O Dvou dubech, Bakuninovi a formách

Prakticky každý článek o víně může začínat variací na finskou pohádku o tom, jak spolu šli Mika Häkkinen a Juha Kankkunen na výlet. Pravda, nebude to mít souvislost s dalším dějem. Je to otázka formy, kterou podáváte svoje názory ostatním. Když chcete něco říct, musíte často říct něco úplně jinýho, aby samotná pravda lidem naskočila sama. Když chcete mluvit o Dvou dubech, musíte začít u Bakunina.

Bakunin byl zvláštní postava, vidící daleko před sebe, byť často jenom v náznacích. Jeho apel na rovnost lidí má rozměr úsměvnosti v politice, ale o to zajímavější je na poli internetu. Model získávání kreditu nebo karmy diskutujících je tu podivuhodně rozporuplný a často získává nejvíc pozornosti ten, jehož názory jsou nejostřejší a nejvíc ode zdi ke zdi.

Ano, Bakunin pásl divokost lidových mas na cestě z nebeský hospody do království volnomyšlenkářství. A to umí udělat dobře mířená odpověď nebo naprosto nečekaná reakce. Protože tak jako se Bakunin vzepřel Marxovi na první internacionále, tak se vzpírá hegelovská a fichtovská filozofie ovečkovosti. V momentě, kdy se na vínoblogosféře začaly objevovat komentáře podepsané jako simon (dva-duby), jakoby se na chvíli rozvířil vzduch. Jako kdybyste vystrčili nos na vzduch a pak se zase vrátili do toho smrádku a zatuchlosti místnosti, kde se všichni znají a prdí si pod nos.

Punk, říkal jsem si. A bavilo mě to. Provokovalo. Už jen tím, že forma komentářů byla často tak nepříjemná, radikální a nesnesitelná, ale s obsahem jste museli souhlasit prakticky vždycky. Přemýšlel jsem, jestli je právě provokace jediný skutečný účel komentářů. Pokud ano, nemohl to komentující dělat líp. Byla to otázka formy. Kdosi ze sommeliérské scény o tom tenkrát prohlásil: “Jasně, že jenom provokuje. Nějakej vinařskej anarchista.”

Jenže punk má k anarchii asi tak daleko, jako samoděržaví k politbyru. Když si pořídíte ve třiceti číro a nabarvíte si ho nazeleno, budou se na vás lidi koukat jako na dementa. O splnění účelu se tak v případě účesu můžeme bavit jen s úsměvem, ale základ se vlastně nemění. To, čemu společnost říká pobuřování nebo výtržnictví, je často jenom lehká provokace, která chce svou nevybíravostí nabourat staticky zkostnatělý vnímání systému a vytvořit alternativní vidění věci, jehož přijetí je tím těží, čím větší blázen je šiřitel myšlenky.

Saint-Exupéry zmiňuje tenhle typ punku v jedný z kapitol Malýho Prince, když popisuje snahy rovníkovýho učence v tradičním hábitu o získání pozornosti pro svůj objev na poli astronomie. Sám fakt, že lidstvo reflektuje vlastní předsudky a aby mu uvěřila, nechá si tak vědce nastoupit v evropsky padnoucím obleku, znamená, že to s náma není tak zlý a sami sobě se stáváme vlastně zdrojem pobavení. Protože kdyby nám kromě nadhledu chyběl i humor, mohlo by to lidstvo úplně zabalit. Pásli bychom prostě ovečky v černém lese, co ho pro stromy není vidět.

Jirka Šebela není anarchista. Vlastně to není ani volnomyšlenkář. Forma u něj hraje důležitou roli, ale k formalizmu nesklouzává. Je to perfekcionista. Věci domýšlí a dotahuje. Jeho plány a vize jsou díky svojí velkorysosti a rozmáchlosti často vodou na mlýn maloměšťáckých kibiců a hospodských proroků. Má hodně nastudováno. Má obrovský cit k přírodě a k vínu, vnímá jeho duši i tělo jako součást všeho, co se děje kolem něj.

Dva duby jsou možná počínající legendou. Jsou to vína člověka, který si jde tak razantně vlastní cestou, že ať dojde kamkoliv, vždycky tam bude první, protože tamtudy jde sám.