Nebbiola na dva tucty

Málokdy se vám povede v klídku si prochutnat čtyřiadvacet vín z jedný odrůdy, od základních kousků až po vyloženě luxusní záležitosti. Když už se tak stane, většinou je kolem tlačenka, nebo je to nějaká děsná kravaťácká snobárna za bůra, na který o víno vlastně ani tak nejde. Ale výjimka někdy zaswinguje a přihraje mě do společnosti, kde jen s pokorou naslouchám a v pohodičce si lebedím na židličce, baštim dobroty a někdo mi furt nalejvá nějaký Barola či co.

Ani nevím, čím jsem si zasloužil tohle pozvání do kruhu somíků a dovozců, vinařů a šéfredaktorů. Asi jsem se někde pod parou představil jako šéfredaktor Vinografu, nebo nevim. U vchodu jsem se srazil s Ivo Dvořákem, vedle mě seděli Duškovi z VínoRevue, naproti dovozce Jirka Markuzzi a sommeliérka Klára Kollárová, vedle ní redaktor český mutace Decanteru Michal Šetka.

Důvodem tohodle setkání byla vlastně oslava života. Akce neměla krycí název ani logo, nehalila se do závoje charity nebo vzdělávacího kurzu. I když vzdělání se nám dostalo vrchovatě, protože už jenom posedět nad vínem s tolika osobnostma je vzdělávající. A když má každá osobnost přinést láhev Nebbiola, může se z toho nakonec stát docela normální mejdan. Taklhle nějak si představuju ideální degustaci: Každej donese léhev, ke který má vztah a o který něco ví, může o ní chvíli mluvit, ostatní si zatím nalejou, píšou, poslouchaj, zobou, čučej do blba, vychutnávaj si to, škrábou se levou rukou za pravým uchem, pozorujou ostatní, plivou, srkaj, bublaj a tak.

Osmnáct lidí doneslo celkem třiadvacet vzorků týhle královský odrůdy z Itálie. Nebbiolo je hlavně doménou Piemontu, kde dává slávovína jako Barolo nebo Barbaresco, pěstuje se ale i jinde. Příkladem může být třeba Gattinara nebo Valtellina. Základním modelům z Piemontu se říká prostě Nebbiolo, protože nemají z nejrůznějších důvodů (alkohol, zrání v sudu, místo pěstování) nárok na jiný jméno (Barolo, Barbaresco) nebo jsou třeba jenom v očích vinařů nehodné barolí vznešenosti. A to buď kvůli ročníku, nebo protože jde o mladší keře Barolo vinic, ještě ze sebe nevydávající všechno.

Nebbiola známe (pokud se nepletu) asi patnáct klonů, z nichž nejdůležitějších je pět: Michet, Bolla, Lampia, Rosé a Chiavennasca. Vína mají takovou pinotovou barvu, žádná barvířka to není prostě. Klon Rosé je barevně nejslabší, jak jméno napovídá. Zráním získává barva až na cihlovosti, opršalosti, hlínovosti a mořskoživočichovosti, víc se blží k přírodě. Stejně tak vůně a chuť. Vína, co mi chutnaly nejvíc, voněly mořem, kamením, po listí, po květech a houbách, ovoce vnich bylo pomálu.

Nebbiolo má obrovskej potenciál ke zrání na láhvi. Špičky barolovacích ledovců se skvěle pijou po dvaceti, třiceti, čtyřiceti letech. Udrží je struktura těla, taniny a páteř minerality. Žádnej skutečnej děda ale nedorazil, takže jsme aspon měli skvělou možnost zorientovat se v ročníkování. Nejstarší kousek byl z roku 1998 a nejmladší 2006: Rpčník 2002 jsme taktně přeskočili. Řadilo se od nejmladšího k nejstaršímu bez ohledu na oblast. Jak jsme se nořili hloub do minulosti, všechno kolem tichlo, pozornost rostla, stejně jako se zvyšovala frekvence nadšenovzdychání.

