Skip to content
Sep 13 14

Zahradnické otazníky

by Ondra

Snad je to tím, že řada lidí teď s příchodem podzimu cítí jakousi nostalgii z další promarněný sezóny. Příští rok na jaře se do toho dám. Do tý zahrádky přece. Budu mít tu permakulturu, jak se o tom píše v těch knížkách. Máme velkou zahradu, tak přece nebudeme kupovat ty věci z těch krámů. Všechno to poroste samo a já budu jenom chodit a baštit. Tak nějak to bude.DSC02193

Jo, permakultura je bžunda. Ty knížky se skvěle čtou a rovnou z pod deky na vás může dýchnout úžasná vůně sebeuspokojení z toho, že tohle přece dokážete taky. Pak přijde jaro. V pondělí máte ten pohovor, v úterý vyzvedáváte děti pozdě ze školky. Středu? To chodíte hrát squash, přece to nepustíte kvůli mrkvi. Ve čtvrtek by to šlo, ale kolega má rozlučku se svobodou, ach jo. V pátek jdete na ten koncert, v sobotu přijede babička, v neděli jste chtěli aspoň trochu uklidit. Nakonec to v tu sobotu stihnete, ale jenom napůl, protože dítě pod dohledem babičky spadne do bazénu. Všeho necháte a jdete zahraňovat situaci, osivo zůstane na záhnonku, v noci zmokne, ráno už to bude celý od slimáků. Fuj. Vyhodíte to. Koupíte osivo znovu. Už teď jste za něj utratili víc, než jakou hodnotu kdy vaše úroda bude mít. Tak za týden, nějak to dopadne. Pak ty kedlubny ještě. Divoký rajčata, na ty nejde plíseň. Tak si to tam nějak řepí. Permakultura, že jo. Prostě nestíhám.

DSC02195

Jo, zelenina. Na to se musí jinak, holenku. Zasaď radši pár stromů, to roste samo, že jo. A pak už jenom sklízíš. Pytel se roztrhnul s alternativním ovocem. Každá druhá blouznivá knížka opěvuje muďouly, čimišníky, kustovnice a hlohy. Fšechno fajn, ale dokud nebude na světě fakt zle, jíst to nebudete. To už je zajímavější chodit po lesích a navrtávat javory. Muďoul jste zapomněli přivázat a zlomil ho vítr. Čimišníku se celkem daří, ale nikdo to doma nejí. Hloh celkem plodí. Jednou na podzim jste měli volný víkend, takže jste to odrbali a dali do sušičky. Byly to tři várky a po domě to krásně vonělo. Usušený plody jste nasypali do velký sklenice a postavili na římsu u schodů do patra. Jednou jste z toho návštěvě udělali čaj. Nic neříkala. Pak to tam leželo dál. Až včera vám došlo, že právě tohle je ta líheň molů, co po setmění lítaj po domě. Ach jo. Sen o zahradničení nebo dokonce samozásobitelství se vám vzdaluje. Navenek sice ještě bojujete, ale v duchu už jste tyhle snahy odložili na důchod.

DSC02210

Přesto je potravinová soběstačnost věc možná. Zásadní otázkou úhlu pohledu je totiž to, jestli hodláte svoje produkty prodávat a chcete se uživit z vydělaných peněz, nebo jestli skutečně chcete jíst jenom to, co si sami vypěstujete. To první je cesta, to druhý taky. Ale do pekel. Jak píše Toby Hemenway: Neznám nikoho, kdo by takhle žil. Určitě takoví lidé existují, ale i farmáři samozásobitelé většinou pěstují něco na prodej, za což si pak nakoupí to, co je pro ně neekonomické pěstovat. To mi připomíná, že jsem se nedávno zmínil manželce, že mám moc rád čočku, ale nehodlám ji pěstovat. Odpověděla mi na to, že jsem možná konečně dospěl.

DSC02207

Carol Deppe vyčetla v knize Resilient Gardener pět okruhů, kterým když se bude člověk věnovat, tak nejen přežije, ale ještě se mu bude dobře dařit. Podle ní jsou to dýně, kukuřice, fazole, brambory a kachny. Tyhle čtyři plodiny poskytují tělu dostatek látek, aby nestrádalo. Kachny na vejce i na maso pak vnímá jako mnohem lepší než slepice  - hlavně protože kachna má údajně pestřejší jídelníček (spotřebuje víc domácího odpadu), neničí tolik zahradu, co do počtu snesených vajec leckdy slepice předčí a snáší déle. Jako bonus pak některé variety žerou slimáky, náš zahradnický mor.

