Když jsem před rokem dělal první ochutnávku domácích ciderů, vypadalo to na akci pro veřejnost. Ta druhá, letošní, se mnohem víc profilovala jako mejdan, kde domácí kvasiči nalévají jeden druhému a vyměňují si názory na svá bublavá dítka. Ne že by  veřejnost neměla zájem. Ale pakáž je to taková, že to během jednoho dne zarezervovala a tím znemožnila ostatním přijít a pak se neobtěžovala ukázat čumák. Hanba jim. Příště budeme prodávat online vstupenky.

Naopak počet vystavovatelů poposkočil o něco výš a stejně tak i kvalita pitiva. Loni byl každý druhý domácí cider divnopachový křivohub. Letos, třebaže podmínky nebyly ideální, jakoby někdo v ciderech rozsvítil světlo blaženosti. Byly to dobroty.

Úvodní vzorek obstaral šéf diskuzního fóra domaci-cider.cz Jirka Vrba. Loni se mu moc nezadařilo, mělo to lehký acetonový zápach. Letos byl jeho VRBACIDER možná nejchutnějším produktem večera. Krásně jablečná vůně i chuť, připomínající čerstvý mošt v květinách, dlouhá dochuť s pěknou kyselinou i lehkým zbytkem. Tak to má být. Jirkova technologie je založená na kvašení kousek nad bodem mrazu, do moštu nasazuje chladnomilné kvasinky BS10. Před lahvováním pak přidává půl lžičky fruktózy. Odrůdy České panenské a Rubín. Celkově velká krása a kdyby toho neměl jenom 15 litrů, hned bych si dvacítku koupil.

Pokud čtete ovine.cz, znáte Neználka. Neználek se sice nedostavil osobně, ale poslal svůj cider Deja-vu [vyslov Deja-vu], tedy Derflanské Jablůčkové – Vůbec poprvé dělané. Neználek se prohlašuje za mikrovinaře na uherskohradišťsku a i k cideru jako vinař přistoupil. Deja-vu je z odrůdy Golden Delicious, která se díky vágní aromatice a dobré struktuře na kousání hodí spíš na jídlo. Dost se tu pracovalo s pyrosulfitem, což ze cideru je malinko cítit (a vidět na barvě), ale hlavní se mi tu zdá odklon od chuti jablka. Deja-vu totiž daleko víc připomíná víno nebo spíš střik. Střik z čerstvě nalahvované milerky nebo možná muškátku, který voní po květinách. Zajímavá cesta.

Jinudy než ostatní se vydal i Antonín Bernard s modelem Dubské Jablko. Nebyla to německá odrůda Soudek z okolí Čerčan, která byla jiná. Spíš fakt, že Antonín nechává cider docela dlouho ležet (měl i osmiletý!) na láhvi a to pak vytváří dost specifické tóny. Stařinka se mísí s jablečnou vůní a lehkým naoctovatěním, které působí poměrně rušivě, třebaže výrazná kyseliny dělá osvěžující dojem. Pokud to ale někomu nechutnalo, nabídnul mu Antonín své vynikající Pommeau – mix čerstvého moštu a padesátiprocentní jablečné kořalky.

Tomáš Trantina letos neměl jablka, tak zkusil hrušky. Jeho Perry des Maisons byl jediný představitel čistého perry, tedy cideru z hrušek. Spojil dvě odrůdy, aby dostal cukernatost i kyseliny, což je u hrušek vždycky trochu problém. Na chuť fajné, ale bohužel s poměrně značnou sirovodíkovou zaprděností ve vůni.

Helena a John Bakerovi dělají rok co rok to samé. Jejich Eiriona Mair Jones vzniká podle receptu Johnovy babičky, kdy sedm dní kvasí drť a pak se mladý cider stáčí do kameniny. Chaptalizace se pohybuje od 3/4 do 1 kg cukru na 15 litrů a pak cider putuje do petek nebo do láhví. “Nejzvláštnější na tom je,” popisuje paní Helena, “že v petkách to krásně perlí a pořád se musí upouštět kysličník. Jakmile to ale stočíte do skla, ani si to nebrnkne.” Téma na diplomku prostě. Eiriona je hodně šťavnatá, letos až vitacitově mlaskavá, ostře řezavá kyselinou se sladkou dochutí neodbouraného cukru. Dejte mi bazén a léto a budu to pít po galonech.

Svůj Applepunk tu hodnotit nemůžu, protože jsem otcem neobjektivním. Jediné transparentní kritérium bylo to, že se všechen vypil. Narozdíl od ostatních ciderů v Applepunku pořád něco plave (drť ze sladké rezervy), a má znatelně nejtmavší barvu (sudy a rezerva). Obojí mě dost jako baví.

