Skip to content
Aug 19 15

Pole

by Ondra

Podařilo se mi koupit kus půdy. Úzkou půlhektarovou nudli lemovanou cyklostezkou a říční hrází, za kterou je louka a řeka. Nanosil jsem tam kolíky a zatloukl je do země. Nevím, kdo první vymyslel, že nějakej kus země byl prostě jeho, ale vymyslel to dobře.

DSC_0779

Ten příběh by se měl povídat od začátku. Začátek je právě takovýhle pole, na kterým to za pár let bude vypadat tak, jak si já představuju budoucnost zemědělství. Víceméně sad. Spon tak osm na deset metrů. Vysokokmeny, původní odrůdy. Hlavně jabka na mošty, na cider a na kořalku. V meziřadí maliny, rakytníky, ostružiny. Možná kanadský borůvky. Kukuřice, dýně, okurky. Česnek. Zbytek oseju vojtěškou, svazenkou, komonicí… Dám tam maringotku se včelama.

DSC_0764

Bude to chtít traktůrek, protože ono asi u toho půl hektaru nezůstane. Malej, jasně. A asi mulčovač k němu. Rozmýšlím to tak při první návštěvě coby majitel. Dovezl jsem si metrák pecek z višní, co skončily v sirupu. Všechny pecky jdou do země na hranicích pozemku. Bude z nich živej plot z větví zapletenejch do sebe.

DSC_0773

Slunce do mě pere jako zjednaný. Bude to chtít pořádnej slamák taky. Přešel jsem louku, vklouzl do vody, který je v parným létě sotva do půli stehen, a nechal se unášet sto metrů proudem. Paty mi štrejchaly o říční kamení a kolem šplouchaly ryby. Myslel jsem na to, jak tu nedávno byl na návštěvě Vašek Smolík s rodinou. Provázel jsem je po sklepě, ochutnávali jsme kořalky. Po sedmým vzorku se ke mně přitočila Vaškova Jana a položila mi ruku na rameno: Ty máš ale krásnej život, co? Povídá mi. 

 

 

Aug 2 15

Slídění a loupež

by Ondra

Snůška u nás končí se školním rokem. Někdy dřív. Většinou dřív. Pak už včely slíděj a loupěj. A slíděj a loupěj taky vosy. Obojí funguje jako vynikající prevence proti slabochům. Kdo na to nemá, ať nevydrží. Vosy i sršňáci jsou něco jako zdravotní policie. Slabochy netolerujou, ale likvidujou.

DSC_0763

Letos je situace obzvlášť hrozivá. Asi je to tím, že jsem udělal celkem dost oddělků a oddělky se musej krmit. Krmení je v době bez snůšky ohromný lákadlo – voní to široko daleko a chuť všech ostatních dostat se do úlu je obrovská. Mám nový stanoviště na oddělky, kde je mrtě vos. Tolik vos jsem pohromadě neviděl ani na hostivařský přehradě u koše pod stánkem s malinovkou. Prostě mrtě.

DSC_0753

Včely maj včelí mezeru. S tou počítaj výrobci nástavků, takže když něco nedolehne na sto procent, včelstvo si to zatmelí propolisem a je klid. Ale vosí mezera? Některý vosy jsou mnohem menší a protáhnou se i škvírou mezi nástavkama. Když ta škvíra má dvacet čísel, oddělek už to neubrání. Než jsem to zjistil, bylo pozdě. Aktuálně to zkouším vycpat slamou. Stačí jedno stéblo. Pomáhá taky do očka vložit kamínek, aby tam byla díra fakt jenom na včelu.

DSC_0762

Mám zatím tři ztráty, ale ve dvou z nich se mi podařilo uchránit matku. První oddělek mi vybraly vosy právě skrze takovou škvíru. Během dvou dní dokázaly totálně zdecimovat oddělek na jednom nástavku. Matku jsem našel a zaparkoval jinam. Úl jsem zrušil a odvezl. Druhej oddělek jsem rozšiřoval a zebroval příliš rychle  - včelstvo se naředilo a nebylo schopno očko ubránit.

DSC_0759

Třetí případ byl nejzajímavější. Vlastní blbostí jsem místo očka nechal otevřený velký česno. Oddělek to nemohl ubránit, ani kdyby se rozkrájel. Vybraly ho sousední včely. Hledal jsem matku, ale v podmetu mrtvá nebyla. Na rámkách taky ne. Šel jsem vysypat krmítko se zbytkem cukru do oranice a zahrnout hlínou, aby dál nelákalo vosy. A tam, na hroudě hlíny, leze asi dvě stě včel. A matka mezi nima.

DSC_0760

Co se to tady stalo? Normálně se říká, že když včely začnou loupit, domácí včelstvo se chvíli brání, ale nakonec podlehne a začne loupežnicím pomáhat. S vidinou lepších zítřků se k nim přidá a nosí do úlu vedle. Tady si ale domácí včelstvo zachovalo hrdost a emigrovalo pět metrů do pole. Obdivuhodná věc. Jak ta matka letěla? Protože rozkladená matka nelítá, je hrozně těžká. Šla to pěšky? Nevím. Ale učím se.

Jul 20 15

Včelaření v Chicagu

by Ondra

Čekám na Marcina ve vestibulu Garfield Conservatory. Kolem bublá voda čpící chlorem, místní kohoutková. Taková teče všude v Americe – nepitelná. Jsme v botanický zahradě uprostřed Chicaga. Sám park se zahradou je parádní, leží ale uprostřed čtvrti, kde po sobě na ulicích střílej gangsteři a gangsterky. Mexikánci na černochy, černoši na pakoše, pakoši na nevím koho už. Jet sem metrem nám na ambasádě vysloveně nedoporučili.