DSC02204

Dodám, že mít k tomu dva tři úly vám dá ještě spoustu sladkýho a nemusíte ani ty javory navrtávat. Ze čtyř čtverečních metrů máme asi 80 paliček česneku (to nám na rok stačí). 8 metrů travního záhonu (jenom tráva ze sekání) dalo letos 20 kg brambor. Na sto kilo (roční spotřeba) je třeba 50 metrů, to jest včetně cestiček mezi. To je sice skoro pět tun trávy, ale mně parazitizmus na konzumní společnosti nevadí, naopak. Klidně příští rok naházím lidem do schránek lístečky s informací, že pokud se chtějí zbavit odpadu ze sekaček, můžou to hodit ke mně. Čočku si teda koupím (místo těch fazolí), dýně rostou jako plevel. Kukuřici jsem letos sel poprvé, ale ještě to nemám v malíku. Tady musím přidat. Takže ještě ty kachny.

DSC02044a

Samozřejmě, ten model si musíte vymyslet, vyzkoušet a nastavit sami. Pro mě je výsledek tohle: Pokud se nechci udřít, za každou cenu všechno hrotit a radikalizovat se, jako nejefektivnější se jeví vybrat si pár vlastních okruhů. Med, cider, víno… co dál? Ty by na sebe měly navazovat a doplňovat se. Pak to musíte prodat. Pokud možno co nejlíp, což znamená dát všem výrobkům co nejvyšší přidanou hodnotu. Ta vzniká nejen marketingem (příběh), ale hlavně skutečnou péčí a podmínkama jejich vzniku. Jo, zimovat včely na medu nemá ekonomicky smysl, pokud prodáváte med za stejnou cenu jako ostatní. Pokud ale svoje přesvědčení (že by se včely krmit cukrem prostě neměly) umíte započítat do jeho finální ceny a za tu to taky prodáte, vyhráli jste. Jo, divoký rajčata jsou super. Permakultura a tak. Ale ze záhonku dva na pět metrů budete mít sklizeň dvě kila. Pokud to neprodáte do luxusní restaurace, je to spíš mrhání půdou. To už je lepší přežrat se muďoulama.

DSC01989a

Pak je tu poslední otázka, možná ze všech nejzávažnější. Pokud bude přidaná hodnota naší práce a péče tak vysoká, aby nás opravdu uživila, kdo si ty naše výrobky vlastně koupí? Nedává nám ten konzumní svět, od kterýho tak zoufale prcháme, právě ty zákazníky, který si budou naši nadhodnotu moct dovolit? A jestli jo, tak neprodáváme těmhle lidem vlastně něco jako odpustky? A jestli jo, co by se stalo, kdyby nás tohle dělalo hodně? Otázek se nebojím, pravda. Ale těch odpovědí celkem jo.

 

Sep 10 14

Brtníci

by Ondra

Měli jsme jet do Polska. Na pánskou dovolenou. Ne za Polkama, ale za jejich včelama. Poláci jsou totiž o krok napřed a před pár lety si jich pár udělalo výlet do Baškirska, kde se ještě pořád pěstuje brtnictví. Přivezli si domů znalosti a zkušenosti z lipových lesů, nedotčený přírody a úžasný nátury.

DSC02175

Kdo je to brtník? Brtník je taková pravěká forma včelaře. Poláci nějak pochopili, že i od pravěku se můžeme leccos naučit a rozhodli se, že by se tohle podivný řemeslo mělo zachovat nám i budoucím. Brtník nechová včely v úlu. Středověk včelaření, kdy se dutý špalky (kláty) a slaměný vrše (košnice) stavěj do zahrady, aby k nim měl včelař přístup, to už je pro brtníka brutální sci-fi. Pokud jsou včelaři pastevci, brtníci jsou čistokrevný lovci.

DSC02189a

Brtník leze po stromech a vybírá med. To je divočina, Máňo! Velký kusy plástů řezaný kamennou kudlou putujou rovnou do dřevěný kabelky. Med s pylem, voskem, plodem. Bílkovina. Úplně jiná chuť. Chuť divočiny, stromů, nespoutanosti. Chuť krajiny, chuť světa.

DSC02170

Poláci vyslali do Baškirska jednu četu z národního parku Spala, aby se tam chlapci naučili všechno potřebný a doma to mohli zavést. Naučili se a zavedli. Vyprávěl jsem o tom Vaškovi a Honzovi. Chtěli jsme jet a naučit se do zas od nich. Pak to krachlo na detailech, takže jsme udělali náhradní dovolenou v domácích lesích. Takovou brtnickou.

brtníci from WINEPUNK on Vimeo.

Rozhodli jsme se pro softcore variantu. Místo rubání dutin do obřích kmenů jsme na stromy věšeli už hotový dutý klády. Ale pěkně vysoko. Tak, jak včela normálně bydlí. S výhledem do kraje. S ranním červánkem před prahem. S pableskem rosy na jehličí borovice, která vysoko převyšuje okolní stromy. Byla to úžasná dovolená. Jedna z nejlepších.

Co jste dělali o dovolený?

