Rok Číra

Zima ještě neskončila, ale vypadá to, že větší mrazy než na přelomu ledna a února už nepřijdou. Teda snad. Znamená to, že něco z plodů loňské práce možná přežije.

Jsa vinohradníkem nezkušeným, povedlo se mi v prvním roce na Číru podělat snad všechno, co se podělat dalo. Už proto bych čekal, že mě příroda vytrestá tak, abych si to pamatoval. Ale možná se naopak chechtala nad tím, jak jsem měl staženou prdel a přišlo jí to jako dost. Chyb bylo moc.
1. Sázíte-li před zmrzlýma, je třeba sledovat počasí. V noci 7. května přišla mrazová šleha, která všechno spálila na troud. Ořechová alej od sadu k vinici vpadala jako Mordor. Buď šlo sázení posunout nebo aspoň udělat v noci oheň a vinici zakouřit. Nebyla by to bývala příjemná noc, ale dalo by se to vydržet. Dřeva je tam dost.
2. Počasí zmátlo i napodruhé. Prošvihnul jsem termín. Nepostříkal jsem. Taky jsem si říkal, že s tlakem chorob to nebude tak hrozný – bylo přece dlouho krásně a nikde ani flíček. A navíc vinice oddělená, nejbližší další je dva kilometry na Plešivci. A pak začalo chcať. Lilo prakticky měsíc denně a to bylo zlý. Houby po dešti jsou jedna věc, plíseň druhá. To první mám teda radši.
3. Kámen (respektive skála) začíná na Číru dvacet až třicet centimetrů pod povrchem. Můžete se v ní trochu nimrat krumpáčem, ale o moc hloub se prostě tak jako tak nedostanete. Sazenice koření opatrně a jen pomalu si prohrabávají cestičky v puklinách. Nejsou v nezámrzné hloubce. Za normální zimy by to asi nevadilo, ale nesmí přijít holomrazy pod mínus deset a nesmí trvat dlouho. Obojí se bohužel splnilo.

Kombinace všech proměnných znamenala, že dřevo díky chorobám pořádně nevyzrálo (moje chyba) a do nízko zakopaných jednoročních sazenic se obul třeskutý holomráz. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že budu muset všechno z loňska přesadit, protože tohle přece nemůže keř vydržet. Teď po mrazech jsem ze zvědavosti stříhnul do jednoho letorostu. Ukázala se zelená. Vypadá to teda, že aspoň jedna hlava přežila.

Na Číru je dneska 200 hlav PN. Dva burgundské klony z Beaune (777 a 667), o kterých jsem psal tady, krausovský We M 242/Bö a geisenheimský Gm 1-11. We M 242 se podle Viléma Krause ve víně podobá 777, má ale lepší pěstitelské vlastnosti, řidší hrozen, nezahuštuje se tolik. Gm 1-11 pak není kvalitativně to nejlepší, ale zase přispívá do pestrosti výsadby. Na winegrowers.info o něm píší, že má větší hrozen, delší stonek, průměrnou náchylnost k botrytidě 8-10%, výnosy jsou velmi vysoké, má vysokou aciditu a aroma kyselých třešní.

Letos budu vysazovat pět dalších klonů po padesáti nebo pětadvaceti kouscích. Předně dva polešovické PO20 a PO22, které byly vyšlechtěny z keřů získaných ze starých vinic v obci Kudlovic a na nichž ŠSV Boršice dále provedla další selekci s důrazem na dobrý zdravotní stav a vyšší obsah barviv. Tyhle klony se nijak neliší od výchozí odrůdy, narozdíl od starších selekcí ale mají rovnoměrně utvářený hrozen, sprchání je silně omezeno, oproti všem ostatním klonům dosahují vyšší barevné intenzity. To mě tolik nezajímá, ale budiž.

Z Francie přijedou klucí 828 a 292. O 828 více info zase tady. 292 je dijonský klon, schválený v roce 1973. Patří do kvality C, často ho doporučují na šumivky a stejně jako většina klonů Gm 1-xx mívá sklony k vysokým výnosům. Inu, uvidíme, jak se bude chovat, když ho budeme držet zkrátka.

Z Německa by pak měl přijet Gm 20-13. To je typický reprezentant klonů tvořících bobule různé velikosti (mixed clones) a představuje zajímavou alternativu k tradiční klonové nabídce. Nízký výnos a příležitostně (v některých letech) kompaktní hrozen. No a to bude pro letošek všechno. Uvidíme, jak masivní budou výpadky mezi keři ve výsadbě z loňska a podle toho budeme doplňovat. Už se těším na klečení ve vůni mateřídoušky a ruce rozdrápaný od drobounkejch kamínků při sázení. Jaro bude brzo.

Sázíte letos něco?