DSC_0604

Garfield Conservatory nabízí kromě obligátních skleníků a zahrad i celou řadu výukových programů, kurzů i krátkých školení. Týkají se přírody obecně – nejenom alpínek nebo sukulentů, ale i třeba chovu slepic ve městě, kompostování nebo právě včelaření. Backyard farming je v Americe fenomén. Periodicky se opakující touha po návratu k přírodě, která se často nese na vlně odporu k něčemu (konzumnímu životu, válce ve Vietnamu, konzumnímu životu, válce kvůli ropě nebo konzumnímu životu) glorifikuje samorosty, co si na střechu dali pár úlů a za barákem maj slepice nebo kozu, hromádku kompostu a záhonek s bylinkama. Pro nás středoevropany z postkomunistických zemí, kde byla zahrádkářská kolonie na každým rohu, je to trochu úsměvný.

DSC_0602

S Marcinem jsme si vyměnili pár mailů. Napsal jsem na všechny adresy, který se mi podařilo najít pod heslem chicago+beekeeping a ozval se mi on. Tady v Garfield Conservatory vede včelařský kroužek, který sám popisuje spíš jako  malou seznamku s úlem. Umět vyndat rámek, poznat dělnici od trubce, tohle je pyl, to plod, to med. Cílem základního kurzu je připravit jeho frekventanty na zkoušku, po které dostanou titul Trained Beekeeper. O ten se zrovna ucházely tři dámy po padesátce, horlivě si všechno zapisující do svých notýsků a celý zážitek se zaznamenávající do kamer telefonů.

Chicago 2015 542

Převzal jsem tenhle kroužek letos v únoru, bylo to tu v dost zvláštním stavu. Snažím se to dát trochu dokupy, ale bude to chvíli trvat. Hlavní problém je podle mě vlaška, která se tu chová. Vlašku má asi 99% včelařů v Americe. Je fakt, že je produktivnější, donese víc medu. Ale bohužel je mnohem citlivější na zimu a naprostá většina včelstev nemá šanci zdejší zimu přežít. Takže děláme to, co většina včelařů ve Státech. Vždycky na jaře si objednáváme package bees z Arizony nebo Novýho Mexika. 

Chicago 2015 550

Vzpomínám si na zimu roku 1992, kdy jsme chodili po Michiganském jezeře. Na pláži před městem se vršily hory ledu a do tváří nám fičel vítr Kanaďák. Jo, Chicagu se říká Windy City a leží poměrně daleko od moře. Ale že by tu včely nevyzimovaly, se mi moc nezdá. Spíš je za tím lenost nebo setrvačnost v tom, jak se to tu prostě dělá. A svůj podíl má asi i vlaška.  Nám tahle míra neudržitelnosti může přijít absurdní, v Americe se nad ní ale vlastně pozastaví málokdo. I když to zní jako klišé, přepočet na peníze hraje vždycky tu nejzásadnější roli. Vyzimovat vlašku tady údajně znamená čtyřicet kilo krmení plus práce, cena oddělku je kolem 125 dolarů. Chtěl bych najet na kraňku, ale je to otázka dlouhodobější koncepce, která se musí vyladit s vedením zahrady. Pro letošek jsem si dal za cíl sjednotit metodiku chovu a začít pracovat s volnou stavbou. Tam je všechno mnohem líp vidět, což lidi na kurzu cení. 

Chicago 2015 524

Hlavní snůšky máme dvě. Pampelišky a lípu. Mezitím vlastně nic moc nekvete, když nepočítám místní, dost specifické podmínky botanické zahrady. Pokud ze včelstva neuděláme oddělek, dá ročně asi dvacet kilo medu. Nic nekvete? Jako louky, ovocný stromy? Nic? Ne. To tu má jenom pár nadšenců. Třebaže místní blogy jsou Evropanům často inspirací, je za nima asi víc marketingu než životního stylu. Kde jinak jsou všichni ti backyard farmáři? Kde jsou ti rooftop včelaři? Chicago, mající asi tři milióny obyvatel, by je spočítalo na prstech ruky. Ale pravda, asi každý z nich o tom píše. Při tomhle počtu tak tihle lidé nemají absolutně vliv na globálnější podmínky, což je třeba právě snůška. Prakticky každá zahrada v Praze nebo i jinde v Evropě bude mít jabloň, třešeň, meruňku. Za mořem je to úplně absurdní představa.

Chicago 2015 528

Možná právě tohle bylo na tom výletě nejdůležitější. Uvědomit si, v čem jsme napřed. V přístupu ke krajině. V kontaktu s tím, co roste na stromech a v zahradách. Evropa se nám může zdát dekadentní, zkostnatělá, zapšklá a nedynamická, ale je vlastně neuvěřitelně koncentrovaná. Historie věcí jako by se tu promítala do smýšlení lidí a toho, že si váží i prvků, jejichž monetizace nebo vyplatitelnost je přinejmenším pochybná. Mít vlastní rajčata. Strom, nesoucí trochu ovoce. Přístup do lesa. Výhled. Koupání v řece, cachtání v potoce. Chuť odevzdat svůj prostor k životu někomu dalšímu v lepší formě, než jak jsem ho převzal.

Jul 14 15

Dusík a soběstačnost

by Ondra

Proč dusík potřebujeme?

Toužíte jíst jen to, co si sami vypěstujete? Jde to vůbec? Za jakých podmínek? Kolik na to potřebujete půdy a co všechno si budete muset odpustit? Kolik hektarů uživí čtyřčlennou rodinu? Pokud si chceme odpovědět bez mýtů a vágních formulací, budeme potřebovat trochu čísel a trochu chemie. Půjde hlavně o dva prvky. O dusík a o uhlík.