 

Aug 21 14

Už?

by Ondra

Někdy mám pocit, že musím všechno stihnout. Nejlíp hned. Dříny už padaj na zem, včely už měly bejt zakrmený, zimní pneumatiky jsem chtěl vyměnit za letní, ale už je srpen. Má to ještě smysl? Někdy mám pocit, že jsem jako děcko, co se celej pochod táhne jak smrad za rodičema. Furt o deset kroků pozadu, ale přitom jde stejně rychle. Počkáte na něj, ale za chvíli je tam, kde bylo.IMG_6726

Chtěl bych umět netlačit na pilu. Nechat se víc unášet proudem. Jenže to je těžký, když ty proudy kolem vás jsou tak divoký, že vás každou chvíli chtěj odnést někam do úplný divočiny, do japonskejch klášterů, na statky s ovcema, do skandinávský soběstačný komunity, hor Montany nebo Idaha, na Zéland nebo australský pobřeží, do kibucu nebo zpátky do Guatemaly.

IMG_6727

Pronajmu si malou stodolu. Prší do ní, ale co. To se časem spraví. Kolem budou ovce. Obnovím tam ten sad. Vysokokmeny, ať se ty ovce můžou pást. Co pak? Naučím se dělat se dřevem. Koupím si hoblovačku, dám ji do tý stodoly a budu dělat úly. Přes zimu, to nebude moc jiný práce. Přestanu klopýtat za životem, budu ho mít pevně v rukou. Všechno stihnu, protože den je tak dlouhej, aby se do něj vešlo všechno, co potřebujete udělat. A protože toho nebudu dělat moc.

IMG_6741

Druhý já se mě občas ptá, co bude dál. Chce vlastně vědět, kdy to bude hotový a co to bude. Co? No cokoliv. Prostě kdy to bude dokončený. Jakej to má smysl. Kam to vede. K čemu to je. Ten život. V jeho očích musí mít člověčí počínání jasnou trajektorii. Musí se jít odněkud někam. Musíte vědět, co děláte a proč. Kam povede další krok. A k čemu to celý teda bude. Jak jsem se přehoupnul přes třicítku, začalo na mě koukat, jako kdyby vyhlíželo vlak. Už?

IMG_6757

Když jsem se pak přehoupnul přes tu pětatřicítku, tak už jako by koukalo spíš do země, ve víře, že vlak možná vynechal nebo nepojede vůbec, ale třeba pojede další, nějakej jinej, nebo aspoň nějakej na druhou stranu, zpátky do náruče známýho přístavu. Třeba život funguje tak, že se to chtění dohonit nedá a že jenom nechtěním se ten vlak zastaví. No, nebyl bych první, kdo se k tomu dobabral. Nebudu prostě tlačit na pilu. Pronajmu si malou stodolu, obnovím ten sad pod ní. Budu tam mít pár ovcí, budu dělat Karlštejnský ovčí sýr. Bez hygieny. Pro účel krmný. S vínem to bude dobrý. A s medem.

IMG_6717

Občas někdo přijede, ale čím dál míň, protože nebudu moc mluvit a leckdo si to vyloží jako nezdvořilost. Budu dělat čaj, ale ten občas dojde. Tak už pak nějaký listí jenom. Budu péct chleba, ale občas nebude mouka. Budu mít všude takový klacíky, co se z nich daj zrovna udělat různý věci, ale nikdo to moc nebude chápat a každej v tom uvidí v tom jenom ty blbý klacíky, co se všude válej. Ovce se naučej postarat se samy o sebe. Drbat se budou o stromy a keře, tam všude budou povívat chuchvalce vlny. Na noc se semknou, jehňata dovnitř, budou se hřát jedna o druhou. Někdy si tam sám najdu teplý místo.

IMG_6692

Nechám na sebe koukat další lidi, který si budou myslet, že mi život utíká pod rukama. A já přitom budu sedět a rád ho nechám proklouzávat a vrostu do země jako skála a mech a pokrejou mě houby a lišejníky a vnořím se do prsti a jejího lůna a nechám se hřát sluncem, ovívat vánkem a omývat deštěm, ni blesk mě nerozhodí. Budu jíst kořínky, znát sílu jehličí a vědět, kde je pramen. Po čuchu poznám, čí je kterej kolouch a kam choděj jezevci po setmění. Přestanu mít pocit, že musím něco stihnout. A ten život bude plynout, bude neuchopitelnej a nepolapitelnej.

 

Aug 4 14

Vůně marketingu

by Ondra

Mám štěstí na extrémy. Asi je přitahuju, stejně jako jejich tvůrce. Těm se říká extremisti. Tak nějak v dobrým, řekl bych. První víno, po kterým jsem zatoužil tak, že jsem si pro něj jel osobně na Moravu, se jmenovalo Cuvée 6T. Bylo tak nějak cítit, že jeho tvůrce ujel hodně a vlastně se i trochu bojí se za něj razantně postavit. Bylo to vidět i na ceně, stálo tuším kolem stovky. Napsal o něm Jižní Svah. Pak já taky trochu. Lidi to začali kupovat. Pak to stálo 250,-, pak 450,- a pak to nebylo. Posledních pár lahví skoupila nejdražší hospoda v Praze. Já jsem svou poslední láhev otevřel nedávno. To víno bylo nezapomenutelný. A jeho autor byl extremista.

