Východní mandaríňka

Nechat se pozvat na oběd je bezva kratochvíle. Trakt se úspěšně plní dobrotama a kreditka si lebedí v kapse, večer si pak můžete odfajfkovat další den, kdy jste udělali něco pro svoje finanční zdraví. Ze slušnosti si sice musíte dávat vždycky až druhý nejdražší jídlo z nabídky, vždycky ale stihnete kafíčko a někdy i něco sladkýho. Nejvypečenější varianta pozvání je ex-offo. To jdou dva na oběd a platí někdo třetí – nejčastěji volený mediální zastupitel.

Dobrá krmě ale není všechno. Kdo chce s vlky jísti, nesmí si pobryndat tričko ani džíny. Mohl by si teda pobryndat třeba košili nebo sako, kdyby byl čuně – ale ostříleným efenbíkům by se nemělo stát ani to. Do Mandarin Oriental Prague by vás dneska v tričku a džínách asi pustili. Jdete se zkrátka nadlábnout, tak co. Pohůnek vám uctivě otevře dveře a kordón vydrezůrovaného personálu vás nasměruje do jídelny, usadí ke stolku pro dva.

Jídlo je vysoký standard. Ne něco ultrastrhujícího, nóblfascinujícího, dechvyrážejícího ani zážitkomasakrózního, ale s vysokou péčí a z kvalitních surovin připravený oběd, kterýmu dám asi rád přednost před chlebem se sýrem. Ten by mě čekal doma.

Jako předkrm jsem sáhnul po wontonu z kachničky se zázvorovou redukcí – naprosto dokonalý čínský knedlíček (s podezřením na absenci rýžové mouky) plněný kachními prsíčky, na kterém byla umně naaranžovaná hrstka jetelníčku. (Na fotce je trochu rozňahňaná, protože jsme se v tom museli začít trochu rejpat, aby odešel číšník a my mohli vytáhnout foťáky; jinak ale bez chyby.)

Jako hlavní chod pak přišel pošírovaný černý halibut na chřestu a fenyklu. Halibut se třásl jak sulc, fantastická konzistence; chřest byl na másle, ve kterém bylo trochu moc soli (asi jediná výtka), fenykl se ukryl pod rybu a vypadal trochu jako spařená kapustička. Fajn.

Pán naproti mně začal lovením v octových vodách a vytáhl escebeche a k hlavnímu si dal Pat Thai. Zobnul jsem si od obého, ale měl jsem pocit, že jsem si vybral líp.

Víno jsme si nedali. Cena rozlévané sklenky (deci a půl) čehokoli připomínala nejvyšší rychlost nějakýho hodně vytuněnýho sportáku, láhev pak začínala na dvojnásobku druhý kosmický. K halibutovi by ale nádherně pásnulo téměř cokoli. Ideálně třeba sladší ryzlink, bílý burgund, no prostě cokoli do bíla, hutnějšího a masivnějšího. K wontonu jsem si dovedl představit nějaký elegantní pinot. Paradoxně by tak přišla červená na začátek, ale to by tady vůbec nevadilo.

Užili jsme si to vůbec? Těžko říct. Shovívavé úsměvy personálu, ve smyslu co-vy-dva-tady-děláte-to-teda-nechápu, vyvažovala naprosto profesionální korektnost to-víš-že-ti-otevřu-dveře-a-ukloním-se-ti. Od okna trochu táhlo. Nevýrazný interiér doplnily naprosto příšerné obrazo-grafiky, celek působí trochu neútulně, ale pro jednou se to přežít dá.

Mandarin Oriental je síť luxusních hotelů, očekává se gastronomie na úrovni, což byla. Obědové menu za 450 v českých zahrnuje dva chody, k tomu vám donesou vodu, kávu (vynikající) a pečivo k zahryznutí. To je tak trochu na nalákání lidí z ulice nebo běžnějších vrstev.

„Ty,“ zahučel Cuketka, když nás na odchodu míjela velká autoobluda s trojcípým znakem na chladiči, „asi by mi tam bylo líp, dybysme přijeli takhle.“

No, to mně asi taky.

S kým chodíte rádi recenzovat restaurace? Platíte bez řečí? Kolik jste ochotni dát za opravdu dobrý oběd ve všední den?