WINEPUNK

Mám na důchod schovaných pár knížek, které jsem v mládí nepochopil. Jednou z nich je publikace Hudební myšlení. Když jsem si ji kupoval, těšil jsem se, že se tam dozvím, jak vzniká hudební myšlenka. Kde se jako ten první impulz vezme. Z čeho vyklíčí.

Pak už si totiž vývoj myšlenky uvědomujete. Chodíte po lese a zpíváte si motiv pořád dokola. On se různě komolí a rytmizuje do metra kroků chůze, přidávají se další hlasy a hlava vám najednou duní orchestrem, že byste neslyšeli vedle přistávající helikoptéru. Ale ten počátek? Z čeho to jako vzniká?

Podobně jsou na tom módy, vlny. Trendy. Je to zvláštní věc, tak trochu nakažlivá. Plně komunikační a společností vibrující. Jednou z nich může být třeba zájem lidí o potraviny, jejich původ a zdroje. O přírodu potažmo, protože to je většinou ten zdroj. O zdraví vlastní i krajiny kolem.

Zdá se mi to? Nebo to je jenom pár pošahanců a ostatní toho využívaj marketingově? Je to reakce na nějakou jinou akci? Kdo tyhle vlny startuje a proč? Platí na ně běžné sociologické zákony? Nebo je to nějaký nebeský trend-setter nebo opinion-leader, co si sedne a řekne: Tak teď se lidi musej začít zajímat o žrádlo. A mladý o víno. Jdu na to. Možná, že tak jako se stokrát opakovaná lež stává pravdou, tak i ti obchodníci, kteří to původně vzali za peněžní konec, se stávají přesvědčenými a přesvědčujícími propagátory. A tím strhávají ostatní.

Mám svoji teorii o vzniku trendů. Opírá se o vesmír a planetu jako bytost. Zdá se mi, že když planeta cítí, že jde do tuhýho a bude hůř, je třeba zasít sémě něčeho, co budoucí stav změní. Má na to svoje lidi. Takový ty naslouchavý a otevřený duše. Nějak jim to prostě jako vetkne do hlav a ty si začnou pořizovat zahrady a sady a lesy a louky a vinice a včely a pomalu ale jistě fanatizujou všechny kolem sebe.

Takhle mě nadchnul Vašek Smolík na včelím workshopu. Tolik osvícených (právě byli osvěcováni) lidí na jednom místě se vidí těžko. A navzdory tomu, že ve včelařských svazech bývá věkový průměr kolem sedmdesáti, tady byla většina lidí kolem třicítky.

Mám dojem, že to trochu připomíná modlitbu. Něco si přejete. Soustředíte se. Ztišíte se. Jste pokorní. Hodně si to přejete. Modlíte se. Svou myšlenkou oplodníte vesmír, ten se pootočí a ono se to stane. Tak nějak to v přírodě chodí. Když teda hodně chcete. A možná, že ta hudební myšlenka vzniká podobně. Ale o tom se tam fakt nepíše.

Jazyk je zajímavá věc, pokud ho teda nemáte až na vestě. Otvírá vám sociální rovinu, která vám bez něj zůstává neprostupná a nedostupná. S jeho osvojením se stáváte členem společnosti kolem jazyka sjednoceného. Můžete se naučit anglicky, latinsky, finsky. Nebo vinařsky. Nebo včelařsky.

Všímáte si taky, jak jednotlivé jazyky přísluší jednotlivým oborům? Hlavní fígle jsem odkoukal ze sociálního chování tuleňů. Stačí umět poskládat větu, do který zakomponujete aspoň tři slova z jazyka vyvolených. Vinařština například vypadá asi takhle:

Dva tisíce deset? Ale no tak… kyseliny… ale jó… Malolaktika? No jo, ale pé há…. v sudu tak možná…. leda by to nechal na kalech…. Jo to pak by mu to odbouralo. Ale nalahvoval to brzo/pozdě. Primární aromatika… Hroch?  No tak na zdraví.