IMG_7370

Podobně na tom byla Oxana. Její tvůrce se myslím obíral myšlenkou to vypálit nebo rovnou vylít do kanálu. Pak to ochutná pár geeků, chvíli se to drží pod pokličkou a pak jak když bouchnou saze. Všichni to chtěj. Cena letí nahoru, víno není k sehnání. Pamatuju se na jednu slepou degustaci, kde jsem to nalil kamarádovi: “Jako že je to úlet, to je jasný.” Povídá mi. “Ale pro mě je víno otázkou krásy. Vinař by ho měl myslím dělat proto, aby bylo krásný. A tohle mi připomíná spíš lák na okurky.”

IMG_7361

Možná tehdy mi prvně docvaklo, jak efemérní a vrtkavá krása vína je. Hrstka lidí se navzájem zfanatizuje a nadchne pro něco novýho. Společenstvo vyvolených se drsně utvrzuje v apoštolizmu a převratnosti, vlastním nadhledu a vizionářství. Tady se tvoří estetika a základ módní vlny.

IMG_7363

Jenže často je to naopak. V tom opaku se neválí z prdu kulička, ale s odkazem na provinční původ se podceňuje jeho nevídanost a originalita. My víme, že reklama je navoněná zdechlina. Ale z druhý strany to funguje úplně stejně. Víno (nebo cokoliv jinýho) se prodává za zlomek svý možný ceny, protože prostě ještě nepřišel jeho čas. Protože tu reklamu právě nemá. A je na nás, kdo se chceme ze stáda skutečně vyčlenit, abychom právě tyhle vína objevovali a neváhali za ně zaplatit cenu, která je vlastně směšně nízká. Ne pozlátko značky. Ne Burgundsko. Příběh. Člověka. Nadčasovost. IMG_7364

Máme i u nás takový vína. Vína, který maj stát pět stovek, tisícovku, víc prostě. Jirka Šebela, Petr Kočařík, Richard Stávek, Ota Ševčík… Kámo, to jsou perly, který když naleju komukoliv v New Yorku naslepo, tak se rozteče blahem. Srovnávejte je s Didierem Daguenauem, Lalou Bize-Leroy, Nicolasem Jolym… Je to hloupost? Není. Otisk osobnosti a místa je v nich stejně hluboko. Že nemáme takovej terroir? Omyl. My máme svůj vlastní a kdo ho prochodil a čuchal k zemi a rozhrabával hlínu a kamínky, a válel se v seně z čerstvě posečených bylin, tak to ví. To není blbej nabubřelej patriotizmus, ani znouzectnost. U nás se krásný vína roděj, jen je třeba se naladit na jejich jazyk.

IMG_7365

Vína z Chinonu, Vouvray nebo Anjou ve středověku Anglie milovala a cenila výš, než vína z Bordeaux. Co se změnilo? Půda určitě ne. Kde byla Rhona před Parkerem? V prdeli. Venkovský víno, nic zvláštního. Gigondas, Cornas, Vaqueyras? Jděte se bodnout. To znal tak maximálně místňák. A dneska o tom zpívá každej druhej wine nerd. A podívejte se, kde je dneska Valtellina. Na okraji zájmu. Přitom potenciál tamních vín je naprosto fenomenální. Jenom to nikdo neví. A co se stane, až se to roznese? Zase stoupne poptávka a lidi to začnou kupovat. Bude to nechutně drahý a já zas budu muset hledat nějakou novou apelaci.

IMG_7360

Nepodceňujte se. Vaše jazyky a patra jsou dost dobrý na to, aby vám uměly naservírovat čistou extošku bez ohledu na body, vyhlášenost oblasti nebo cenu vína. A dejte bacha, protože kolem nás jsou skrytý perly. Jenom je vemte těm sviním, co vám je žerou a napijte se sami. Je to jako dost boží.

IMG_7367

Máte taky svůj ultimátní objev ze tmy pod svícnem?

 

Jul 31 14

Krátce o počasí

by Ondra

Sklidil jsem osmdesát česneků a asi deset cuket. Ještě budou nějaký rajčátka, malý jak trnky a zřejmě se povede i kukuřice z malovaných hor. Možná pár brambor. Ambice byly letos větší, ale cvičí s náma zákon přírody. Mírnou zimu vystřídalo divný jaro a nechutně se přemnožili slimáci. Po dešti je jich asi 300 kousků na čtvereční metr. Jako bez prdele.

