Čas probuzení

Jdu z dálky přes les a pole k Číru. Vidím úly. Je klid, teplo a ticho. Zpívaj ptáci, hlína mi voní pod nohama. Dojdu před česna a pokládám se na zem. Tohle jindy nejde, jenom v únoru. Beru do ruky foťák. Třeba zahlídnu, jak včela vyleze nesměle na česno. Třeba uvidím, jak vynášej mrtvolky. A po chvíli vážně jedna leze.

V česně uvízlo pár nebožtic. Včela začne jednu mrtvou soudružku vytahovat. Vláčí se s ní kolmo nahoru po přední desce, která na slunci lupe rozkoší, jako za pozdního jara lupou borový šišky. To aby měla lepší start.

A za další chvíli přiletí druhá. Kdo ví odkud. Zdá se mi to nebo má na nožičkách vážně pyl?

Vážně je to pyl. Asi z lísek, co jinýho v únoru kvete? Mířím do svahu a hledám v remízku lísku. Je tu. Má samčí a samičí květenství. To samičí je maličký a růžový jak pubertální ret. Samčí je jako šiška, ze který se normálně práší na bělostný pláně únorovýho sněhu.

Teď se práší na listí a na rašící šnitlik. Zima nebyla a asi už ani nebude. Vedle lísky stojí planá višeň. Sápu se na ní, abych měl rozhled. K úlům je to tak sto metrů.

Najednou mi to před obličejem zabzučí. Včela je tu a fedruje si rousky. Tebe znám, volám na ni. Ty jsi moje. Včela na mě nereaguje. Jsem jí fuk. Balancuju na větvi višně s foťákem v ruce a lovím její úsměv.

Tu jednu, která byla dneska venku, tu jsem viděl přímo u zdroje. Lezu dolů a vracím se k úlům. Je teplo, ale ticho už ne. Jede v údolí vlak? Scházím dolů a hukot sílí. Kde nic nebylo, je teď mrak. Co blázníte, holky? Je únor! Neuvěřitelná energie z toho jde. Jak ten včelař tu zimu vůbec vydrží?

Probuzeno jest. A nejen včely. Po zemi leze pavouk, na listě se ospale potácí slunéčko. Trvá to dvě hodiny. Pak se všechno uklidní a zaleze zas domů. Vítr popiskuje. Tak zase zítra venku, hej?

Máte jarní únavu nebo jarní energii?