Do roviny profíků se během roku posunuli loňští vystavovatelé  Cyril Holub a Ondřej Frunc. Založili Prager Cider a vrazili do něj všechny svoje úspory. Mají provoz v Libni a berou to fakt vážně a nadšeně. Je hrozně fajn si poslechnout někoho, kdo se z nadšenectví přehoupnul do dělání byznysu (s nadšením) a kromě těch našich pseudoproblémů řeší věci jako: Jak to stabilizovat tak, aby to bylo pořád stejný? Jak nastavit marže pro hospody, aby se i výrobce uživil a v hospodách to chtěli? Jak filtrovat nebo konzervovat, aby v chuti zůstala sladkost a zároveň se to dalo pít? Povídání s klukama z Prageru je obohacující a jejich zkušenosti, které nabrali cestou, dost připomínají veselé historky z natáčení. Jejich cider nese všechny znaky intenzivního hledání a nejvíc ze všech vzorků připomíná něco z obchodu. Jemný, naprosto neperlivý, moštový, ale trochu je tam znát, že to může stát na regále v baru a nic se tomu nestane. Vtipné balení v bag-in-boxech.

Na konec jsme si nechali dvě záležitosti od čajovníka Míry Pythona z Holešova. Python up není cider čistý, ale aromatizovaný – jednou zázvorovým pivem a jednou vínem z aronií, obojí domácí výroby. A obojí velice precizně vyladěno jak z hlediska bublavosti, tak co se chuti i vůně týče. Hodně by mě tady zajímal samotný suchý cider, se kterým se to míchá, protože oba výsledky připomínají limonádu s jemným obsahem alkoholu, který třeba přes ten zázvor ani nevnímáte.

Celkové hodnocení zní: Velice povedená akce. Díky patří všem vystavovatelům i návštěvníkům a doufám, že za rok nás bude zase o pár víc. Velký dík Járovi Hejhalovi za možnost udělat akci v Kofeinu a poklona za jeho burger i další dobroty, který po sajdr smršti přišly vhod.

Kdy začnete i vy dělat svůj domácí cider?

Winepunk 2009 bylo moje první víno. Včera padla poslední láhev a mě u toho úplně přemohlo dojetí. Dojímal jsem se nad pomíjivostí existence, nad nenávratnem časoprostoru i nad juvenálním vínem samotným. Nebylo špatný.

Byla to růžovka, vzniklá společným lisováním modrých a bílých hroznů z trati Novosády v Němčičkách. Na slupkách to neleželo vůbec a vlastně to ani nevidělo vinařovu ruku. Víno spontánně vykvasilo, samo se vyčistilo, jenom jsem ho o Vánocích jednou přetočil a v dubnu nalahvoval. Všechno bylo poprvé a protože ho byl jenom jeden demižonek a ten byl na chatě ve sklepě, vlastně jsem na něj i několikrát zapomněl.

Tak by to asi mělo být. Ruka vinaře by v ideálním případě měla být tak lehká, aby nechala vínu vlastní prostor pro život. Nic se za těch pár měsíců nezkazilo, nic se nezvrtlo a já se tenkrát smál, že ty strécové z Moravy nás možná trochu voděj za nos, když nás nechaj si myslet, kdovíjaká je s tím vínem práce. No jasně. Když jsou ty hrozny dobrý, tak máte nejvíc práce s ovládáním vlastní netrpělivosti.

Ta nula devítka vždycky perlila. A všechny vína o rok mladší pak taky. Perlilo i to včerejší, poslední. Prakticky po dvou a půl letech. Dřív jsem s tím chtěl bojovat, ale pak mě to čím dál víc začalo bavit. A úplně mě zlomilo, když jsem se loni dostal ke knížce Kermita Lynche Adventures on the Wine Route, kde popisuje fenomén pétillance:
Červená z Domaine Tempier mívají sklony k perlení. (…) Jsou lidé, kteří mají tu trochu CO2 rádi. Richard Olney to považuje za půvabnou vlastnost, typickou pro přírodní vína a já také. Řadu ostatních lidí to šokuje a považují to za vadu. Restaurace představují značnou část odbytu Domaine Tempier a tato pétillance, která se v jejich vínech čas od času objeví (například pokud se oteplí nebo pokud je víno skladováno v nedostatečně chladných prostorech, případně po dobu kvetení révy nebo během vinobraní) dohání majitele restaurací k šílenství.