DSC02056a

Sežrali všechny sazenice, včetně těch v sadbovačích na terase, položených na plastových sudech metr a půl nad zemí. Pak znova ty náhradní. Pak všechno už přesazený do země. Pak plody toho mála, co přežilo. Květy okurek, plody okurek, nezbylo nic. Květy cuket, plody cuket. Všechny dýně. Pustili se do sazenic révy a dokonce i do brambor. To jsem ještě nikdy neviděl.

DSC02066a

Pak bylo podivný jaro. Vlastně dost zima. Včely něco nanosily z kvetoucích stromů, ale když to mělo začít naplno, přišlo sucho. Za sucha nic nemeduje, protože nektar je vlastně pojistný ventil květiny při proudění její mízy. Horka bez vláhy nepřipouští ani vznik medovice; mšice, červci ani mery se nepřemnoží, nemají co sát. Protože je to sucho, protože ta míza stromů taky neproudí tolik.

DSC02060a

Není med a nebyl ani loni. Pár kilo pro rodinu. Ale zase budou jablka, to loni nebylo. V sadu je násada obří, to by mohlo vyjít. Z jablek bude mošt a kořalka, něco cideru taky. Nejsou višně, nebude višňovka. Ale po dvou letech zase budou trnky. Moře trnek. Pokud pamatujete tu famózní trnkovici, tak tu já letos udělám zas, jestli ta úroda kuliček nezláme tim křakům větve.

DSC02063a

Bude víno, hlavně protože hrozny jsou vždycky z let o rok nebo dva zpátky. V karlštejnským sklepě krásně zraje Ničibocu 13, mazlí se s ním už skoro rok dub z Valašska od páně Fryzelky. Nastoupil tam novej ředitel, tak jsem mu dal ochutnat. “Helejte,” povídá mi: “neměl bych to říkat nahlas, ale to je to nejlepší víno v tomhle sklepě.” Trošku jsem se začervenal. Ale jenom trošku, protože jsem to ve skrytu duše věděl i bez něj.

DSC02047a

Nalahvoval jsem halfRED 13 z Bočků. Krásný víno (zase samochvála, vím, ale tady vinař za nic nemůže, to všechno ty hrozny). Takový bych chtěl jednou dělat z vlastních hroznů. Hrozně chlastací to je. Zátky jsem zalil domácím voskem. Nádherná žluť. Dobrá zpráva je, že i halfRED 14 bude taky z Bočků. A blbá zpráva, že ho bude stejně maličko.

DSC02049a

Není rok jako žádnej další, kámo. Nic se neopakuje. Už chápu moudrost stařečků, sedících s dlouhou fajfkou na zápraží – je to neuvěřitelně zábavný, dívat se, jak se všechno furt mění. Můžeš se buď připravit na vynechávku nebo vsadit všechno na jednu kartu. Nejlepší je to rozjet na hodně frontách, aby každej rok bylo aspoň něco. Tak nějak bych to chtěl dělat. Žasnout nad rukou stvořitele.

Co jste letos zaseli a sklidili?

 

 

Jul 7 14

Chcípáci

by Ondra

Mám to rok co rok podobně. Moje celoroční práce (ta za peníze) vyvrcholí v prvním týdnu měsíce července. Festivalová sezóna. Aspoň týden jsem mimo domov pracovně a pak si rád konečně beru dovolenou a jedu pryč. Bohužel je to právě období sucha. Aspoň mi to tak poslední roky připadá. Znamená to, že když bych zrovna nejradši byl pryč, je třeba zalejvat.
IMG_4646

O problému Číra jsem psal mockrát. Je tam jenom na píď půdy a pak jde šutroskála. Znamená to, že réva se musí hodně moc snažit, aby si během prvních let vyvinula dostatečný kořenový systém. Pokud se jí to nepovede, hlava odchází do révového nebe. Nepovede se jí to hlavně pokud je v létě extrémní sucho nebo v zimě holomráz. Obojí přichází s železnou pravidelností. Co s tím?IMG_4695

Tahat do vinohradu vodu je příšerná otročina. Taková, že se člověk s každým barelem na ramenou noří do hlubin filozofie a morálky a snaží se obhájit vlastní počínání sám před sebou. Voda nevyjde na všechny hlavy, jen na některý. Loni jsem se soustřeďoval na ty, který vykazovaly známky umírání. Zachraňoval jsem je prostě. Letos jsem se asi změnil. Posiluju jenom ty dobrý a chcípáky nechávám chcípnout.

IMG_4702

Nevím proč, ale zdá se mi to jako zásadní posun v přemýšlení. Jako nějaká geneze. Jasně, lítost a soucit velí člověku postarat se především o ty potřebné. Ale to platí pro lidi. Pro naše děti. Pro naše lásky, bližní. Sami jsme dávno překročili rubikon uvědomění a vyčlenili jsme se z Přírody. Zachraňujeme Přírodou odsouzené k nepřežití. To ale platí pro lidi. Když to začnete aplikovat v terénu, narazíte. Vydržovat a zachraňovat chcípáky tady znamená chcát proti větru. Prostě tak.