Do toho je dobrý hodně poslouchat protihráče. Ve vhodnou chvíli můžete říct: To přesně jsem myslel. Nebo: No dyť já sem mu to říkal! Ale von né. Přikyvujte, občas nevěřícně vrťte hlavou. Mávněte rukou, jako že o tom víte (myslíte si) svý. Včelařština v tomhle podání vypadá třeba takhle (vidíte na něčí zahradě úly):

Tak jak vám to lítá, sousede? Jojo, to jsou ještě tachováky? Aha. A ten podmet… No jo, záda…. Zlatý ležany. Ale už nosej, ne? Ty třešně…. Jo, zaplodováno…. To se převěsí… A fumigoval jste? No jo, varidol…. Ony tyhle matky, helejte…. přítel Sedláček… Aha… A nepovídejte? Na Uran? No tak buďte zdráv.

Vtipný na jazyce je to, že si během jeho osvojování samo osvojování neuvědomíte. Když už vám to vleze do hlavy a halekáte takhle na sousedy, poukáže na to vaše žena. Ale to už vy dostáváte úly, medy, oddělky, zvou vás na kafe a na pokec. U vinařů stačí jako otvírák do jakýhokoliv sklepa láhev vlastního vína. Osvojili jste si jazyk. Jste jejich. Skupina vás pohltila a pozřela, přijala za člena. Na vás teď je, jak s tím naložíte.

Mezi kuřáky marihuany se říká, že jste na tom blbě, když už nemáte kámoše nehuliče. Když prostě hulí celá vaše sociální skupina a vám to připadá normální. Možná to platí o všech skupinách, ne jenom o těch rizikových.

Třeba to mozek chápe jako obranu před zakrněním a touží se učit další a další jazyky. Naučte se něco z každého oboru. Třeba i o vzduchovkách nebo o archeologii. O letadlech. O genealogii a krajinotvorbě. O hydrogeologii a zeměpise. Dostanete se tak do končin netušených. A bude vám tam tetelivě hezky, protože se budete dozvídat nový věci a to je prostě dobrý.

Kolik řečí umíte?

Mám rozepsanou operu. Už asi čtyři roky ji střídavě odkládám a přehrávám si první dějství. Chudák Řehoř Samsa se jednoho rána probudí a zjistí, že je proměněn v nějaký odporný hmyz. Manželka mě čas od času popichuje: Měl by sis na to sednout, pořád tě slyším, jak si to zpíváš.

Představuju si, že bych to skutečně dopsal. Obešel bych svoje hudební vzory a svoje bývalé profesory harmonie a kontrapunktu, aby mi svými kontakty pomohli dílo někam prosadit. Obešel? Petr Eben je po smrti. Ivan Poledňák je po smrti. Jaroslav Herden i Václav Drábek taky. Tak dobře, Marek Valášek ještě žije.

Po nadlidském úsilí bychom dokázali, že by si to projel šéf plzeňské opery. Mají šikovného finančního ředitele, kterému se povedlo získat grant na podporu mladých umělců. Donutili by mě seškrtat soubor na maximálně 40 lidí. Řehořova sestra by nemohla hrát na housle, ty by se ozývaly z orchestřiště, zatímco ona by jen markýrovala. Musel bych přepsat rytmiku tak, aby to zvládli tři lidi. Místo dvou hobojů a angličanu jenom jeden hoboj. Prokuristu bych musel předělat do barytonu a ten vtip s Řehořovým hrdelním zpěvem by tam nebyl vůbec.

Udělal bych sérii kompromisů a myslel přitom na Janáčka a na to, jak při uvedení Jenůfy v Národním válčil s Karlem Kovařovicem, který ho v tom nechal škrtat a sám si prosazoval změny a nesmysly. Kde je dneska Janáček a kde Kovařovic? Každej si na tebe vyskočí, když mu neseš první operu.

Na premiéře by bylo asi dvanáct lidí. Půlka by jich odešla během představení. Naši by vydrželi. Táta by řekl: Inu synku, moji Pražané ti nějak nerozumějí. Máma by řekla: Bylo to moc pěkný, trochu náročný. Akorát jim nějak nebylo rozumět. A bylo to na mě dost nahlas.

Zbývající dva by byli novináři z Hlasu Plzeňska a Strakonického víkendu. Napsali by něco o tom, jak se polyritmické plochy střídají s přemýšlení nad ubíhajícím světem stárnoucího rockera, který se pouští do vln vyšší estetiky. Moje životní dílo by padlo do prachu a už by se nikdy nezvedlo.

