Vůně marketingu

Mám štěstí na extrémy. Asi je přitahuju, stejně jako jejich tvůrce. Těm se říká extremisti. Tak nějak v dobrým, řekl bych. První víno, po kterým jsem zatoužil tak, že jsem si pro něj jel osobně na Moravu, se jmenovalo Cuvée 6T. Bylo tak nějak cítit, že jeho tvůrce ujel hodně a vlastně se i trochu bojí se za něj razantně postavit. Bylo to vidět i na ceně, stálo tuším kolem stovky. Napsal o něm Jižní Svah. Pak já taky trochu. Lidi to začali kupovat. Pak to stálo 250,-, pak 450,- a pak to nebylo. Posledních pár lahví skoupila nejdražší hospoda v Praze. Já jsem svou poslední láhev otevřel nedávno. To víno bylo nezapomenutelný. A jeho autor byl extremista.

Podobně na tom byla Oxana. Její tvůrce se myslím obíral myšlenkou to vypálit nebo rovnou vylít do kanálu. Pak to ochutná pár geeků, chvíli se to drží pod pokličkou a pak jak když bouchnou saze. Všichni to chtěj. Cena letí nahoru, víno není k sehnání. Pamatuju se na jednu slepou degustaci, kde jsem to nalil kamarádovi: “Jako že je to úlet, to je jasný.” Povídá mi. “Ale pro mě je víno otázkou krásy. Vinař by ho měl myslím dělat proto, aby bylo krásný. A tohle mi připomíná spíš lák na okurky.”

Možná tehdy mi prvně docvaklo, jak efemérní a vrtkavá krása vína je. Hrstka lidí se navzájem zfanatizuje a nadchne pro něco novýho. Společenstvo vyvolených se drsně utvrzuje v apoštolizmu a převratnosti, vlastním nadhledu a vizionářství. Tady se tvoří estetika a základ módní vlny.

Jenže často je to naopak. V tom opaku se neválí z prdu kulička, ale s odkazem na provinční původ se podceňuje jeho nevídanost a originalita. My víme, že reklama je navoněná zdechlina. Ale z druhý strany to funguje úplně stejně. Víno (nebo cokoliv jinýho) se prodává za zlomek svý možný ceny, protože prostě ještě nepřišel jeho čas. Protože tu reklamu právě nemá. A je na nás, kdo se chceme ze stáda skutečně vyčlenit, abychom právě tyhle vína objevovali a neváhali za ně zaplatit cenu, která je vlastně směšně nízká. Ne pozlátko značky. Ne Burgundsko. Příběh. Člověka. Nadčasovost. 

Máme i u nás takový vína. Vína, který maj stát pět stovek, tisícovku, víc prostě. Jirka Šebela, Petr Kočařík, Richard Stávek, Ota Ševčík… Kámo, to jsou perly, který když naleju komukoliv v New Yorku naslepo, tak se rozteče blahem. Srovnávejte je s Didierem Daguenauem, Lalou Bize-Leroy, Nicolasem Jolym… Je to hloupost? Není. Otisk osobnosti a místa je v nich stejně hluboko. Že nemáme takovej terroir? Omyl. My máme svůj vlastní a kdo ho prochodil a čuchal k zemi a rozhrabával hlínu a kamínky, a válel se v seně z čerstvě posečených bylin, tak to ví. To není blbej nabubřelej patriotizmus, ani znouzectnost. U nás se krásný vína roděj, jen je třeba se naladit na jejich jazyk.

Vína z Chinonu, Vouvray nebo Anjou ve středověku Anglie milovala a cenila výš, než vína z Bordeaux. Co se změnilo? Půda určitě ne. Kde byla Rhona před Parkerem? V prdeli. Venkovský víno, nic zvláštního. Gigondas, Cornas, Vaqueyras? Jděte se bodnout. To znal tak maximálně místňák. A dneska o tom zpívá každej druhej wine nerd. A podívejte se, kde je dneska Valtellina. Na okraji zájmu. Přitom potenciál tamních vín je naprosto fenomenální. Jenom to nikdo neví. A co se stane, až se to roznese? Zase stoupne poptávka a lidi to začnou kupovat. Bude to nechutně drahý a já zas budu muset hledat nějakou novou apelaci.

Nepodceňujte se. Vaše jazyky a patra jsou dost dobrý na to, aby vám uměly naservírovat čistou extošku bez ohledu na body, vyhlášenost oblasti nebo cenu vína. A dejte bacha, protože kolem nás jsou skrytý perly. Jenom je vemte těm sviním, co vám je žerou a napijte se sami. Je to jako dost boží.

Máte taky svůj ultimátní objev ze tmy pod svícnem?