Když děláte víno na rychlý vypití (což je většina růžovek), není nejmenší důvod, proč by nemohlo perlit. V takovou chvíli je perlivost jenom znakem minimálního použití síry a mladosti vína obecně, stejně jako důkazem šetrnosti filtrace nebo její absencí. A pokud vám jiskrnnost vína vadí, stačí ho dát na chvíli do karafy a je po bublání.

Kermit Lynch není vinař. Není to člověk, který by se snažil omluvit vlastní nedostatky a schovat je za jinakost nebo originalitu. Je to obchodník. Obchodník, který denně prodává víno lidem a musí se tím uživit. A třebaže se momentálně nepotýkám s problémem jak svoje víno prodat, přijde mi, že je u nás zoufale málo obchodníků, kteří mají k vínu podobně nepředpojatý postoj a umí jít vlastní cestou. Často za tu cenu, že musí lidem aktivně vysvětlovat co dělají a proč. Ale dělají to, protože sami nejsou stádo a nebaví je pít (nebo jíst, poslouchat) to, co bezhlavě konzumuje dav.

Na myšlenkových toulkách nad svým posledním prvním vínem jsem se tak dostal až k možnosti lahvovat víno cíleně s trochou kalů tak, abych si perlení pojistil. Vzpomněl jsem si taky Aleše Kristančiče a jeho Puro, sekt s neodstřelenými kaly. Hergot, tohle byl inspirativní večer a já cítil, že se mi asi Winepunk 09 na odchodu snažil předat maximum toho, co do něj příroda vložila. Že mi na smrtelný posteli promlouval do duše. Že se loučil a chtěl, aby se na něj vzpomínalo v dobrém a aby jeho pokračovatelé zůstali věrní jeho odkazu. Čest jeho památce.

Jaké víno vás poslední dobou inspirovalo?

Když se pustíte do výroby domácího cideru a ctíte přírodní postupy (nebo nemáte moderní technologie, kterými byste je zneuctili), musíte se ve spoustě věcí přírodě podřídit. Především jejím přirozeným pochodům. To někdy ale hraničí s nemožností udělat to, co si představujete. Například nebudete mít nikdy v cideru zbytek cukru, který by kompenzoval štiplavou kyselost a mírnou nahořklost jablek. Nechcete ho moc. Jen trochu. Ale stejně máte smůlu.

Mým letošním cílem bylo udělat cider, co bude perlit i po dokvašení. Přijde mi totiž, že bez bublinek trochu ztrácí na osvěžovosti. Potřebný cukr pro vznik sekundárního kvašení neměla dodat řepa, ale sladká rezerva. Ta vznikla vařením čerstvého moštu na otevřeném ohni po dobu tří dnů. V kotlišti bublalo sto litrů a kouř se válel kolem spolu s podzimní mlhou. Třetí den už se u dna válela sotva třetina. Hutný koncentrovaný sirup se značným podílem dužiny. Sladká dobrota s kouřovou příchutí, prostě boží.

Připravovali jsme se na první lahvování. Koupil jsem ruční zátkovačku na korunky a nechal vyrobit dvě razítka na etikety. Pak jsem se vydal do esa. Paní vedoucí na mě koukala trochu divně, když jsem ji požádal o možnost nákupu stovky vratných lahví.

“Myslíte prázdný?”

” Ano.”

“To jako ty vod piva, jo?”

“Ano.”

“Jako prázdný flašky chcete, jo?”

“Jo.”

Ano, dají se koupit nové, ale jednak stojí dvojnásobek a druhak jich musíte koupit paletu. A třeťak pro ně musíte jet kdoví kam a i pak se musej mejt. Takže máme recyklát. Láhve šly do vany, kde se den koupaly. Zatím se z nich odloupaly etikety. Po maceraci přišlo mytí a po něm senzorická zkouška. Pach piva byl fuč.

Takže: Cukr se odbourává na alkohol a vzniká u toho CO2. To víme. Pokud chcete něco rozperlit, stačí tam dát trochu něčeho sladkýho a zavřít to. Jenže kolik? A nebouchne to pak? A pokud bouchne, tak za jak dlouho? A jak moc?

Experimentální lahvování 30 kousků proběhlo 23.12. Ještě ten večer jsme jednu láhev otevřeli, jen tak z radosti. Ts, křup. Krása. Za tři dny jsme už Applepunk popíjeli na chalupě. Bylo tam o něco tepleji. TSSSSSSšššššššššš. Tak dělaly láhve šestý den a jejich obsah se rychle hrnul ven. Po deseti dnech pak nám byl strop svědkem toho, z čeho vzniklo slovo gejzír.