(Tedˇpřeskočte všichni, koho bolí hlava z názvů a řečí o něčem, co jste nepili) 1. Na začátek padlo Negro Nebbiolo d´Alba 2006 – dostavuje se nadšení z ořechu a listoví. Jestli to půjde už jenom k lepšímu, tak se máme na co těšit. 2. Pak jde Langhe Nebbiolo od vinařství Cordero di Montezemolo 2006 – sladší na vůni, plnější v chuti, víc vanilky a taninů. 3. Langhe Nebbiolo od vinařství Borgogno 2005 přinesl pan Sitár, to už znám, měl jsem párkrát doma. Moc fajn zástupec základní řady za dobrou cenu. 4. Langhe Nebbiolo od Casa Vinicola Minuto 2005 mě hodně nadchlo, krásně rustikální chutě, lehce oxidativní nádeh, kořenitost a zemitost (ostatní nesouhlasí, víno je podle nich za zenitem), 5. Barbaresco od Piera Bussa 2004 je na mě hodně moderní, hodně tanický. Chce asi čas, pak bude fajn. 6. Barolo 2004 od Maura Molina je taky moderní věc, 24 dní macerovaná masivnost, od stejného výrobce ještě jeho 7. další single vineyard Barolo 2004 z nějaký polohy na G., nemůžu to po sobě přečíst. Rozluštím akorát: hedvábná ovocnost. 8. je věc na vylití – Alte Rocche Bianche Barolo 2004, supermarketová nuda bez výrazu, od vinařství s produkcí 3 milióny lahví ročně. Uff, to umím líp utratit osm stovek. Pak jde 9. Gattinara beze jména. Michal Šetka jí dovezl přímo od vinaře, jméno ale zapomněl. Vinař dělá dvanáct sudů a má být nejlepší ve vsi. No, nic moc. Následuje 10. Gattinara Travagliny 2000, rustikální záležitost to je, ale jinak nevím moc co.

Následuje spálená země v podobě roku 2003. Ale vážně – když máte možnost to přechutnat takhle vkuse, tak vás ten dehet praští úplně do nosu. Vína ztrácej eleganci a lehkost, je to prostě jenom dehet a lógr. To je třeba 11. Bricco Cogni Barlolo Reverdito 2003 ze spodních poloh, 12. Bricco Cogni Barolo Serralunga 2003 z vyšších (Serralunga má vyšší nadmořskou výšku, takže to je o něco lepší) a ještě jedno 13. Bricco Cogni Barolo 2003 z polohy, kterou jsem zapomněl. To bylo nejlógrovatější a nejdehtovatější. Pak jde trochu mimo 14. Barbaresco Asili 2005 od Ca´ del Baio, poznámku nemám, asi korek teda. Následuje 15. Marziano Abbona Barbaresco Faset, trochu moc navoněný; 16. Barbaresco Martinega od Marchesi di Gresy 2001 z vinic osazených ze 40% klonem Rosé – moc zajímavá vůně a móóóóc elegantní chuť. 17. je další zničenost Poggio del Ciabot s nějakou vadou – brett nebo sirka nebo co. Nemůžeme se shodnout. 18. je třetí víno Rocche dei Manzoni – Barolo 2001 Vigna d´la Roul. To mi moc chutná, má to až zeleninový tóny, jemnou dřevitou vůni. Následuje 19. první vrchol večera – Barolo Monprivado od pana Mascarella s vůní mořský hvězdice, mušlí, oceánu. Nádherný tradiční víno. Všichni jsou zticha a vychutnávaj si to. 20. Barolo od Marchesi di Barolo 1999 je na vrcholu, ale nevím, co je to za osobnost. Pak jde moje láhev – 21. Riserva il Fondatore 1998 od vinařství Balgera z Valtelliny. Je to o poznání lehčí víno, ale nijak neuráží. Výroba je tady hodně tradiční – o vinařství jsem psal tady. 22. je Cordero di Montezemolo Barolo 1998 Bricco Gattera, elegantní a uhlazený a končí se na absolutním vrcholu večera – 23. Barolo 1998 Cascina Francia od vinařství Conterno. Sklepem se nesou výkřiky: HOU! IPH! DŽE! HUCH! MMM! Nic tak dobrýho jsem nikdy nepil. Kdybyste vzali deset kilo střelnýho prachu a rozhodili ho na pobřežní skály a pak se do toho šli válet, byli byste blízko, ale zase by se to nedalo pít. Tož tak.

Normálně to nedělám, ale teď jsem to prostě musel vylistovat a ulevit svýmu poznámkovýmu archu. Chápu, že většina z vás to bohorovně přeskočila, udělal bych to samý. Číst o vínech je totiž jako mluvit o hudbě nebo tančit o architektuře. Podstatou tohodle článku je vděčnost za tu možnost účastnit se takový přehlídky, podklady pro budoucí memoáry a taky vzdání holdu moderátorovi a průvodci celou párty. Týhle role se totiž naprosto fantasticky zhostil Jirka Markuzzi a málokdy mi padala čelist tak, jako ve chvíli, kdy on ze sebe sypal poutavou a zábavnou formou informace o polohách, terasách, nadmořskejch výškách, klonech, vinařích a jejich tetách, počasí, půdě, škebličkách, kuchařích, hospodách u hřiště, polňačkách, historii, majetkách, produkcích a životech.

Uf to je to dlouhý.

Otázka jasná – vaše oblíbený Nebbiola. Sem s nima!