Slečno, můžu si k vám čuchnout?

Městská hromadná. Děs a hrůza. Trmácím se autobusem do obskurní čtvrti (Malešice) za vínem a pořád mám pocit, že se někde něco pálí. Že by MP3 přehrávač? Očuchávám ho. Ne, to není ono. Nakloním se ke slečně na vedlejší sedačce a nesměle se ptám: “Slečno, můžu si k vám čuchnout?” Vypadá, že mi dá pár facek. “Takhle smrdí ten autobus, jestli myslíte tohle…” švitoří důchodkyně naproti mě. Jo tak.

Do Malešic nás svolal pan Mirek Kredvík ze společnosti Dobrá vína. Píše, že se mu podařilo nakoupit část produkce superstar vinařství – Domaine Yves Cuilleron ze severu Rhony, že by nás (pisálky) chtěl poznat a projít s náma Couilleronovu nabídku. Podělit se s někým o radost z těch moků a vyhnout se stereotypu popíjení s těma, co dobře zná. Pokecat si prostě.

Yves Cuilleron byl mechanik, co se neměl v plánu stát vinařem. Rodinnou doménu, hospodařící mimojiné v oblastech Saint-Joseph, Condrieu, Cote-Rotie a Saint-Peray, chtěl v roce 1987 prodat jeho strejda, takže si řekl herdek a koupil to. Bez znalosti enologie začal dělat víno, koketovat s biodynamikou a kvalita produkce šla rapidně nahoru. Dneska se jeho vína prakticky nedaj sehnat, velikost nabídky je prostě omezená.

Na úvod sezení jsme se napili Sancerre od Domaine Francois Crochet – pěkná minerální záležitost, co nějakou dobu vydrží. Svěží pití, píšu si. Pak ale přichází něco, s čím prakticky nemám zkušenosti – odrůdy Marsanne a Roussanne ze Saint-Joseph. Model Lyseras 2007 je moc zajímavá záležitost, vonící jako prachovka, hlína po dešti nebo nějakej žížaloidní živočich. Krása, buket za pětikilo. Kameny po bouřce, letní přeháňka na příbramsku, cesta mezi poli. Ozón. Cítím i Niveu, klasickou v modrý pixličce. Čert ví, jestli mě nešálej smysly a jestli to vůbec jde z vína. Nakloním se teda k sousedce Martině z Ovine.cz a šeptám jí: “Prosím tě, můžu si k tobě čuchnout?” Vypadá docela překvapeně, odsedává si a tvrdí, že Niveu nepoužívá. Ach jo. Víno je ale v chuti taky překvapení. Chybí mu ovoce a kulatost, zdá se mi takový placatý. Silně vystupuje alkohol. “Jó, to je vysoká škola,” zazní odnaproti. Nevím, tuhle asi nemám. Nejvíc mi připadá, že víno potřebuje aspoň tři až pět let na srovnání osobnosti. Carl Gustav Jung, bejby.

Podobná situace se opakuje u modelu Le Lombard, což je víno ze starých keřů Marsanne. Jenže tady navíc chybí ten famózní nos. Zdá se ale, že většině chutná Le Lombard víc, u mě se ještě prohlubuje pocit prázdnýho sudu po slivovici.

Zmocňuje se mě pocit hanby, že jsem přijal pozvání na něco, o čem můžu říct tak akorát: “Víte, já mám rád Rieslingy od Mosely. A tohle tak nechutná.” Naštěstí mě ale vysvobozuje Saint-Peray Les Cerfs, taky stopro Marsanne. Joly, říkám si. Podstrčili nám Savenniéres, aby si nás vyzkoušeli. Ale ne, prostě nádhera, jsme doma. Vůně svůdná a extatická, erotická jak vlnící se mulatka, lehce oxidativní, dekadentně aristokratická. Chuť plní všechno to, co vůně slibuje a navíc křičí: “I vy nedočkavci, proč mě otvíráte teď? Já jsem se chtěla ještě deset let někde válet!”

Condrieu La Petite Cote je bohužel zase krok jinam. Těžký masivní víno, pro mě bez elegance. Za ním ale klopýtá Condrieu Vertige, jednonohá modelka s pěkným krokem korkem. To ale všichni házej za hlavu a láhev daj, protože pod korkem, kterej se dá trochu vymíchat, je spousta krás. Jako když si modelka sundá lodičky prostě. Tohle by to chtělo zopáknout s láhví bez vady, říkám si, jenže u stolu mezitím zuří debata o Jolym a biodynamice. “Jestli vám tohle chutná,” nabízí hostitel, “mám tu jednu mňamku.” Vytahuje láhev Anjou Les Clos od Domaine Juchepie. Mohutně medíček, rozinky a žemlovka, vyrovnanost kyselin, tramínková záležitost (je to ale 100% Chenin Blanc, právě tak jako Savenniéres), zdá se, že bude sladký, ale je to suchý až na kost, paráda.

Tím končí bílá přehlídka a jdeme do červena. Tam se mi ale zdá, že není tak zajímavo, nebo že nevím, o co jde. Vína mi připomínaj vystydnutý svařáky se sedimentem z vanilky, hřebíčku a skořice, je to všechno pěkný, ale nic originálního se nekoná. Snad kromě mimoprogramovýho Cotes de Roussillon Villages od Domaine de la Serre – jde o cuvée Pierres Levées z biodynamiky a roku 2003. Ze všeho nejmíň tohle víno připomíná rok 2003. Moc fajn i za tu cenu.

Pijeme, baštíme dobroty, tlacháme. Bezva večer, říkám si, ale je čas vydat se zpátky a probírat v tramvaji dnešní zážitky, drbat ostatní blogery a nadávat na marže v restauracích. Svah vede hlavní řeč, Svahová se ochodně přidává. Lidi v tramvaji se koukaj divně. Samota cestování mě po výstupu ostatních dožene až na nádraží, za chvíli mi jede poslední spoj.

Venkovská hromadná. Děs a hrůza. Trmácím se domů, pořád mám ale pocit, že se někde něco pálí. Je po půlnoci a opilci se potácej po peróně. Jeden, od pohledu bez bydlení, si mě vyhlídnul, ale evidentně mě vidí minimálně trojmo. “Slečno,” oslovuje mě. “Nemáte cigaretu?” Uff. Uleví se mi. Už jsem se bál, že si ke mně chcete čuchnout.

“Kdybych tak měl páku, kterou by se z osobního vlaku dělal rychlík,” říkám si. “To by se to jezdilo z degustací domů.”

Kdo je pro vás superstar? Jste doma na severu údolí Rhony?