Zbytek granátů jsem odjistil do vany a beztak to bylo všude. Bylo třeba říct si cimrmanovské: Tudy ne, přátelé.

Volám Vaškovi Beranovi z Mad Apple. Debatujeme o možnosti přídavku kyseliny sorbové, kyseliny benzoové, o mikrobiologické filtraci a pasterizéru.  Ale nic z toho se mi nechce.

“Víš co?” Povídá nakonec Vašek. “Dej to do hrnca a zavař to. Na 70°C a na 20 minut. Taky jsem tak dělal vzorky.”

Takže o víkendu jde nová várka do hrnca a pak si dáme ještě jedno kolečko. Výsledek ochutnáte na přehlídce domácích ciderů 24.1. společně s várkou bez převaření, kterou budu lahvovat tři dny předem. Když to vyjde, bude pro letošek vyhráno. A když ne, budu jim halt muset v Koffeinu vymalovat.

Co vy? Konzervujete? Zavařujete?

Zdá se mi o ideálním světě. Máme v něm sto dvacet čtyři televizních kanálů. Na většině běží jen reklamy a pořady o celebritách, které jsou celebritami proto, že jsou v pořadech o celebritách. Prezidentkou republiky je Iveta Bartošová, premiérem Sagvan Tofi. Ministryní pro celebritovost je Agáta Hanychová. Ostatní členy vlády neznám, protože nekoukám na Ordinaci. Poslankyně jsou rosničky, které postoupily na společenském žebříčku do podkroví. A všechny domy maj věžičky.

Kdybych byl diktátorem, snažil bych se zavděčit co největší skupině obyvatelstva. Zcela logicky. Čím víc lidí se mnou bude spokojeno, tím menší bude šance na všelidové povstání. Dal bych lidu to, co mu patří. To, čeho si lid ve své lidovosti žádá. Tak fungují televize a velká média. (A podobně nevinně se dá vystavět průnik do diskurzu genderové problematiky v komunikaci, který by mě motivoval k sepsání komparativní studie na téma Sex ve městě vs. Pýcha a předsudek jako dobové obrazy pohledu ženy na svět.)

Je-li upřímnost skutečně tím nejsobečtějším způsobem, jak ulevovat svému svědomí, pak jsou Bennetovic děvčata vrcholem ctnosti. Věděl to i David Lassman, když psal sžíravou dokumentaci rigidity nakladatelů Rejecting Jane. U nás kdysi Reflex zkoušel něco podobného s kapelou Ulice a dopadlo to stejně. Čeká nás tedy hlubší zamyšlení nad tím, jestli mediální doba neskončila a nečeká nás doba supermediální. Doba, kdy hodnota informací bude nepřímo úměrná tomu, pro kolik lidí je určena.

Zastavme se na chvíli u tohoto problému, který v něčem připomíná boj o možnost přímé volby prezidenta. Móda módních osobností, která k nám přišla z Ameriky, v mnohém naznačuje mnohé. Například že pokud si někoho vážíme jako osoby inteligentní a obecně znalé, sečtělé a přemýšlivé, s rozhledem, nadhledem a vlohami, které převyšují mediokritu davu, rádi slýcháme jeho neb její názory na tak odtažité oblasti, jako je možnost pořádání olympiády, stavba metra, užitečnost senátu nebo kvalita produkce malých pivovarů. Dávno se Václav Cílek nebo Cyril Höschl nevyjadřují jenom ke geologii nebo psychiatrii.

Proč by nám vlastně nemohl vládnout Okamura? Svět Jane Austenové s třídou vládnoucí a pracující už do sebe zaklely knížky. A jestliže dřív mohl vládnout krejčí, tak dneska může vládnout jak prognostik, tak dramatik. I jinak komický Petr Hájek má trochu pravdu, když tvrdí, že nám vládnou média a ti, kdo vládnou jim. A papež demonstruje svou podporu internetu tím, že rozsvěcí stromečky tabletem. A možná čte i Korintským na Kindlu. A právě internet se bude starat o to, aby vliv velkých médií klesal tam, kam skutečně patří.

Ideál je ideální proto, že reprezentuje ideál většiny. Pokud nejste většinou, budou vás víc a víc těšit blogy a úlety drobných pěstitelů, kteří si neváží masového separátu v uzeninách tak, jak od nich společnost očekává. Jsem přesvědčený liberál a internet považuju za největší vynález od dob Prométhea. Věřím, že síla člověka se tu dokáže zhmotnit tou nejkrystaličtější formou a že psát o vlastních názorech má smysl, i kdyby to četly jenom čtyři stovky lidí z celý planety.

