Falešný Aleš

“Kolik ti to žere?” Ptal se Štěpán.
“Na dálnici tak sedum něco.” Lezlo ze mě a v duchu jsem propočítával celkovou spotřebu na trase Řevnice – Toskánsko.
“Hm, tak to ti dojde benzín ještě před Benátkama. Víš co udělej? Těsně před hranicema s Itálií odboč na Wurzenpass a naber ve Slovinsku, ve vesnici Podkoren. Pak odboč doprava a jsi zase na výpadovce na Benátky.”
Času bylo dost a tak když na Štěpánův plán došlo a bliklo na nás hladový švédský oko, odbočili jsme a přejeli hřebínek do Slovinska. Udělali jsme dobře. S plnou nádrží a daleko od rakouských mžení nám najednou myšlenka návratu na uspěchanou dálnici přišla jako svatokrádež. Pustili jsme se po silnici 206 z Krajnské Gory kolem národního parku Triglav směrem na jih. Prvních pár kilometrů stoupačky vás odmění tím, že další dvě hodiny nebudete muset šlápnout na plyn a mezi kroucením zatáček tak máte chvíli čas na lovení degustačních poznámek v paměti. Jsem nepřipraven a hodiny strávené biflováním toskánských apelací (skoro všechny od M) jsou mi najednou k ničemu. Na Slovinsko jsem se ani nekouk.

Ali je evidentně muslim. Třebaže po tom zářijový večer úplně řve, nenatáhne se jako ostatní po sklence. V hlavě má šátek na způsob turbanu a srká čaj s mátovým lístkem, za zády kočku a papouška v pozoruhodné harmonii. Dopředu tuším, že ptát se ho na slovinské víno je jako ptát se mojí babičky na bramborák. Je tu s námi, ale netřeba nad ním přemýšlet. “Musíte do Gorišky.” Tvrdí Ali, když se odhodlám, protože nikdo jiný okolo v úvahu nepřipadá. “Aj gif jů mép. Uí hír. Jů gou tutaj. Krása. Víno. Sklepy. Milí lidé.”
“Víte,” soukám ze sebe nesměle: “já znám jednoho slovinského vinaře. Jmenuje se Aleš Kristančič.”
“Á, Kristančič. Jés. In Goriška. On véri fejmus. Jů gou hír. On tam.”

Slovinsko je krásný. Kdybych se někam stěhoval, tak tam. Když mluvíte pomalu, tak si normálně rozumíte, Alpy jsou kousek, moře taky a osadit jižní svah révou je jako tady mít na zahradě jabloň. Pokud pojedete směrem na Benátky a budete mít čas, stavte se tam, stojí to za to. Centrum Gorišky je v Dobrovu, kde mají v místním hradě i informační centrum a vinotéku. Děvče s očima modrýma jako řeka Soča hned ví. Kristančič, to musíme do Višnjeviku. Je to kousek, ale tady je všechno kousek. Aj gif jů mép.

Když ťukám na dveře u Kristančičů doma, roste ve mně podezření, že něco není v pořádku. Je to třeba úplně jinak, než když jsem se před pár lety dobýval na kovanou bránu v Auxey s tabulkou Leroy. Tam na nás nezaštěkal ani pes, jenom kamera pod střechou se vznešeně otočila kolem svojí osy. Tady vyběhne napřed babička, pak máma, pak kluk. Dámy v zástěrách, mládenec ve vietnamkách.
“Táta není doma,” vysvětluje Alan, Alešův syn. “Sbíráme na směny a já se svojí družinou sbíral celou noc. Teď je ve vinicích on, mně nechal vyspat. Ale už taky bude končit, hrozny se zahřívají a to není dobrý. No do sklepa vás vezmu, to je jasný.”

“Tohle je náš nejstarší sklep, ale máme tři. Tady jsou vína na zrání, máme tu i pár experimentů. Z bílých všude v Gorišce převažuje Rebula a Tokaj.” Pokud vám při zmínce o Tokaji budou cukat koutky jako mně, radši se ovládněte. V Gorišce všichni pěstujou Tokaj a nedostanete z nich, co je to doopravdy za odrůdu. Prostě Tokaj. “Taky používáme Sauvignon, tomu se tu daří. Z červených je dominantní Merlot, ten jsme si tu přivlastnili. Pokud někdo chce dělat tradiční vína, dělá je většinou z Rebuly a nechává je ležet na slupkách. Jednu takovou tu máme. Ta byla na slupkách dva týdny a pak rok v bariku…”

Alan mluví a já ochutnávám jeden vzorek za druhým. Parádní vína, naprosto precizní a čistý. Krásný šeďáky, Sauvignony, hedvábný Merloty. Nic nikam nevyčuhuje, nic netrčí. Noblesní záležitosti. Jen ta macerovaná Rebula je na mě moc dřevěná. Nakupujeme, loučíme se a děkujeme.

Ne. Nebyl to ten Aleš Kristančič. Byl to jiný Aleš Kristančič. Podezření neklamalo a postupně se utvrdilo v přesvědčení při ochutnávce. Ten, o kterém se tu občas doslechneme, má sídlo taky kousek, protože v Gorišce je všechno kousek. Je to vyloženě experimentátor, úleťář a vinař neortodoxní, svým přístupem i chováním vábící zájem médií jako vděčný objekt excentricky bláznivého básníka nebo proroka šílence. Jeho je Movia. Vtip je v tom, že jsme se díky vlastní nepřipravenosti a shodě jmen dostali ke krásným vínům, který bychom jinak minuli. A to by byla sakra škoda. Protože za tím slavným se jednou třeba podívám, ale sem se budu každopádně moc rád vracet.

Máte svůj oblíbený omyl?