Třebaže dusík (uhlík si necháme na jindy) tvoří skoro 80 objemových procent atmosféry, jeho atmosferická forma je pro většinu rostlin nevyužitelná. Na to, aby rostliny měly dostatek dusíkatých látek potřebných k růstu, ho musí mít jako NO3- nebo NH4-, tj. ve formě dusičnanů nebo jako amoniak. Jenže těch je v přírodě poměrně málo. Amoniak v přírodě vniká rozpadem organických látek, do kterých uhodí blesk, dusičnany pak rozpadem živočišných a rostlinných látek. Vázat dusík ze vzduchu a dělat z něj dusík využitelný v zemědělství umí hlavně luštěniny díky symbióze se zvláštními bakteriemi.

Máme šanci se uživit?

Máme. Proto jsme živí, proto máme zatím dostatek jídla. Vlastně nadbytek, jak se ukáže. Takže co nás dneska živí? Polní kultury tvoří zhruba 10% zemské souše, což je asi 16 miliónů km² (1.600.000.000 hektarů). K tomu je ale třeba připočíst minimálně část z dalších 36 mil. km², připadajících na stepi, louky a trvalé pastviny; a ještě něco z řek a moří. To všechno momentálně živí zhruba 7 miliard lidí. U nás je zemědělské půdy 3.700.000 hektarů na zhruba 10 miliónů lidí. Na jednoho člověka tedy připadá přibližně 3700 m² zemědělské půdy. Tříčlennou rodinu by podle všeho mělo uživit něco málo přes hektar, a to za předpokladu, že se styl našeho stravování nijak zásadně nezmění (celkový objem exportu zemědělských komodit je jen asi o 5% nižší než import). Pozor, tohle je lokální, nikoliv celosvětové měřítko.

Jak tuhle půdu využijeme, je jenom na nás. Výtěžnost půdy je měřitelná: jeden hektar dá při dané úrodnosti (dáno klimatem, vodou a obsahem dusíku a uhlíku) určitý objem energie, který jsou různé plodiny schopné více nebo méně efektivně využít. Efektivita využití v přepočtu na kalorie je poměrně dobře známá. Aby byla co nejvyšší, je do půdy třeba vracet to, co jsme jí vzali. Ano, kompost je fajn řešení. Hnůj taky. Ještě se dá zaorat zpátky všechno, co z rostliny není k jídlu. Pak jsou tu luštěniny. Jenže ono to ani dohromady nestačí.

DSC_0704

Umělá hnojiva

Na počátku dvacátého století došlo pravděpodobně k jednomu z největších moderních objevů. Průmyslová výroba dusíku (respektive amoniaku) není to, co si vybavíme jako zásadní počin lidstva. Na rozdíl od letů do vesmíru, internetu nebo urychlovačů částic určitě nezískává tolik mediální pozornosti. Díky Haber-Boschově syntéze jsme ale schopni obohatit půdu o živiny, což zásadním způsobem přispělo k tomu, že nás tu dneska je sedm miliard. Bez ní by to totiž nešlo.

Bez dodávání umělých hnojiv na bázi dusíku jsme totiž schopni do půdy vracet okolo 60 kg N/ha ročně. Jde o kombinaci hnojení organickými hnojivy a kompostem, biofixací luštěnin a takzvané atmosférické depozice (jde o proces ukládání srážek, částic, aerosolů a plynů z atmosféry do zemského povrchu). Pšenice s vysokým výnosem (asi 8 tun na hektar) ale vyžaduje zhruba 170 kg N/ha. A pokud budeme pěstovat plodiny s výnosem nižším, budeme potřebovat o hodně víc půdy. (Problémy hnojení umělými hnojivy jsou bohatě popsány jinde. Kromě rostoucí závislosti na samotném procesu jde hlavně o splavování dusíkatých látek do potoků a řek, potažmo do spodní vody.) Pokud půdu mít nebudete, bude třeba stávající ploše dodat dusíkatých látek víc. Pak bude třeba sáhnout buď k dusíkatým hnojivům nebo k většímu množství hnoje, kompostu, biomasy. Tak jako tak ale už půjde o externí zdroj, jehož původ bude mimo uzavřený koloběh hospodářství.

Řada zemí už momentálně využívá prakticky veškerou svou zemědělskou půdu. Kde je půdy nedostatek, je třeba maximalizovat hnojením její výtěžnost. Tady hrají dusíkatá hnojiva první housle. V Indii jí například na jednoho člověka  připadá jenom 1,8 ha, v Číně 1,1 ha a v Bangladéši dokonce jenom 0,09 ha. Spousta dalších zemí má zemědělské půdy naopak obří rezervy, ale to už státy s jejím nedostatkem dávno pochopily a začínají ji tam ve velkém skupovat. Pozor na to, cena půdy už půjde jenom nahoru. Stejně tak poroste tlak na přeměnu dalších lesů na pole, což se zase dotkne celkového klimatu a koloběhu vody v přírodě.

DSC_0703

Primitivní zemědělství

V případě kontinuálně obdělávané zemědělské půdy záleží výnosy hlavně na dvou faktorech: na klimatických podmínkách a na objemu dusíku, který se vrací zpátky do půdy. Že to jde i bez umělých hnojiv, dokazují dva příklady intenzivního zemědělství z historie. Prvním je delta Perlové řeky v Číně, kde se ve středověku vyvinul pravděpodobně nejkomplexnější zemědělský systém na světě. Ten pracoval se systémem rotace políček a permanentním využíváním všech dostupných zdrojů dusíkatých látek. Kromě zvířecích i lidských exkrementů to bylo zapravování biomasy zpět do půdy a promyšlená symbióza vodních řas a ryb. Jeden hektar půdy tak uživil asi 35-40 lidí

Druhý příklad jsou takzvaná marais, která vznikala na předměstích Paříže. Marais, kde zhruba čtvrtinu plochy tvořily skleníky, zásobovala čerstvou zeleninou velkoměsto ve velmi intenzivním zemědělském režimu. Jeden hektar tak teoreticky uživil až padesát lidí (teoreticky proto, že jde o přepočet využitelné energie; v reálu nikdo nebyl živ jenom ze salátu). Marais měla ovšem jednu velkou výhodu: neustálé doplňování dusíkatých látek zajišťovala veškerá tehdejší pařížská (hromadá i osobní) doprava. A to byly koně.