Ženy osmnáctého století se cítily jako vetřelkyně ve světě mužů. Jako diverzantky. Jako alternativní kapely ve věku nahrávacích společností. Jako blogeři ve věku masmédií. Jenže cílem ženy, kterou portrétuje Jane Austen, je vdát se. A cílem blogů je upozornit na sílu člověka.

Jako dítě jsem se chtěl stát prezidentem. Ne kosmonautem nebo vojákem. Prezidentem. Dřív, než došlo na srovnávání s Cílkem nebo Höschlem ale přišlo vystřízlivění. Dneska už mě tohle povolání tolik nebere, protože si uvědomuju, že bych musel být prezidentem většiny. A to by byl děs. A aniž bych se chtěl pokládat na oltář elitářství, byl jsem vždycky menšinou a byl jsem jí rád. Těší mě menšinové publikum. Těšíte mě vy a vážím si toho, že se na Winepunku občas zastavíte a těším se, že tomu tak bude i letos. Hezký další rok.

Jsou chvíle, kdy mám chuť emigrovat. Všechno tu zabalit a vyrazit na opačný konec světa a začít tam znovu s plným vědomím toho, co jsem se do Kristových let stačil naučit. Nejde ani tak o poučení se z vlastních chyb nebo poklesků (byť těch je řada), jako spíš o možnosti vyvarovat se toho, co samotná bytost neovlivní. Vliv lidí a společnosti. Vliv ekonomiky a ekologie. Vliv politiky.

Mám-li možnost důvěrně si popovídat s Britem, Američanem, Francouzem nebo Němcem, často se mou vinou stočí debata k principu národní hrdosti. Cítím v té oblasti prapodivnou nicotu a možná i hlad po něčem, co se mi při snaze o uchopení rychle rozplývá. Ve chvíli, kdy Prahou mlčky kráčí pohřební průvod, vypadá národ až podivně semknutě. Tiše, jednotně. V lednových dnech se nám to zase rychle rozplyne a na youtubu se Havlův pohřeb zařadí mezi další významné české pohřby digitálního věku. Třeba jak jeden mafián zastřelil druhýho mafiána na mejdanu expremiéra a na pohřbu se sešli poradci úřadujícího předsedy vlády; úplná výstava kulturně politický galerky. Národ.

Brácha má zajímavý heslo: Leave me alone or fuck off. Třebaže on sám je despotický misantropní sociopat s řadou OCD prvků, zvládá řídit boeing a vést relativně normální rodinný život. Věřím, že útěk do kokpitu je jeho způsob vyrovnání se s neschopností pochopit fungování společnosti a nemožností to změnit. Útěk k exaktnosti a pravidlům, při jejichž porušení se skutečně něco stane. A podruhý to neuděláte.

Často beru do ruky Platónovu Ústavu. Na to, jak je ta knížka stará, má v sobě podivuhodně moudra a člověk často žasne nad tím, že problémy naší společnosti už někdo řešil a že už je to celkem dlouho. A vlastně teprve při rozboru Antiky člověku dojde středověké vnímání dějin. Do půlky sedmnáctého století prakticky neexistovalo lineární vnímání historie, jak ho známe dneska. Historie pro obyvatele středověku byla cyklická a jejím vrcholem je Zlatý věk. A ten už byl.

Dilema emigrujícího tak pravděpodobně spočívá v tom, jestli má smysl věnovat energii a čas na to, bojovat proti větrným mlýnům, nebo jestli je lepší prožít život spokojeně tam, kde to nikdo nekurví. Tím víc vlastně Havla obdivuju. Dokázal bojovat, i když by se kdekoliv na světě mohl stát hvězdou absurdního dramatu nebo čímkoliv jiným. A když dobojoval, stal se prezidentem něčeho, co jako skutečný národ působí jenom na jeho vlastním pohřbu.

Kdeže jsou loňské sněhy, když ty letošní ještě ani nenapadly! Na první ochutnávku domácích ciderů se moku lačná sešlost slétla na Žižkov do bistrotu Veltlin.cz a dobře se poměla. Pár hlavám jsme určitě prokutali dírku do zalebečních dutin a povědomí o cideru u nás tak vzrostlo o půl špetky. Hlavní vlnu propagace mají na svědomí dobře komunikující Mad Apple, kteří se neváhali pustit do boje s paskvilem z Poděbrad. Z loňských pokustónů Cyrila Holuba a Ondry Frunce se vyklubali podnikatelé. Do svého se (v urban stajlu) pustil Cuketka. Jablečná velmoc ještě nejsme, ale v alejích se toho válí o pár kilo míň.