IMG_4715

Se včelama je to stejně. Když máte dvě včelstva, je vám jich prostě líto, protože vlastně ani nevíte, že máte mrzáky. Furt něco zachraňujete. O chovu matek si můžete nechat jenom zdát. Když jich ale máte třicet, je najednou jasný, kde něco nehraje. Ty slabochy pospojujete a vyměníte jim matky. Přepřáhnete a prásknete do saní, ať to prostě jede. Z těch nejsilnějších množíte. Množíte to nejlepší, protože právě to by v přírodě přežilo. Jenom tomu pomáháte, ale tím správným směrem. Diverzita? Ta se tam promítne skrz trubce přece. Ale ani tak nemnožte jenom z jedný linie, to je blbost.

IMG_4752

Asi jsem moc holubičí povaha, ale vlastně mě tohle zjištění děsí. Děsí mě ta potřeba věrnosti názoru. Fakt, že člověk jako součást přírody by měl její zákony respektovat bez ohledu na to, o jaký druh se jedná. Teda i o člověka. Nevím si tu rady, protože hubit slabochy a posilovat silňochy doporučovali (u lidí) vždycky jenom fašistí nebo nejaký jiný istí. Ale realisticky. Tak by se to asi dělat mělo. Jenom my lidi se cítíme jako něco víc tak pro nás to neplatí. Hm.

IMG_4794

Nevím. Buď si lžeme do kapsy nebo jsme fakt páni a paní tvorstva. Ale spíš to první myslím. I když to zní drasticky.

Kdo je teda pánem tvorstva? Lev?

Jun 22 14

Komoní šumění

by Ondra

Mám nový stanoviště. Je to nádherná louka na dohled od hradu krále Karla. Vůkol jsou lesy, sem tam lučmo neb polmo, ale hlavně klid a šumění. Místní sedlák (syn místního sedláka) mi říkal (že mu táta a děda říkali), že právě tady byla vždycky nejúrodnější půda v okolí. Kdo jsem já, abych se s ním přel? Oni mají krávy a v létě je ženou z místa na místo. Sem ke mně taky dojdou. Na tuhle mojí louku.

IMG_9857

Kvete tu komonice lékařská. Relativně pozdní zdroj nektaru i pylu. Skoro zázračná pícnina, která se ovšem u nás objevuje hodně sporadicky. Nechápu, co jí tu přimělo se vysemenit a na dvou hektarech předvést souvislou spartakiádní žluť. Že by farmář něco osel uprostřed CHKO? Ne, prý tu nic neosévali. Nemají komoně.

Fakt je ten, že jejich krávy budou mít letos nutričně hodnotnou krmi. Opylením komonice (stejně jako jetele nebo vojtěšky) dochází k razantnímu skoku v kaloričnosti pícnin, kteréžto pak obsahují sémě. A to se počítá. Moje včely maj med a pyl, farmář naducaný kravky. V Americe tomu říkají WIN-WIN. Jakože všichni vyhráli.

DSC02027a

V lese to šumí, ale jenom někde. Něco meduje, ale nevím co. Tady na Karlštejnsku jsou hlavně duby, buky, habry a javory. S největší pravděpodobností to bude brvnatka javorová, hojná producentka medovice na javoru mléči (květen až srpen). Druhá favoritka by byla puklice dubová, ale ta většinou v červnu končí a letos je všechno malinko dřív, takže tomu moc nevěřím.

DSC01985

Jedno je jasný. Je abnormální sucho a pokud se někde meduje, tak jenom v úžlabinách u vody. Slunná vyprahlá jižní stráň je tichá jak peřina. Život se stahuje k vodě. Král Karel věděl, že nemá cenu spoléhat na vodu z potoka a nechal tak vykopat hodně zvláštní studnu. Je to vlastně vodorovná štola, který přivádí vodu z místa o několik set metrů nad hradem. To aby je při obléhání nemohli připravit o zdroj. Legenda praví, že její kopáče nechal po dokončení král královsky pohostit a opít se medovinou. Pak jim zapálili doškovou střechu nad hlavou. Bylo to tam, co jsou dneska Mokropsy. Tak důležitá byla už tenkrát voda.

Jun 17 14

Příměšťákovy brambory

by Ondra

Nejsem zahradník a rejpat se v hlíně mě moc neba. Mnohem radši sbírám to, co už příroda vytvořila a roste to někde jen tak mimochodem. Na druhou stranu ale nemám rád, když se něco vyhazuje. V pondělí je to u nás velká síla. Během sezóny se do kontejnerů nevejdou odpadky, protože jsou plný pytlů s trávou a větvema. Budhizmus velí soucit a pochopení. Pro spoustu lidí je to vážně odpad a nevědí co s ní. Naštěstí to má elegantní řešení. Stačí trávu nervat do kontejnerů, ale udělat z ní záhon. Z naší zahrady (1700m2) to je osm metrů dlouhá a metr široká nudle ročně. Do ní naházíte brambory a o víc už se nestaráte. Trávu vršíte normálně na trávník. Není třeba dělat nic jinýho. Pokud si to chcete jo potunit, rozložte tam napřed lepenku.