Oba dva příklady představují maximální hodnoty, který lze ve specifických případech dosáhnout bez umělých hnojiv. V obou případech jsou tyhle systémy závislé na velkém množství externích zdrojů dusíku, takže je nelze aplikovat plošně. Jde o možnosti půdy, nikoliv o možnosti uzavřeného krajinného celku.

Odhaduje se, že na kultivací nevyčerpané půdě se v pravěku bylo schopno uživit až 10 lidí na hektar. To ale předpokládalo dostatek času na přirozenou regeneraci půdy po jejím vyčerpání (asi 3-5 let), čili dostatek půdy obecně. Přijít, vyklučit, vypálit, zasít. Tři roky obdělávat, pak sbalit kufry a jít zas dál. Tradiční anglické nebo holandské farmy (19. stol.) pěstovaly na zhruba 45% výměry polní plodiny, podobně velký podíl připadal na pastviny a zbytek ležel ladem. Tenhle způsob hospodaření uživil asi 3-4 lidi na hektar. Protože u nás na člověka připadá asi 0.37 ha, neměli bychom mít problém se umělým hnojivům vyhnout. Máme štěstí.

DSC_0702

Umělá hnojiva a přežití lidstva

Potřebujeme vlastně umělá hnojiva, abychom se jako lidstvo uživili? K odpovědi nám postačí trochu počtů: Zemědělství bez umělých hnojiv živilo v roce 1900 asi 1.6 miliard lidí, přičemž obdělávaná plocha činila asi 850 miliónů hektarů. Dnešní zemědělské plochy tvoří asi dvojnásobek, uživily by tedy asi 3,2 miliardy lidí. Jenže nás je tu asi dvakrát tolik. Z toho lze vyvodit, že umělá hnojiva jsou zodpovědna za zhruba polovinu všeho, co jíme.

Šlo by tohle číslo ještě snížit? Šlo, ale museli bychom udělat několik důležitých ústupků: Denní příděl bílkovin na člověka je dnes okolo 75g, což je o hodně víc, než je potřebné minimum (asi 56g na muže a 48 na ženu). Ve vyspělých zemích je tohle číslo ještě mnohem vyšší. Vyspělé země navíc využívají zhruba 2/3 všech vypěstovaných obilovin ke krmení hospodářských zvířat. Značné snížení závislosti by tak bylo lze docílit omezenou konzumací masa. Zatímco mléčný skot (nebo slepice chovaná pro vejce) má efektivitu přeměny krmení na bílkoviny asi 30%, u kuřat na maso už je to jenom 20%, u prasat 10% a u krav na maso jenom 5%.

Samostatná kapitola pak je plýtvání potravinami. V USA se například vyhodí zhruba 30% veškerých potravin, v UK je tohle číslo ještě o dvě procenta vyšší. Vyspělé země dohromady vyhodí skoro tolik jídla (222 miliónů tun), kolik by stačilo k nasycení všech obyvatel subsaharské Afriky (230 miliónů tun). Celkově se tak na světě vyhodí nebo jinak znehodnotí skoro třetina potravin.

Indie nebo Bangladéš mají to štěstí, že jejich populace je aspoň z části vegetariánská. Poptávka po mase ale obecně v Asii dramaticky stoupá a ve vyspělých zemích neklesá. Navíc roste celkový počet obyvatel planety, takže i kdybychom se omezili a podařilo se nám spotřebu nějak normalizovat, samotná populační křivka nás okamžitě zase vyhodí z kolejí.

DSC_0705

Co teď?

Pokud jste altruistické povahy, můžete se rozhodnout najet na stravu solidární s rozvojovým světem. Omezit maso, zejména hovězí. Jíst víc čočky, hrachu, sóji, fazolí. Samotné pěstování luštěnin pomáhá dodávat do půdy dusík, čímž se spotřeba dusíkatých hnojiv snižuje. Nevyhazujte jídlo, neplýtvejte. Nemusíte být zrovna freegani, co lezou do popelnic za supermarketama; stačí, když budete nakupovat a vařit s rozmyslem. Můžete se dál podílet (jako celá Evropa) na klesající populační křivce, nezapomeňte ale vymyslet, kdo zaplatí váš důchod.

Kupujte zemědělskou půdu. Její průměrná úřední cena je dneska kolem sedmi korun, v reálu je to ale asi dvojnásobek; máme to teda asi za padesát tisíc na člověka. Nemusíte na ní hospodařit, ale bude velká výhoda ji mít. Pokud budete dobře hospodařit, měla by tahle výměra stačit jednomu z vašich dětí. Pokud máte dětí víc, kupte víc půdy nebo se připravte na aplikaci dusíkatých hnojiv a ze stejné výměry pak nasytíte celou rodinu. Matematika je neúprosná. A cena půdy poroste. U nás je jedna z nejlevnějších. Takže znovu. Kupujte zemědělskou půdu.

 

Jul 11 15

Každý sobě svým geekem

by Ondra

Když s mistrem Leonardem skončila éra, kdy mimořádně nadaný člověk mohl obsáhnout veškeré pozemské vědění, začali se lidi specializovat. Vyhraňovat. Brzo už neměla pravá ruka lidstva ponětí, co dělá ta druhá; a všichni věděli, že bude jen hůř. Máme ještě vůbec v úctě filozofy? Je svět ještě vykladatelný, vyložitelný? Nebo jsme se rozdělili na tisíce proudů, hnutí a specializací, v nichž sami marně hledáme řád?