Letošní ochutnávka je naplánovaná na úterý 24. ledna v 19 hodin; o měsíc a půl později než loni. Hodně vystavovatelů si totiž stěžovalo, že jejich produkt není v prosinci ready a že by se jim chvíli po Novém roce vystavovalo líp. Osobně mám sice pocit, že cider má perlit a že když dokvasí, má už to nejlepší za sebou, ale budiž. Měníme i prostor – letošní ochutnávka bude v restauraci Kofein, Nitranská 9 (kolmá k Jiřáku). Kofein je velmi zajímavý podnik, otevřený letos na přelomu jara a léta. Jede v módu modifikovaný tapas, takže po skončení můžete i něco zakousnout. Luxusní domácí paštiku třeba.

O přihlášených vystavovatelích vás budu průběžně informovat; doufám, že se k ostříleným domácím sajdristům vyrojí i nějací nováčci. Určitě ale ochutnáte Applepunk 2011, jehož ladění právě probíhá. Na zkušební lahvovací stanici vzniklo několik prototypů finálního mixu tří ingrediencí: suchého cideru kvašeného a zrajícího v dubových sudech, ve skle fermentovaného hruškového moštu a sladké rezervy, která vznikla dlouhým vařením čerstvého moštu na otevřeném ohni.

Kapacita je bohužel už naplněna. Když se něco uvolní, dám vám vědět. Těším se na vás!

Na kapra mě moc neužije. Třeboňský bahýnko mi nejede od chvíle, kdy jsem se na maturitu učíval s prutem na břehu Sázavy. Říční kapr, jsa tvaru proudnicově aerodynamického, tekoucí vody bystřiny rozrážeje a v pohybu neustále byvše, to je úplně jiný žrádlo. Párkrát jsem si ze vzdoru nadělil krabičku šprotů a uraženě sosal olejíček s bramborovým salátem, letos ale bude tur. Ne tuřín, kráva.

Včera dorazila zásilka z farmy Ploužnice. Tam si Aneta s Milošem dělají radost na 218 hektarech, z čehož jsou většina pastviny. Většinu roku se tam pase stádo 65 krav plemene Charolais. Šaroláci jsou specifická ráce, charakteristická nízkým podílem tuku v mase a vysokou hmotností jatečních zvířat v poměru k věku. Dva býčci, ze kterých se podělilo kamarádstvo, se narodili v dubnu a červnu 2009 a měli přibližně 820 kilo.

0,062 z jednoho tura nám přivezli v balíčku. Kýta bez kosti, přední, kližka, žebro, mletý. Dohromady přes pět kilo. A kilo kostí k tomu grátis. To vše za 758 českých. Žasnu.

Vaše tipy na dobrý hovězí?

Když ještě vědci neměli jasno v tom, jestli vesmír v rámci rozpínání náhodou nedosáhne bodu obratu a nezačne se zase smršťovat, bylo všechno snazší. Měli jsme naději, že si budeme pamatovat budoucnost a že budeme mít možnost poučit se z toho, co teprve přijde. Ta možnost ale padla a od tý doby se všechno zrychluje. Vzdálenosti rostou s kvadrátem rychlosti a hospodskej kibic by v tom rád viděl důvod zdražování ropy, ale Richard Heinberg ho nenechá na pochybách, že je to trochu jinak.

Nemusíte ale zrovna honit po Itálii neutrina, abyste si toho všimli. Doba je postavená na instantnosti a koncentraci, lyriku a komplexitu jakoby zatlačovala do poddanství a dedikovala jim malé a obskurní publikum, ochotné hodiny čmuchat ke sklenicím. Ve víně se touha po uchopitelnosti, jednoduchosti, pojmenovatelnosti, jasnosti a vypulírovanosti (což všechno jde ruku v ruce s koncentrací a intenzitou) zvrhla k honbě za mořem bodů. Za upoutáním kritika svou mohutností, zákazníka svou přehledností a srozumitelností. Vytratila se podpovrchová rafinovanost a přemýšlivá neokázalost, která pomalu a v klidu odkrývá další a další vrstvy nenápadnosti a matný krásy.

Až Daniel Vinklář mi připomněl, co jsem si za perly odvezl z Vídně a spadla mi z nich doma čelist tak hluboko, že jsem o nich nic nenapsal. Malé sdružení Orchideen Winzer v čele s vídeňským filharmonikem Peterem Uhlerem.