IMG_9882

Čerstvá hromada z jednoho sekání.

Vtipný je, že trávu můžete použít i jako mulč – prostě ji začnete sypat na místo, kde roste něco, co vás moc nebaví. Nebo k plotu, kam se se sekačkou nedá vjet. Pod jejím nánosem všechno lehne a pokud něco náhodou prorazí (bodlák, vratič, pelyněk…) vezmete ho srpem a vysypete tam část další dávky. Udělat záhon trvá rok. Sázet se do něj dá až ten další, protože fermentující tráva vydává celkem dost tepla a brambory vám v klidu spálí.

IMG_9885

14 dní stará hromada pohltila všechno pod sebou, jenom na kraji něco málo vyráží.

Po sebrání úrody můžete záhon shrábnout a dát na kompost nebo na něj začít vršit další vrstvu a použít ho zase ta rok. Vyplatí se tak mít dva stejně velký záhony, který budete střídat. Samotná tráva naprosto stačí a brambory jsou vynikající. Není třeba přidávat hlínu, nemusíte zalejvat. Vlhkost se tam udržuje výborně sama a na jeden rok maj brambory živin dostatek. Po zrušení zaroste záhon bez problémů travou.

IMG_9880

Dvouletá nudle hodně slehne, ale to nevadí. Brambory jsou z ní parádní.

Parádní je, že brambory nejsou od hlíny. Stačí je otřít hadrem (skauti do nohavice) a můžete je rovnou házet do hrnce.

Jak pěstujete brambory? A co děláte s trávou?

Jun 15 14

Včelařské poklesky

by Ondra

Bylo jaro, kvetly meruňky a já měl roupy. Zdálo se mi, že nemám dost úlů. Sbíral jsem po baráku prkýnka a desky a řezal z toho různý japonce a další vylomeniny. Pak jsem v kůlně našel tuhle věc. Nějaká truhlice to byla, možná násypka, něco na obilí… Vzplanula ve mně touha udělat si mednou krávu. No, spíš medný tele to bylo.

Kenyan from WINEPUNK on Vimeo.

Sto let ležela tahle dřevěná krabice někde po kůlnách. Pěkně v suchu a v klidu, než si Ondráš řekl, že to k něčemu musí sloužit. Strašně zasvěceně jsem se pustil do práce na keňským úlu. Dodělal jsem ho ještě ten večer, co jsem začal. Nádhernej pocit. Dva měsíce na to volal Vašek Smolík, že má na včelnici roj, ale že je moc vysoko a on že po stromech neleze, navíc že tam má děti a nemůže je nechat běhat v kopřivách. Já ho tam ale přece nemůžu nechat. Bylo jasno. Roj půjde do necek.IMG_0443

Ležím v koruně hrušně na větvi, která má tak dva palce v průměru. Dumám nad svou snídaní (vejce se slaninou) a říkám si, jestli náhodou nemohla být lehčí. Deset metrů pode mnou jsou kopřivy a hromady klestí, na který bych se s radostí napíchnul. Metr od sebe mám roj o velikosti hlavy koně zlatohříváka. Řežu větev s rojem a spouštím ji na kurtě dolů. Pak další a další. Trvá to tři hodiny. Ale medný tele je narvaný včelama.

IMG_0456

Pak je pár dní sucho. Roj staví jako divej, hned na pěti loučkách zároveň. Nádhera. Pak prší. Vytrvale. Cink u necek povoluje a bedýnka se kroutí. Měsíc po osazení je prakticky na vyhození. Sto let ležela po kůlnách a najednou ji během pár dní zmastí vzdušná vlhkost. Blbý je, že v tomhle úlu by včely zimu nedaly. Je třeba ho komplet rozebrat a zničit, včely přemést jinam a pokusit se zachránit z plástů, co jenom půjde. Plásty s plodem nebo pylem se pomocí gumiček a provázků pokusit upevnit do rámků. Tady to chlapík dělá se včelstvem ze stromu (samotný řezání začíná kolem 4:40). Vypadalo to hodně podobně, jenom bez těch rukavic.

Přichází hrozná řezničina. Plásty se mi v horku bortí v rukou. Všude teče med. Pyl se vylamuje. Části plodu se mi daří pomocí gumiček dostat do rámků. Vyděšený včely se částečně schovávaj, částečně sebou nechávaj manipulovat vstříc Langstrothu. Jsou na mě hrozně hodný. Lezou po mě, olizujou ze mě sladinu a ovívaj mě křídlama. Při celý anabázi dostávám jenom dvě žihadla. Obě vlastní vinou, protože jsem včelky někde přimáčkl. Teď uvidíme, jestli se nám tam povedlo smést i matku. Pokud jo, bude třeba krmit a rozšiřovat, aby přežily zimu.