DSC_0641

Našli si lidi kafe. Vezměte si to – seberete, upražíte, umelete a zalijete vodou. Někdo to rád s cikorkou, druhej s mlíkem nebo s cukrem. Jinej beze všeho. Snídal jsem ho. Kafe z melty. Babička mi ho dávala do trouby a než jsem vstal, byl na něm škraloup. Tenkrát mi nechutnal, dneska bych se po něm utlouk. Kdybych babičce řekl, že se dneska soutěží v tom, kdo umí nejlíp udělat kafe, myslela by si, že si z ní zase dělám šprťouchlata. Asi to máme v genech, protože jsem z toho měl úplně stejnou prču. Kafe z melty jsem měl moc rád, ale jinak mi to bylo spíš protivný.

DSC_0668

Když jsem se z toho kdysi trochu neobratně vyznal, ohlásil se Ondřej z Terezkou. Že je provedu po vinici, ukážu jim včely, prochutnáme sklep a oni mi naoplátku udělaj to nejlepší kafe. Že si vyměníme zkušenosti z oborů, kde jsme doma. Dorazili, prošli se, popovídali jsme si. Udělali mi pak takovou dost hnusnou vodovou břečku.

DSC_0669

Narazil jsem na neproniknutelnou stěnu. Na jednu stranu si uvědomujete, že na tom asi něco bude a vážíte si vědomostí a umu těch, kdo s tím umí pracovat. Na stranu druhou nemáte pro výsledek jejich práce pochopení, protože vám smysly neumožňujou ho ocenit. Proč se radši nejdou projít nebo neudělaj třeba něco ze dřeva?

DSC_0675

Občas mi takhle někdo dá sežrat víno. Někdo, komu to nechutná, koho to nezajímá a kdo se vlastně podvědomě brání čemukoliv, co by ho donutilo o tom přemýšlet nějak víc do hloubky. Kdo tomu tu hloubku není schopen nebo ochoten přiznat. Máte zlost, protože byste mu tolik chtěli ukázat všechno to krásný, co vám to dává. Chtěli byste mu tu krásu dopřát. Ale on se nedá.

DSC_0673

A pak vám dojde, že vaše vlastní neproniknutelný stěny jsou vlastně stejný nebo ještě horší. To když potkáte ty blázny, co si doma stavěj vlastní motorky. Musíte pominout svoje nepochopení spalovacího motoru, oprostit se od toho, že nesnášíte hluk, že máte hrůzu z oleje a smrdí vám benzín… Když to všechno zapomenete, zůstanou jenom ty svítící oči nadšení a krystalicky čistá vášeň, štěstí a touha. Až tyhle exempláře mě donutily přiznat si vlastní omezenost.

DSC_0633

Extrémně úzká specializace může vést k tomu, že jste nejlepší v tom, co kromě vás chápe už jenom pár lidí na světě. Každý jsme sám sobě svým geekem. Máme svoje miniaturní party vyznavačů a nadšenců. Co nám chybí? Často tolerance a schopnost chápat, že obory ostatních mají stejnou hloubku jako ten náš, byť do nich nejsme schopni proniknout. Ne, nezačalo mi chutnat kafe. Jen se chci umět uklonit před tím, kdo do jeho tajů proniknul tak hluboko, že se ostatní dívají na jeho stopu v prachu. Nevědí kam jde, ale je jasný, že je hodně daleko napřed.

May 19 15

Soumrak naturálních vín

by Ondra

Přišlo to jako vlna. Napřed pár kapek a pěna, před sebou to hrnulo nějakej bordel a blbosti. Pak se to začalo zvedat a vzbuzovat obavy. Co z toho bude? Komu to prospěje? A proč jako? Jak vlna mohutněla, začali na ní naskakovat surfaři. Zezadu přicházel větší a větší tlak, vlna smetla pár menších a dál rostla. Surfaři byli na vrcholu blaha. Brala větve, loďky, vymlelo to dno a odneslo to pár větších šutrů. Vlna se přelila, šplouchla a rozlila se po pobřeží.

DSC_0426

O víkendu v Londýně na RAW festivalu bylo výborně vidět, že naturální vína už jsou tu masovka, která láká úplně všechny. Z okrajovýho koníčku několika spiklenců se postupem času stal střední proud. Vlna jedinečnosti se roztříštila v moři, který ji stvořilo. Vína se zbavila dětských nemocí, smrádků a vad, vinaři se zbavili mesiáškýho komplexu a podivínství, publikum se zbavilo dychtivosti a vytržení. U nás přijde samozřejmě vrchol o pár let pozdějc (nebo nikdy).

DSC_0420

Vnímám zemědělství jako životosprávu těla. Frank Cornelissen je totální vegan, abstinent, nepije ani čaj. Pár týpků se snaží úplně zapomenout na meď (kořalka) další na síru (pivko). Většina jede v přesličce, roháčku a křemenáčku (brka), sem tam nějaký čáry s talismanem, dynamizující voodoo a planety (LSD). Tvrdší drogy ale už nikdo v týhle partě nebere. Systémový opiáty jsou zlo a huntovat si půdu herákem není dobrý ani na inspiraci, ani na chuť. Normální je nesmažit.

DSC_0422

Naturální vína dneska najdete od Zélandu po Kanadu,  od Sussexu po Katalánsko, od Sicílie po Polsko. Alsasko, Bugey, Srbsko, Jižní Afrika, Řecko, Argentina, Portugalsko, Chile, Gruzie, Švýcarsko… Jsou dokonce i v Bordeaux. Jsou hnusný, pitelný, dobrý, zajímavý, inspirující, skvělý, dokonalý i k posrání neuvěřitelný. Jejich tvůrci jsou blbci, primitivové, fiškusové, vykukové, citlivky, pravdoláskaři, mesiášové, miláčci, umělci, inspirátoři, mistři i šílenci. A taky úplně normální lidi. Prostě kdokoliv. 