Uhlerova vína mi ze všeho nejvíc připomínají právě hudbu. Hudbu v éře gramofonů nebo pásků, kdy člověk nasadil jehlu na začátek a na konci ji to vyplivlo. Kdy se nedalo přeskakovat mezi empétrojkama po prvních pár vteřinách, když vám první tóny nepřišly natolik zajímavý, abyste u skladby vydrželi. Hudbu, kde se od skladatele čekalo vyprávění a ne jenom hradba zvuku, která musí zaujmout během několika vteřin, než to přepnete. Analytici rádiové kultury dobře vědí, že právě těch prvních pár vteřin rozhoduje o tom, jestli si skladbu doposlechnete a nepřeladíte na jiné Leoše.

Dobře. V popkultuře tomu tak je. Ale víno je umění. A z hlediska umění je podobnou deformací hodnocení vín na soutěži, na ochutnávce. Kouknout na sklenici, přivonět, zatočit, přivonět, ochutnat, vyplivnout, zapsat. Kde je příběh? V prdeli.

V takový chvíli vás může zaujmout jedině to, co je intenzivnější, mohutnější, koncentrovanější. Víc chuti, víc aromatických kvasinek. Víc sudu. Dosypat taniny, dosypat hobliny, přikyselit, odkyselit, reverzně zaosmózovat.

Peter Uhler evidentně vnímá svět jako Brahmsovu symfonii. Má čas a dopřává ho vínu, víno ho pak ale vyžaduje po vás. U první láhve vám to nedojde. Dekantovat veltlín za osm éček? Ťukáte si na čelo. Ale vono to chce. Chce to se vyklidnit a nepřeskakovat. Nechat to hrát, poslouchat, sedět, mlčet.

Pavel vymýšlí domy. Vymyslel i ten náš. Vlastně mu do poslední chvíle bylo jedno, jak bude vypadat, ale hlavní bylo, jak to celý bude tachtit. Poněvadž takovej dům, to nesmí jít hičmo.

Mně se tenhle přístup hrozně líbí, protože vnějškovost věcí mi je nějak protivná. Nesnáším oblíkání a nový věci na sebe a hadry vůbec a fandím kimčongilovskýmu autfitu. Nic mi neříká dyzajn. Jsem rád v teple a tak to Pavel zařídil tak, aby se u nás nemuselo moc topit. Dva kubíky dřeva ročně, když je tuhá zima. A bačkory s tygříkama si beru jen po ránu.

S Pavlem jsme si sedli a dělalo se nám spolu jako kdybychom se znali léta. Udivilo mě napřed, že nezačal jen tak něco malovat a rozvíjet svoje vzduchozámky. Místo toho se objednal, že přijde na návštěvu a možná že i přespí. Chtěl vidět, kudy zapadá a kde vychází slunce. Jak se prodlužujou stíny, odkud fouká, kam jde kouř z ohniště. Jaká je u nás zem, kde se sbírá voda, co máme za sousedy. Chtěl pozorovat náš den. Jak vstáváme, kdy a co jíme, v čem vaříme, kam kdy chodíme, kde a jak trávíme čas.

Byli jsme nadšený. Bavila nás už samotná představa, že se dům přizpůsobuje nám a ne my domu. Že do sebe budeme moct organicky vrůstat a stávat se svými vlastními obrazy.

Evidentně má ale spousta lidí úplně jiný představy o tom, jak by měla vypadat práce architekta. Málokdo se nadšeně smíří s tím, že mu někdo bude vysedávat doma u kafe a u věnečků a pozorovat stíny a pulzující den v údolí Berounky. Málokdo bude tolerovat větrnou esoteriku a rozjímání na střeše a meditace o tom, jestli sem patří ještě jedno patro. Málokdo bude sledovat stromy v květu i po opadání a přemýšlet, jak vysoko je třeba umístit okno, abyste při vzhlédnutí od počítače měli ve všech ročních dobách výhled na Brdy v pozadí i borovici v popředí.

Když pak k mírně výstřednímu chování a zjevu přidáte i Pavlovu ostentativní nevůli k sebeprezentaci, máte vyděláno. Respektive zaděláno na to hledat si jinou práci.

A Pavel si našel Dvůr. Dal do kupy prostor dvorního traktu jednoho z nejstarších pražských kin (Bio Orient) v Kobylisích. Zatím se to tam rozjíždí, ale už tam funguje pár fajn stánků, kde najdete produkty malofarmářů nebo malovýrobců dobrot. Vynikající vepřový ve vlastní šťávě třeba. Ryby ze Šumavy, řecký dobroty, koření a oleje. A taky dvorní osvěžovna, kde si podpultově můžete požádat o sklenku cideru Applepunk.