IMG_9872

Výsledky? Mám sklenici naprosto dokonalýho medu podle všech pravidel medvědů brtníků. Je to totiž med s pylem; hustá a nádherně štiplavá kaše, která voní a chutná jako kytky a stromy. Mám jedno strašně hodný včelstvo navíc, kterýho je mi vlastně až líto, protože jestli ho někdy navštíví medvěd, tak se mu včelky určitě ukloněj a vynesou mu zásoby před česno. Jsem o zkušenost bohatší – včelařit se dá v lecčem, ale napřed je dobrý to něco dát ven a zkusit, co s tím udělá počasí. To nejdůležitější se ale dozvíme až na jaře. Totiž jestli včelstvo tenhle brutální zásah přežije a bude z něj další výběrová medová úderka. Takže si zatím držím palce.

 

 

Jun 2 14

Rovnovážné stavy

by Ondra

Když jsem před šesti lety vysadil první vinohrádek, měl jsem hlavu plnou pouček o tom, jak se co dá a má dělat. Vzdušnost keře, optimální oslunění, výluhy z přesliček a další vychytávky mě měly zbavit chemie. V ideálním případě jsem nechtěl ošetřovat vůbec. Tvrdou chemii jsem ve vinohradu nikdy nepoužil, ale na druhý extrém taky nikdy nedošlo. Révu je třeba ošetřovat. Pinot noir bez člověka nepřežije.

8

Když jsem si pořídil první včely, měl jsem taky hlavu plnou ideálů. Intenzivně vyzařovaná láska, meditace a duchovní napojení přece musí včelstvu pomoct. Kromě toho budou zimovat na medu. Vylepšování imunity, ponechávání dostatku zásob. Taky jsem v ideálním případě nechtěl ošetřovat vůbec. Jenže to taky nejde. Třeba letos by na varoózu bez ošetření padlo minimálně 80% včelstev u nás. 

3

Phylloxera (stejně jako třeba padlí) má svůj původ v Severní Americe. Za jeho zavlečení do Evropy může člověk. Ukázat si prstem na konkrétního Jima by ale nemělo smysl, protože by k tomu dřív nebo později došlo stejně. U varoózy jsme na tom podobně. Její původ je na východě Asie, kde kleštíci parazitovali na Apis cerana. Za ty tisíce let se s ním místní včela naučila docela dobře fungovat a včelstva tam varroa vnímají asi jako rýmu. Naše včela ale na roztoče padá.

6

Včelař i vinař měl na počátku shodnou výchozí představu: Pokud se nám podaří dosáhnout rovnovážného stavu, nebudou léčiva potřeba, protože imunita rostlin/živočichů bude dostatečná na to, aby je ochránila sama. Problémem jsou ale právě ony rovnovážné stavy. Jejich dosažení se mi zatím jeví jako iluzorní. Proč? Hlavně proto, že naše zásahy do rovnováhy přírody dosáhly takových rozměrů, že ovlivňují fungování prakticky všech jejích součástí. Těžko můžete chtít po včelách, aby se během třiceti let naučily s kleštíkem koexistovat.

4

Včelař i vinař by měl ošetřovat. Ale pokud možno tak, aby kladl důraz na imunitu celku. Na podporu přírodního výběru a na posilování obranyschopnosti. Nepůjde to rychle, ale třeba už naši potomci naměří zvyšující se hodnoty fytoalexinů, které réva produkuje na svoji obranu. A mimochodem, resveratrol je taky fytoalexin, takže by víno teoreticky mohlo být ještě zdravější a ještě víc nás chránit před ischemickými chorobami. Před chorobami, které jsou po hříchu civilizačního původu a za jejichž rozmach vděčíme právě vlastním zásahům do přírody. U včelstev bude zásadní se soustředit na šlechtění na varroatoleranci a na posilování čistícího pudu. Klasická léčiva totiž stejně přestávají účinkovat, přestože se jejich koncentrace účinných látek od osmdesátých let zvýšily až 300x.

9

Přál bych si hospodařit za rovnovážného stavu, jenže ten se už zřejmě nikdy nevrátí. Gary Vaynerchuk jednou řekl, že na koních se po Páté Avenue už nikdy jezdit nebude. Je třeba se k tomu postavit racionálně. Léčit a ošetřovat, ale pokud možno tak, abychom léčili celek a napravovali nerovnováhu. Razantní eradikace čehokoliv vyvolá vždycky protikladnou reakci, která bude často ještě razantnější. Náš pohyb v rámci světa připomíná kyvadlo. Naše činnost ho neustále vychyluje a příroda ho vrací protikladnou silou. Opravdový problém může nastav ve chvíli, když kyvadlo rozhoupeme moc. Když udělá otočku kolem vlastní osy a monstrózním promachem nás parádně smete. Pak nám i ten kůň bodne.