DSC_0423

Znamená to, že naturální víno přestalo mít cejch. Všichni vědí, že to jde, takže už nemáte omluvu, že je to vaše víno hnusný. Není kam uhnout, za co se schovat. Vlna trendu se vypěnila a my už konečně nemusíme říkat naturální víno, ale prostě jenom víno. Normální víno.

DSC_0427

Jsem rád, že je ta vlna pryč. Že už to teď nebude trend, ale standard. Jsem rád, že už třeba konečně utichnou kecy kolem toho, lidi se soustředěj na práci a budou dělat lepší a lepší vína.  Že už nikdo nebude pochybovat. Jsem rád, že je ta vlna pryč. Že dělat víno přírodně je konečně normální. Tak jako je normální nebejt na heráku.

May 8 15

Geneticky modifikované včely

by Ondra

Současné včelaření je zoufale neperspektivní obor. Nestálost klimatu a vratkost počasí má za následek výpadky ve snůšce a tím i nepředvídatelné hospodářské výsledky včelařů. Většina květin a stromů, které poskytují nektar, kvete pouze během dubna a května – dvou měsíců v roce. Další měsíc až dva se může objevovat medovice, opět ale velmi nepravidelně a v závislosti na rozmarech počasí. Za tak krátkou dobu  nemůže podat včelstvo výkon, který by ospravedlnil celoroční piplání se s protivnými bodavými tvory. Řešení je ale blízko. V geneticky modifikovaných včelách.

IMG_8597

“Většina případů, kdy se vědci uchylují ke genetické modifikaci, se týká rezistence vůči konkrétní látce,” vysvětluje Edward Hawthorn z University of Northwest Essex, který se včelami pracuje dlouhodobě. “Tady jde o pravý opak – o propojení dvou známých procesů, které v přírodě existují pouze odděleně. A to je pro náš tým obrovská výzva.”

IMG_5877

Univerzitní pracoviště spadající pod Hawthorna ale nebylo první, které se geneticky modifikovanými včelami začalo zabývat. O více než deset let dříve začali tenhle úkol řešit v Kuang-tung Research Lab, kde odborníci plní vládní úkol zajištění opylování v sadech, kde tradiční opylovači nejsou schopni přežít. Liu Wei, který pracuje pod slavným profesorem Tangem, popisuje, kudy se cesty výzkumníků ubíraly: “Díky prozíravému rozhodnutí Strany jsme se pustili po dvou cestách. Na té první, která spočívá ve vývoji robotických opylovačů, spolupracujeme s University of Monsanto. Druhá cesta pak vede přes genetickou modifikaci včely, respektive přes její fotosyntetický článek.”

IMG_5892

Autorem fotosyntetického článku je právě Hawthorn, který jej původně vyráběl pro zlepšení ovzduší v oblastech silně znečištěných průmyslem. Články měly pokrýt střechy domů a takzvané brownfields, tedy nevyužité plochy ve městech. Až kuriózní náhoda ho přiměla, aby se začal zabývat jeho propojení s živými tvory – jeden ze článků totiž snědl vědcův laboratorní králík.

IMG_8472

“Spousta lidí si klepala na čelo, když jsem se jim snažil vysvětlit, na čem pracujeme,” popisuje Hawthorn počátky výzkumu. “Nechápali, jak by mohla včela vyrobit med z vody. Podívejte se na jabloň, vysvětloval jsem jim. Copak ji zaléváte slazenou vodou, aby na ní rostla sladká jablka? Kdepak. Stromům stačí fotosyntéza, voda a v ní rozpuštěné minerály. Když to umí stromy, proč bychom to nenaučili včely?”

IMG_5248

Hawthornovu králíku se po pozření fotosyntetického článku udělala na hlavě drobná lysina, která časem zezelenala. Odebraný vzorek vědcům potvrdil, že tkáň je potažená tenkou vrstvou chlorofylu, který je napojen přes takzvaný biotický můstek na nervovou soustavu. “Nebylo těžké ověřit, že celý proces opravdu funguje,” vysvětluje Mia Vishnudevi, která má v laboratoři zvířata na starosti: “Jakmile jsme králíka vypustili, na jeho bobky se začaly slétávat včely. Edward potom senzoricky ověřil, že jeho trus je skutečně sladký.”

IMG_9078

Právě slétávající se včely Hawthorna přivedly na myšlenku, že by si vlastně hmyz mohl vyrobit med sám, pokud by se podařilo dostat fotočlánek na jejich hruď. Včela by pak jednoduše květy stromů ani květin nepotřebovala. Stačila by jí kapka vody a sluneční svit. Tak jako u stromů by díky fotosyntetickému tělísku byla schopna složitého procesu přeměny energie na cukr. “Vývoj je samozřejmě ještě v plenkách,” říká Hawthorn. “Matka se totiž nekrmí sama, takže jí nejsme schopni podat fotosyntetickou kašičku. Musíme to naučit včely. Ale je to na dobré cestě.”

V čem je podle vás budoucnost včelaření?

 

Apr 16 15

Fenologie

by Ondra

Na včelách je hrozně fajn, jak se díky nim naučíte sledovat přírodu. Nejen lesy, pole a zahrady. Každou zídku, remízek, úžlabí u cesty nebo škarpu. Meze, který vidíte z okna. Na tři kilometry poznáte, že na nich už vykvetly špendlíky. Letošní rok celkem stojí za to si to psát, protože se mi zdá, že má počasí zhruba průběh, který se dá očekávat. V únoru je mráz, v březnu první teplejší dny, na apríla aprílový počasí, v půlce dubna teplo.
DSC_0315

Začne to v únoru lískou. Ta má jenom pyl a ještě ne v extra výživnosti, ale už je to něco, pro co stojí za to vytáhnout paty z úlu. Začátkem března dřín. První nektarová snůška, byť drobná. V první dekádě dubna zuřivě rozkvetly pravokořenný peckovice. To jsou všechny ty bíle kvetoucí křaky na mezích, planý mirobalány, tipaly a slivoně. Ten největší hukot ale není kolem špendlíků, spíš kolem javorů mléčů. V lese je poznáte snadno; květenství je jasně zelný a objevuje se dřív, než se zazelenají duby, buky nebo habry.