Kuře krákoře po Dvoře ještě neběhá, ale kdo ví. Třeba na jaře.

Nakouknutím do blbenky Marii Thun zjišťuju, kdy je čas. Čas vlastně na cokoliv. Na sázení, na hubení roztočů varroa, na lisování, na kalbu, na pletí, na kompostování. Ne vždycky mi to vyjde. Většinou pracuju s takzvanou časovou biodynamikou – udělám to, až budu mít čas.

Všímání si fází měsíce a vůbec příhodností pro cokoliv vám ale vytvoří vzadu v hlavě lalůček svého druhu. V lalůčku je pak přítomna pohotovost a připravenost všímat si jevů, které by mohly souviset se dnem něčeho. Začíná to ráno. Probudíte se, posadíte se na posteli a nohou šlápnete do něčeho měkkého a mazlavého. Aha. Zbytek koláče, který jste si přinesli večer k posteli k tomu filmu. Chuť na sladké. Doskáčete po jedné ze schodů do koupelny o patro níž. Mechanicky pustíte sprchu a voda začne cákat všude kolem. Aha. To jak jste si po večeři vzpomněli, že musíte vymýt ten demižon a odšroubovali jste sprchu od hadice.

Tak dost, od teď všechno s rozmyslem a opatrně. Strčíte umytou nohu do kalhot, ale nohavice se zasekne na půli cesty. Chvíli udržujete balanc a pak sebou fláknete na zem a ramenem to vezmete o umyvadlo. Pozor, teď začíná mozkovně svítat, že dnes není ten nejlepší den. Ideální je se v tuto chvíli vrátit do postele a promrnět zbytek dne. Riskujete sice, že nepůjde internet, ale aspoň ta knížka by vám to mohla pomoct přežít.

Ale ne. Jste lidé výkonní a pracovití, takže mrnění nepřipadá v úvahu. Navíc je zima. Je třeba zatopit v kamnech a udělat si čaj. Kde je konvička? Aha, venku na schodech. Včera tu byl přece ten kamarád, byli jste si dát venku brčko a čaj jste nechali venku. Oblíbený oolong? Ano, to je ono. Křach, konvička rupla. Zalitá horkou vodou nevydržela přechodovou teplotu z vymrzla na vařící mód. Lehce spařený oolong se rozlévá po lince a než vám dojde nevyhnutelné, je pozdě. Opařená noha. A druhá taky. A jak bolestí vyskočíte, vezmete to hlavou o poličku.

V tu chvíli už je vám do breku, ale ještě to nekončí. Čeká vás totiž zátop a s ním několik náběhů na infarkt. Jøtulky, co normálně chytnou i bez sirek, hoděj mód trucuju. A trucujou. Tam, kde by stačilo prkýnko a kus papíru, dneska nepomůžou ani luxusní třísky, rozúčtování OSA a dva zapalovače. Všechno špatně.

Říkám těmhle dnům dny nehořlavého papíru. Začne to ránem a končí to až polštářem a totálním vyčerpáním. Bystrouška ví, že je lepší na mě nemluvit a směje se mi, že to asi dostanu. Nevím, jestli to souvisí s biodynamikou nebo s jáchymohoďhodostrojovým kondiciogramem. Možná je to úplňkem. Nevím.

Každopádně mi přijde zajímavé si tyhle dny zaznamenávat. A stejně tak ty opačné, i když tam má člověk pocit, že je všechno jak má být, tak si často ničeho nevšimne. Když totiž začínáte s biodynamikou, skepse ve vás hlodá jak bobr v Kanadě. Ale pak přijdete k demižonu, co tam včera bylo pod zátkou na dva palce místa. A dneska to tu zátku vyplivlo a mladý víno teče po stěnách.

Co s tím? Nic. Jen to sledovat a mít představu o tom, kdy to přijde. A když to přijde, nelitovat ztracenýho času a na férovku zalézt do postele a mrnět. Aspoň budete vědět, že si rýčem neukopnete nohu, pilou neuříznete ruku, nespadnete do šachty ani vám hoblík neujede prsty. Židle se s vámi nezhroutí a nezlomíte si vaz. Elektrická kytara vám neprobije, nezajede vás tramvaj, neselžou vám brzdy.

Pravda, můžete se zadusit peřinou. Ale to je docela hezká smrt.