A přitom stačilo tak málo! Nedělat kompromisy a nenechat se udolat realitou. Počkat si, až dílo uchopí Herbert von Karajan a povýší mou průměrnost na svou genialitu. Počkat si na Vídeňskou filharmonii, na Royal Albert Hall. Na Anne Sofie von Otter. Na Dominga.

Než plzeňská opera, nebylo vlastně lepší si dílo nosit v hlavě a kochat se jím v celé jeho kráse? A je vůbec umění méně uměním, pokud ho vnímá jenom sám jeho tvůrce?

Přemýšlím, jestli to vlastně nemám podobně i s vínem. Třeba v něm existuje dokonalost, kterou nenalézám, ale jenom hledám. Třeba si jeho představu chci hýčkat v hlavě a opájet se jeho krásou, ale předem vím, že se nikdy nezrodí. Ale není vlastně krása čehokoliv krásou už jen proto, že si ji dokážeme byť jen představit? Možná nás ani tak netěší si sny splňovat, jako si je hýčkat. Protože jenom ty nesplněné jsou věčné.

Máte taky věčný sen?

Blíží se čas sázení. Jaro se nechává přemlouvat a dělá drahoty, zem zasypává další a další sníh a včely už se bojej vystrčit rypáček z úlu, aby jim nepomrzly chloupky. Ale přesto se to blíží. Musí. A třeba se dokonce letos vyhneme zmrzlíkům, takže po dvou letech budou vlašáky nebo i nějaký hrozny.

Na Číro půjde Savagnin [savaňa], jinak taky Tramín bílý, dříve Brynšt nebo Prynč. Od vinum princeps. Víno první (kvality). Víno nejlepší. Jde o jednu z nejstarobylejších kulturních odrůd, které má mít velice blízko k révě lesní (Vitis vinifera sylvestris). O jejím původu se vedou spory, ale nepřevládá už názor, že by tramíny pocházely z obce Tramin nedaleko Bolzana. Spíš to bude někde na hranicích Německa a Francie, asi ne moc daleko dnešní oblasti rozšíření. Tou je pomezí Francie a Švýcarska. Jura. Místo, kde se rodí vína, která nejsou pro každého.

Cesta k nejlepšímu vínu je ale trnitá. U nás nejsou sazenice k dostání. Poslední dodávku řešili Krausovi pro rodinu Rudolfských (známých hlavně pro vína z Kutné Hory) na vinici na Kuksu v roce 2007. Tehdy šlo o pár set keřů, ale bude to asi nejvíc keřů pohromadě, co u nás roste. Něco málo mají na Karlštejně, za éry sklepmistra Pavla Vrány jsem tam chutnal nějaký mikrovzorek.

Pavel Jelen píše, že Tramín bílý byl jednou z odrůd v původní výsadbě na Velké Venduli (Žernoseky) v dobách, kdy tam hospodařili Nosticové. Rozšířený byl i v Mělníce (Městská). Vilém Kraus nejstarší píše, že Tramín bílý byl silně rozšířen v litoměřické podoblasti a vína z této odrůdy bývala vysoce ceněná, zejména pak ta, která po mnoho let zrála v dřevěných sudech. V Janu Hadovi (Vinice v jakém položení býti má…) z roku 1558 jsou vyjmenovávány tehdy pěstované odrůdy: Vídeňka (Weisser Heunisch), Běl (Gelber Heunisch), Klenice (Goher), Muškate (Muškát bílý), Němčina (Rulandské šedé), Bronišť (Tramín bílý), Topol (Běloočko).

Proč se u nás přestal pěstovat? Těžko říct. Pan Kupsa tvrdí, že Tramín bílý nebyl žádný zázrak. Možná mu ale prostě jenom nepřála doba. Květenství má tendenci sprchat a výnosy taky nejsou nic moc. Má sice tenčí réví, takže líp odolává mrazům, ale zase dozrává celkem pozdě, čímž hrozí doba sběru během podzimních plískanic. Naproti tomu dává vysoce jakostní vína s pěknou kyselinkou a jemným buketem. Vymazat ho z naší mapy by byla škoda.