DSC_0317

Možná až dodatečně si začínám pořádně vážit stanoviště na Karlštejně. Tam mají včely totiž díky přítomnosti CHKO mnohem přirozenější a konstantnější snůšku. Naproti v Hřebenech a Brdech jsou borový a smrkový monokultury s borůvčím jako podrostem. Jasně, když se tam přemnoží puklice, je snůšky hromada. Z borůvek pak standardně dost. Ale po zbytek roku? Nebo když není rok na medovici? To může být těžký živoření.

DSC_0321

U nás v krasu jsou naopak lesy smíšený. Dub, buk a habr. Javor, olše, jasan, vrby, modřín. Sem tam smrk nebo dokonce akát (roste v lese jako solitér, nedělá tu souvislý porosty). V podrostu jsou maliny a ostružiny, svídy, dříny a kaliny. Možná ještě zajímavější je fakt, že se tu střídaj temný rokle a prudký aridní jižní stráně. Na těch se všechno odehrává o dva týdny dřív, navíc tu ale roste mraky stepní květeny, která dává medu famózní chutě.

DSC_0319

Fenologie je bezva věda. Z nástupu konkrétních fenofází se dá usuzovat nejen jaká bude snůška (tady mi chybí ještě tak dvacet let pozorování), ale i to, jak se konkrétní počasí promítne do celkovýho zemědělskýho roku, potažmo úrody. V jejím jádru je pak chození po kraji a obdivování se přírodě a jejím proměnám. Což je něco jako požehnání.

Apr 10 15

Breberky

by Ondra

Nemoc je nerovnováha. Něco není tak, jak by mělo. Každou nerovnováhu se příroda snaží vyrovnat, ale zbraně člověka jsou často silnější. Dlouho budovanou imunitu narušujeme pohybem zboží po světě a úspěšně se nám tak daří zavléct nákazu tam, kde za sebou umí nechat spálenou zem. Existuje zajímavá paralela mezi sto padesát let starým případem zavlečení mšičky révokaze do Evropy a případem o sto let mladším – zamořením včelstev kleštíkem, varoózou. Jak spolu tyhle dva případy souvisí? Především tím, jak na ně reagují postižení – vinaři, respektive včelaři. Tím, jak se usilovně hledá řešení na něco, co by si příroda časem vyřešila sama, jenže to by znamenalo, že si lidstvo bude muset něco odříct. Víno. Nebo med. A to se nám nechce, takže bojujeme.

IMG_9325

V druhé polovině devatenáctého století se réva v Evropě začíná potýkat s mšičkou révokazem. Je to malá breberka, která nahlodává kořeny révy a živí se jejich šťávou. Vinice začaly chřadnout, ztrácet listy a hynout. Nikdo nevěděl proč. Padla jižní Rhona a Languedoc (1868), o čtyři roky později už byla nákaza v Portugalsku, o další dva pak ve Španělsku i Německu, o pár let později dorazila i k nám (Šatov, 1890). Než se přišlo na to, co nákazu způsobuje, zničil révokaz přes milion hektarů vinohradů a (nejen) ve Francii způsobil obří pokles HDP. Vinařství v Evropě bylo prakticky v rozkladu.

IMG_0621

Zdroj problému byl botanický materiál (zřejmě Vitis labrusca), dovezený z USA. Americká réva, která se stovky tisíc let vyvíjela s révokazem, má proti němu vyvinutý obranný mechanizmus, který evropská réva samozřejmě mít nemůže. Aspoň ne ze dne na den. Paradoxní je, že i když révokaz napadá kořeny révy a saje šťávu, jsou to až sekundární houbové infekce na drobných rankách, které rostlinu položí. Samotná mšička k tomu vlastně jenom vytvoří podmínky, rostlinu oslabí a podemele její obranyschopnost.

IMG_0440

Boj probíhal na několika frontách. Nejaktivnější byli chemici, kteří usilovně hledali látku, která mšičku vybije. Zkoušeli bojové plyny jako yperit, zkoušeli naftalen s vápnem a s vodou (proti zimním vajíčkům) a hlavně vstřikovali do půdy sirouhlík. Ve snaze zachránit vinohrady tehdy vpravilo lidstvo do vinohradů stovky tisíc tun chemikálií, jejichž význam a funkci lidé teprve začínali chápat.

DSC02382

Druhou frontu představovali botanici, kteří chápali, že veškerá chemie je jenom dočasná a léčí maximálně následky, nedokáže však eliminovat jejich příčinu. V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že se v Evropě začne pěstovat americká réva. Na její liščí dochuť měli Evropané ale příliš zmlsaný jazýček. Až Gaston Bazille dostal vynikající nápad – naroubovat evropské odrůdy na americkou podnož. Kořeny to zvládly a odrůda si uchovala velkou část svojí aromatiky. Řešení, které se v první chvíli zdálo jako dočasné, už jede celý svět až na výjimky sto padesát let.

DSC02380

Kleštík včelí (Varroa destructor) se k nám dostal o sto let později. Je to malá breberka, kterou poprvé na našem území objevili na hranicích s Ukrajinou, během osmdesátých let 20. století se pak ale rozšířila na celé naše území. Roztoč, který je původem z východní Asie, kde parazituje na Apis cerana, se začal do Evropy dostávat údajně s dokončením Transsibiřské magistrály. Pomohl mu samozřejmě světový obchod, globalizace, dovoz všeho kamkoliv.

