U sestřiček
Cajzl úpí pod náporem smogu a Zlatá loď jede vstříc zimním peřejím. Je vám frišno a právě jste přistáli na nádru? Místo šalinou na Prýgl se vydejte šórem na Petrov a dejte si do mouly. V restauraci L´eau Vive. Bude to něco jako voda živáááá co ve vás navždy zůstáááváááá. Jako bokovku si můžete dát menší bohoslužbičku nebo aspoň vyslat děkovnou modlitbičku (takzvanou střelnou). Kolem vás se to bude hemžit krásou domorodý černoty, santalovým dřevem, vířit tam budou famózní vůně a hrát k tomu bude tichá hudba.
V L´eau Vive se skvěle jí a medituje. Jídelnu tu totiž provozuje misijní rodina Donum Dei, která si dala za úkol evangelizovat prostý lid skrze mladé dívky, které se jako panny zasvětily Bohu a skrze jídlo a pití se chtějí přibližovat nevěřícím. Personál je černý jak taneční polobotka, navlečený v úchvatných domorodých sárích z nádherně vyšívanýho hedvábí. Vládne tu citlivá atmoška, plná pozornosti a milosti, lehká neobratnost při servisu je vyvážená pohodou a pocitem rodinnosti a dost slušnou kuchyní.
Na úvod přišla Valouté de Courgette au sésame, což je cuketková polévka – moc dobrá vláčná konzistence se sezamovými semínky za 32 papučí. Po ní pak dorazil filet z okouna s estragonovou omajdou a bílým vínem. Hutnososík je silně aromatická záležitost, chtělo to vínko. K tomu kartošky, celkem za sto sedmdesát, údiv můj stoupá nad poměrem cena/výkon. Ani na vínko ale nemusíte sahat hluboko do kapsy – decka Vavřince nebo Müllerky stojí 15 (?!?), čtvrtka 40. Lahvinka základní Frankovky z Chateau Valtice stojí 125 – věc prakticky nevídaná, láhev Chablis od Emila Duranda je tu za 435. Nabídka vína je celkem slušná na to, že se sem teda nechodí chlastat.
Na výběr bylo i jedno z čtyř menu o dvou až čtyřech chodech. Spolustolovníci si navíc pochutnali na svíčkový (prostě bez chyby) a na lahvový Plzničce (tuším za třicet), ale dalo by se říct, že všechno jídlo, co oko mé modravé zahlídlo kolem, bylo víc než obyč a dá se tak asi objednávat beze strachu z neprozkoumaného. Prostor nejvíc působí dojmem domácí kuchyně v trochu až moc asketickym interiéru. To je snad jediná věc, která se tomu dá vytknout. Jinak to prostě stojí za to.
Byli jste tam někdy? Jaký to bylo? Kam v Brně dál na oběd? A kam na dobrý kafe?
Sestry s jejich milou češtinou, parádní jídlo a pití za slušný peníz, tomu se nedá odolat. Byla jsem tam, snad stokrát a až se opět začnu víc motat v centru Brna, půjdu tam zase. Ještě je fajn italská užnevimjaksejmenuje v paláci Omega na Svoboďáku. A klasika je Zemanova kavárna, tam dostanete i to kafe dobrý. Ovšem nejsem znalec a kávu sama nepiju 🙂
vEruska: Díky moc za tip – o Zemanově kavárně už jsem se doslechl, chystám se na ni!
Znám, večeřela jsem tam na svoje narozeniny (jsem letní, takže na zahrádce, interiér je pravda trochu slabší) a byl to skvělý zážitek, přestože obsluha popletla jídla, byla roztomilá a nedalo se jí nic vytknout 🙂 Jídlo bylo výborné a džbánek vody zdarma samozřejmostí. Je to v mnoha ohledech netypický podnik na krásném místě. A taky mu říkáme “U sestřiček” 🙂
Markýza: Tady se dá taková věc odpustit asi a všichni to tak berou. Džbánek vody taky moc potěšil. Strohost interiéru je tak možná opravdu jediná slabina.
O téhle restauraci už jsem hodně slyšela, poprvé asi před dvěma (?) lety. Takže to dokonce vypadá, že si drží svůj standart a to je velmi vzácné. Mám ji docela “z ruky”, ale tenhle report mne postrčil zase o kousek blíž…
Díky
P.
🙂
no, na oběd bych určitě doporučil La Bouchée na Údolní, mají i skvělá vína a dobrý kafe. Na to je v Brně ovšem nejlepší Kavárna U Kapucínů.
Papaja: Určitě to stojí za to – já budu takhle přistrkovat, jo?
kudis: Dík za tip na oboje. Občas se v Brně zjevím, tak zkusím!
Personál je černý jak taneční polobotka…………………………………………………………………………