako Savenniéres), zdá se, že bude sladký, ale je to suchý až na kost, paráda.

Tím končí bílá přehlídka a jdeme do červena. Tam se mi ale zdá, že není tak zajímavo, nebo že nevím, o co jde. Vína mi připomínaj vystydnutý svařáky se sedimentem z vanilky, hřebíčku a skořice, je to všechno pěkný, ale nic originálního se nekoná. Snad kromě mimoprogramovýho Cotes de Roussillon Villages od Domaine de la Serre – jde o cuvée Pierres Levées z biodynamiky a roku 2003. Ze všeho nejmíň tohle víno připomíná rok 2003. Moc fajn i za tu cenu.

Pijeme, baštíme dobroty, tlacháme. Bezva večer, říkám si, ale je čas vydat se zpátky a probírat v tramvaji dnešní zážitky, drbat ostatní blogery a nadávat na marže v restauracích. Svah vede hlavní řeč, Svahová se ochodně přidává. Lidi v tramvaji se koukaj divně. Samota cestování mě po výstupu ostatních dožene až na nádraží, za chvíli mi jede poslední spoj.

Venkovská hromadná. Děs a hrůza. Trmácím se domů, pořád mám ale pocit, že se někde něco pálí. Je po půlnoci a opilci se potácej po peróně. Jeden, od pohledu bez bydlení, si mě vyhlídnul, ale evidentně mě vidí minimálně trojmo. “Slečno,” oslovuje mě. “Nemáte cigaretu?” Uff. Uleví se mi. Už jsem se bál, že si ke mně chcete čuchnout.

“Kdybych tak měl páku, kterou by se z osobního vlaku dělal rychlík,” říkám si. “To by se to jezdilo z degustací domů.”

Kdo je pro vás superstar? Jste doma na severu údolí Rhony?

7 Comments
  1. Hezký… Pěknej zápisek… díky
    Moc velká škoda, že jsem pozvání nemohl přijmout 🙁 tohle je pro mě oblast nepoznaná ale já mám tyhle pěkný sešlosti bohužel zrovna dost z ruky… m.s.

  2. p.j. permalink

    Já si Severní Rhonu hýčkám jako potenciální směr zájmu. Pil jsem toho zatím jen tak příležitostně kolem dvaceti lahví, plus dvě perfektní průřezové degustace od pana Domince (Cote rotie a Hermitage – ještě U Závoje), kterého respektuji jako někoho, kdo to tam zná a je schopen i některá prakticky nesehnatelná jména dovézt. Potíž je právě se sháněním a s tím, že Hermitage i Cote Rotie hodně dlouho lezou k vrcholu. Mám jednu trofejní lahev v archivu, už se to blíží, tak doufám, že nebudu zklamán jako z jednoho levnějšího kousku načatého v onom předpokládaném stádiu zralosti, který byl ovšem…dost…zklamání na celé čáře. ale těmi místy jsem kdysi projížděl a pohledem z okna si troufnu říci, že toto by mohla být též krajina mého srdce.

  3. Evas permalink

    Pěkný článek. A moc fajn to muselo být. Závidím 🙂 Teda víno a posezení, ne to očuchávání slečen 🙂 Venkovskou hromadnou jsme jezdívali docela často, párkrát taky z Dobřichovic, ale od té doby, co udělali Kbelskou vlakovou stanici “zastávkou na znamení”, nemám odvahu 🙂 Přemýšlím, jak se to znamení vlastně dává… Vrhnout se rovnou pod vlak?

  4. Pavouk: No, my to máme zase dál na Moravu, to si jeden nevybere.

    p.j.: Myslím, že problém Rhony je v tom, že nemá jméno jako Bordeaux nebo Burgundsko, ale přitom ceny tam letěj do stratosfér. Je to věc pro znalce a to nejsem, musí se to mít napitý a to nemám. Takže snad to jednou přijde.

    Evas: Vím, jak dávali znamení vlaku Vinnetou a Old Shatterhand: připravili si víh z usušený stepní trávy, posypali ho střelným prachem a když se blížil rozhodující okamžik, vykřesli na to jiskru z pistole. Hořící trávou mávali na strojvedoucího a současně zakryli vlaku světlo dekou, aby ho neviděli záškodníci vpředu (Letňany asi). Mimochodem, výhoda byla, že v tom vlaku jel náhodou i Old Firehand. Tož tak.

  5. Sajmik permalink

    Pěkná reportáž, díky. Jen pár poznámek:
    Správné jméno vinaře je “Cuilleron” (mimochodem fr. “les couilles” = varlata, odtud nadávka “couillon” převzatá i do češtiny ve formě “kujón”).
    Uvedené “oblasti” (Côte Rôtie, Condrieu atd.) jsou striktně vzato apelace, které na sebe prostorově těsně navazují – Velké Pavlovice a Bořetice také nejsou dvě “oblasti”.
    “Problém Rhony je v tom, že nemá jméno jako Bordeaux nebo Burgundsko” – to je vtip? Ceny rostou právě proto, že tato oblast má dobré renomé, kvalita se v posledních 20 letech hodně zlepšila, ale viniční tratě se rozšiřovat nedají.
    Jinak návštěvu severní Rhôny vřele doporučuju – od Burgundska to není zas až tak daleko, a tak strmé vinice jako v Côte Rôtie se jen tak nevidí (např. http://www.oenovideo.oeno.tm.fr/fr/7_tim/gals/2006/images/16.jpg).

  6. Sajmik: Díky za opravu jmen, opraveno v textu.
    Ad oblasti vs. apelace: Máte samozřejmě pravdu, nechápu tyhle pojmy tak doslova.
    Ad jméno: Mám tu na mysli spotřebitele, hrajícího víc na prestiž a značku než na chuť. Tam má Burgundsko i Bordeaux jasně navrch, protože Bordeaux je v podstatě jediná “značka vína, kterou zná celý svět. Proto ho taky skupuje bohatá Asie.

  7. p.j. permalink

    Ceny vín ze severní rhony bohužel překonaly už ceny za Bord. i Burg. Můžou za to američtí recenzenti, wine spectator a Parker jr. hlavně. plocha cote rotie kupříkladu se plíživě rozrůstá i tam, kde už to tu kvalitu těch nejstrmějších teras nemá, na náhorní plošinu i pod svahy – na což se sice nespokojeně poukazuje, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat. škoda, no. ale v podstatě mluvíme jen o těch nejšpičkovějších špičkách: Hermitage, cote rotie, ch. grillet, guigal, chapoutier, a menší (ve smyslu velikosti produkce) esa těhle dvou apelací. toho běžnějšího vína bude asi pořád dost. St. Joseph se pořád ještě dá a možná poskytne ménší noblesu za snesitelnější nesnobskou cenu. mimochodem se divím, že nebylo nabídnuto i něco od Colomba, kterého Dobrá vína zastupují už delší dobu a který má pověst bezmála stejně kultovní (ne-li více) jak ten Cuilleron.

Leave a Reply

Note: XHTML is allowed. Your email address will never be published.

Subscribe to this comment feed via RSS