Družstevníci

Byli jste někdy na sezení alkáčů? Je to docela vtipný a poučný a pokud jste někdy přemýšleli o tom, jestli nemáte trochu problém, určitě to zkuste. Na svou útěchu tam zjistíte jednu zásadní věc. Nikdo nejede ve víně. Naprostá většina se modlí k láhvi vodky, sem tam někdo dává těch dvacet piv denně, ale i to je spíš výjimka. Vodka je neutrál. Čistá věc, a znak toho, že potřebujete víc její voltáž než její chuť.

Víno je kulturní nápoj. Znamená to, že ho pijeme ne primárně kvůli intoxikaci alkoholem, ale hlavně proto, abychom si ho vychutnali. Užívačka roste s tím, jak se mu věnujeme, kolik o něm víme, jak se pídíme za jeho nuancema. Srovnáváme, začínáme se dělit do škatulek. Hledáme příběh, napojujeme se na vinaře, nimráme se v tom, reptáme, obdivujeme, zasníváme se, opájíme se. Pijeme ale gentlemansky a gentlewomansky. Od pátý dál a hlavně tak, aby nám ještě šlo chodit.To je teda základka. A pak jsou tu nadstavby. Víno si chceme vychutnat s kámošema a v prostředí, který nás bude bavit. Asi před osmi lety jsem začal psát o víně, protože mě štvalo, jak se tu s ním pracuje. Ty hemzy kolem toho, ta okázalá odtažitost, to debilní pozlátko, pouťová cetkovost a nadutá tupost, zpupnost a povýšenost, to všechno se mi zdálo jako hlavní překážka toho, proč víno nezajímá víc mladejch lidí a proč to prostředí tam hapruje. V záplavě košilový upjatosti a škrobený ubrusovosti se o mládí nevědělo, protože to se stáhlo do bytů a mejdanovalo si po svým.Až letos to Družstvo prolomilo a začalo dělat mejdany i pro ty, co se do těch bytů nevešli. Normální lidi prostě. Lidi, co by rád pili skvělý víno, ale prostředí kolem něj jim přijde příliš formální na to, aby si ho byli schopný vychutnat. Co jim přijde hloupý se na něco zeptat, aby se neztrapnili. Lidi, který nebaví sedět v zahulený hospodě a lemtat hnusnou frankovku z pitomýho skla, když na pět gambáčů, dvě kmínky a zelenou prostě zrovna dneska nemaj chuť. Lidi, který jsou rádi, že se můžou na něco zeptat třeba somíka z michelinský hospody, ale kterej jim sám od sebe nic necpe.

Bylo by to vynikající téma na nějakou sociologickou studii. O publiku, který bylo až do teď prakticky neviditelný. Kde se všichni ti lidi najednou vzali? Kam chodili předtím? Jean Baptiste Say kdysi razil teorii, že nabídka může stimulovat poptávku. Jeho příklad se sice týkal toho, že pokud vyrobíme víc, můžeme i víc spotřebovat, ale ono je to prakticky to samý. Keynesovci by s tím samozřejmě nesouhlasili, ale tady je to vidět celkem dobře: spotřebitel by spotřebovával celkem rád, ale díky sekundárním překážkám si to odpustí a vstupuje do stavu latence. Čeká na nabídku, přičemž o tom sám často ani neví. Právě rozdíl mezi vědomou a nevědomou poptávkou je to slovíčkaření, ke kterýmu dospějou hádky o tom, která teorie má pravdu. Jestli je dřív slepice, nebo vejce.

Dlouho jsem toužil po podobný deformalizaci prostředí, ale mojí zbraní byl maximálně jazyk. Skutečná práce s vínem ale musí jít za blogy, za články a domácí párty. Go public. Tak, aby si to mohl užít kdokoliv, kdo to chce třeba jenom naťuknout. (Ťuk, ťuk. Kdo tam? Víno, vole.) Sám jsem netušil, že tenhle typ mejdanu v duchu poptávám. Dokud mi ho někdo nenabídnul.

Máte v sobě nějakou latentní poptávku? Přemýšlíte o tom, co a jak byste chtěli, i když to třeba zrovna nikdo nenabízí?