Sociální den a hodina marketingu

Někdy mě chytne rameno a to tak, že vlastně nemůžu pohnout rukou. Jako bych měl jenom jednu. A bolí to jak sviňa. Teď zrovna se to trefilo do adventu, což je vynikající doba, protože furt někde běhám a přenáším věci z místa na místo, což jde jednoručce zaručeně blbě. Taky se mizerně telefonuje v tramvaji, protože se nemáte čím držet. A úplně nejhorší (kromě trpaslíků teda) je couvání s tím koukáním přes rameno a tak.

V tomhle rozpoložení jsem se ve středu trmácel na prezentaci vinařství Hort v Míšeňské ulici. Daleko víc než s vlastní bolestí jsem ale bojoval s davem a jeho předvánoční náladou. S jeho vraždícíma výrazama, uštvanejma očima a křečovitě staženejma očníma svalstvama. S jeho vrážením a strkáním, cpaním se a předbíháním, klením, tramvajováním, s jeho dechem a potem, čouhajícíma zavazadlama, cigaretama, deštníkama, stromečkama a šupinama balíčků. Bojoval jsem úsměvem. Ale musel jsem v tý záplavě nervozity vypadat jako debil.

Jiří Hort ví co chce. Stojí si za svým a nebojí se svůj názor dát najevo, i když to třeba není zrovna v kurzu. Takovýho člověka si tak nějak musíte vážit, ať máte jakkoli odlišný styly života. Ke specifikům jeho vinaření patří, že nemá vlastní vinice, vybírá si odrůdu podle polohy a osoby vinohradníka, pečlivě sleduje vkusotrendy, ptá se svých zákazníků, jak má jeho víno chutnat, je fanda do moderních technologií a má hodně šouplou hranici vnímání přírodnosti a nepřírodnosti vína.

Má svoje oblíbený kmeny kvasinek z různých zemí a baví ho práce s jejich kombinací. Baví ho chladící desky, nerezový tanky, mikrooxidace a tak. Ptal jsem se ho na závěr, jestli někdy uvažoval třeba o spontánní vinifikaci. “Vůbec ne.” Odpověděl. “Nemá to význam. Stačí, když vyhodíte matolínový odpad do vinohradu a o nějakých přírodních kvasinkách se už následně nedá vůbec mluvit. Daleko víc by mě zajímalo, vyselektovat originální kmen kvasinek, který tam dřív žil.”

K jeho vínům můžu říct totéž, jako k myšlenkám našeho pana prezidenta: Že nejsou nic pro mě, ale svoje konzumenty si najdou. A taky že mi přijdou trochu na jedno brdo. Obou pánů si ale vážím pro jejich názorovou konzistenci – pro fakt, že se nebojí tvrdohlavě prorážet zdi většinovosti, jsou sví, nebojí se kritiky, nevšímaj si klacků pod nohama a kašlou na to, co se dělá nebo se nedělá, protože to chápou jako atributy stádomyšlení a přechodnosti dobomódy.

Nechuť mít vlastní vinice je možná typickou ukázkou jeho přístupu k věci. Půda, počasí a keře? S tím ať se páře kdo chce. Já si vyberu hotový ovoce. Ano, je to názor. Ale úplně mi rval srdce. Představuju si to jako adoptovaný dítě. Jasně, je to fajn, vychovávat někoho cizího – ale krev je krev a semeno je semeno přece.

“Tohle tvoje lpění na půdě,” řekl mi kamarád psycholog, “je z toho, že jsi jako dítě neměl vlastní pokojíček.”

A tak pan Hort mluvil a mluvil, vlastně spíš o marketingu, než o víně (je to šoumen, to se musí nechat) a já se toulal myšlenkama někde jinde. Představoval jsem si, že bych neměl ani jednu ruku a potřeboval bych se v tý tramvaji nějak chytnout. Nebo že bych neměl nohy. Sakra, jak bych se na vozíku dostal do všech těch sklípků! A tramvaje a cestování vůbec. Hrůza.

Ze zamyšlení mě vytrhla až dražba unikátního Veltlínu. Tři láhve vydražil za dva tisíce provozovatel sklepa Jan Horešovský ve jménu Spolku přátel vína (a předhodil je lačnému davu k roztrhání). Výtěžek jde na Konto Bariéry. Tak se mi myšlenky propojily zase s realitou a to mě trochu zahřálo. Začal jsem si plánovat návrh zpřístupnění všech sklípků lidem se zhoršenou pohyblivostí. Ať z toho vínka taky něco maj. A vůbec jsem měl takovou všeobjímající předvanoční.

Kolik pohybů potřebujete na to, abyste dostali vozíčkáře do sklepa? A zpátky?