DSC01991

K rozmnožování využívá roztoč zavíčkovaný plod a ve foretické variantě jezdí na včelách jako jockey a saje jim lymfu. To je i mechanismus, díky kterému se rozšiřuje po okolí (zalétávání, rojení). V zavíčkovaném plodu saje lymfu i larvám, čímž poškozuje jejich vývoj. Při silném zamoření se včely líhnou s poškozenými křídly nebo úplně bez nich. Ještě větší problém ale pravděpodobně způsobují virové choroby, které kleštík přenáší. Ruku v ruce s varoózou tak jde oslabení včelstva a nakonec jeho kolaps, protože intenzivnímu tlaku už kolonie nedokáže vzdorovat.

DSC01987

Stejně jako révokaz s americkou révou se kleštík s východoasijskou včelou sžíval tisíce let. Ta si vyvinula řadu obranných mechanismů. Tvoří celkově menší společenství, častěji se rojí a hlavně provozuje takzvaný grooming. Grooming má několik forem individuálního a skupinového čištění, při kterém včely obírají jedna druhou nebo samy sebe. Na evropské včele Apis mellifera se ale grooming zatím spolehlivě zafixovat nepodařilo, a tak stejně jako v případě révokazu jsou nejaktivnějšími bojovníky chemici. Ve včelstvech se několikrát ročně aplikují takzvaná léčiva (tau fluvalinát, amitraz, acrinathrin), což jsou syntetické akaricidy a pesticidy. Stejně jako u révokazu tyhle látky nic neléčí, jen snižují počty kleštíků ve včelstvech. Protože ale v rostlinné říši probíhá všechno rychleji, používáním chemie šlechtíme stále odolnější roztoče a bohužel tu moc nepomáhá ani rotace účinných látek.

DSC01984

 Paralela mezi oběma nákazami je zřejmá. Jak révokaz tak kleštík jsou importované problémy, se kterým si neumí místní odrůdy (kmeny) poradit. Kolabující včelstva dneska včelaře děsí stejně jako chřadnoucí vinohrady vinaře před sto padesáti lety. U révokaze už ale máme řešení, v jehož světle se nám zdá plošné zaplavování vinic směšné a obří stříkačky zapravující vysoce výbušný sirouhlík do půdy nám přijdou jako sci-fi, o yperitu, naftalenu a podobných excesech ani nemluvě. S odstupem stovky let je najednou jasné, že tudy cesta nevede a nikdy ani vést nemohla.

DSC_0008

U varoózy se na řešení zatím čeká. Třeba se ho dožijeme my, třeba až naše děti. Ať už ale bude jakékoliv, nebude spočívat v oddalování problému a tlumení intenzity nákazy chemickou cestou. Bude to cesta genetická. Pravděpodobně k ní kromě šlechtitelů přispějí i ti včelaři, kteří nepodlehnou vidině obřích výnosů a nebudou se bát nechat velkou část svých včelstev padnout. Přežijí tak postupně nositelé genů, kteří se s kleštíkem umí vypořádat nebo s ním budou schopni rozumně koexistovat. Vsadím se, že za sto let nám bude naše chemická epizoda boje s varóozou připadat stejně šílená, jako tehdejší yperit nebo sirouhlík. 

Mar 22 15

Obhajoba vína

by Ondra

Kolik toho člověk napsal o víně? O jeho pravdě a půlce zdraví? O jeho tajích, léčkách, o propadnutí a zanoření se do jeho záhybů a vleček? A přece ty slova padaj jak hrách na zeď těm, kdo po jeho kouzlu nesklouzli a nevezou se na jeho bobech.

IMG_5601

Držím půst. Ten bez vína a bez masa. Člověk si zvykne na čočku s řepou a vodu; můžu si postěžovat. Říkáš, kolik že je na světě vegetariánů a abstinentů? A že z toho taky nedělaj humbuk? Říkáš, kolik je na světě lidí, který si víno nikdy nebudou moct dopřát? Co by jinej dělal bez nohy nebo střechy, bez lesa nebo kočky?

DSC02295

Vyvyšování jídla a pití na smysl života je mi cizí. Důležitost jídla se pro mě týká hlavně jeho původu a etiky, která je s ním spojená. To samý platí pro víno. Sebedokonalejší chuť mi dokáže zkazit osoba tvůrce nebo způsob jeho vzniku. Absolutní hédonismus bez chápání souvislostí je podle mě jenom egoismus přes hrdlo. I když odsuzování těch, co to tak maj, možná taky.

IMG_1876

Je ale hloupost degradovat jídlo na kus žvance k zaplácnutí. Je nízký chtít zbavit vína jeho krásy a poetiky jen pro samo elitářství asketismu nebo pro neschopnost jeho prožitek pochopit. Je zbabělý nepřisoudit jídlu a vínu něco z umění a jako u hudby si vychutnat jeho hladící příběh.

IMG_9227

Víno můžete prohlásit za zkvašený ovoce. Za směs vody a alkoholu, barviv, kyselin a cukrů; jídlo můžete rozložit na cukry, tuky a bílkoviny; med můžete popsat jako směs jednodušších a složitějších cukrů plus nějaká ta voda a enzymy. Není to pitomost, jít na to takhle hlavou? Kde je tam půda, déšť, pot? Kde je tam péče a píle? Kde je krajina a její vztahy? Kde je slunce a vítr, střídání ročních období? Kde je člověk, jeho víra a práce?

IMG_9877

Každej máme něco. Vezmi fotbalistovi nohu a něco mu bude chybět. Dá to bez nohy? Když bude šikovnej, tak jo. Vezmi schnoucímu střechu, lesníkovi les a hipsterovi kočku. Daj to? Nějak jo, ale nebude to vono. Při půstu mi to dojde. Vezmi mi víno a o něco mě připravíš. Asi o potěšení. Ne o všechno. O jeden kousek. Dám to. No jasně. Ale něco mi bude chybět.