Chtěl jsem ho. Vilém Kraus nejmladší se mi poptal, ale dodavatele nenašel. Na podzim jsem teda nesměle navrhnul Jiřímu Matějkovi, že by mi pár sazenic mohl dovézt. Zdál se tou myšlenkou zaujat a tak jsme rozjeli čilou komunikaci s Domaine Pignier, jejichž vína (mimojiné) Matey dováží. Momentálně to vypadá, že mi sto padesát kousků přistane v půlce května v jeho dobřichovickém krámku. Zubím se radostí a překypuji vděčností.

Zajímavé odkazy:
Pozoruhodně dobře zpracované heslo v české mutaci Wikipedie

Dokument o reintrodukci starých odrůd v ČR (Tramín bílý a Svatojakubské)

Heslo v anglické Wiki, taky slušné zpracování.

Víte víc o rozšíření Tramínu bílého u nás? Podělte se, prosím.

Chleba z kvásku je fajn. Kvásek si můžete pojmenovat (ten náš se jmenuje Malvína), bydlí u vás v lednici, někdy přeteče (když vypnou proud) a občas ho krmíte nebo i léčíte. Tamagoči prostě. Zviřátko.

Když je tak jednoduchý péct chleba, pustíte se v pohodě i do rohlíků. Žádná věda to není. Jen ten kvásek z toho vypadává. Zkoušel jsem Malvínu použít i na rohlíky, ale nikdy to nebylo ono. Půlka droždí to ale spraví a vy tak můžete mít denně naprosto luxusní čerstvý bílý pečivo. Druhou půlku strčíte zpátky do lednice, protože den na to budete dělat druhou várku. Vsaďte se. Tip na párování s vínem ode mě ale nečekejte. baštím je většinou na sucho nebo s medem.

Rohlíkuju asi půl roku. Ob dva tři dny peču, ale mohl bych péct i denně, kdyby se to snědlo. Předkládám naprosto bazální recept s pár vychytávkama a nápadama. Za další budu rád, stejně jako za rady a poučení.

Co na to

Hladkou mouku

Mlíko

Vejce

Droždí

Lžičku cukru

Oliváč

Sůl

Posyp

Dvě ruce a troubu s plechem (papír dobrej)

Jak na to

Ohřejte hrnek mlíka na takovou teplotu, kdy se vám po strčení prstiku do rendliku nezdá ani studený, ani teplý (37°C). Půlku (toho mlíka) nalejte do mísy, přidejte rozdrobenou půlku droždí, lžičku cukru a lžíci mouky. Rozkvedlejte. Právě jste si udělali kvásek. Přikrejte ho utěrkou.

Kvásek vyběhne asi za půl hodiny, pokud máte v místnosti kolem dvaceti stupňů. Když vyběhne, vmíchejte do něj tři hrnky hladký, lžičku soli, jedno komplet vejce (skořápku ne-e) a zbytek toho mlíka. Ušoulejte to do koule a polejte oliváčem (nebo rozpuštěným máslem). Když je to řídký, dosypte mouku. Když je to řídký, dolijte mlíko. Právě jste zadělali. Přikrejte to utěrkou.

Teď to musí vykynout. Průměrně to bude trvat 4-5 hodin, ale můžete tomu pomoct za kamnama nebo v troubě. Když to vykyne, vezměte půlku těsta a udělejte z něj placku. Placku překrojte tupou stranou nože (ať si nepoškrábete linku) na čtyři čtvrtky. Čtvrtky zamotejte do ruličky od kulatý strany ke špičce. Vrhněte to na papír na plechu.

Potěr a posyp

Potírám vajíčkem (zase komplet), následně posypu hrubozrnnou solí a pak dosypávám kmínem, mákem nebo dvojbojem (sezam a len). Troubu rozehřívám naplno a po vložení plechu tlumím na dvě kila. Koukám na to, jak to jede a když to má optimální barvu, vyndavám. Baštit se to dá po hodině.

Tipy a triky

- Když do těsta přidáte vařenou bramboru, je vláčnější. Nesmí se to ale přehnat, jinak je to blevajz.

- Mlíko se dá nahradit smetanou nebo i jogurtem. Rohlíky jsou pak takový zdrclejší, ale taky fajn.

- Nepoznal jsem rozdíl v chuti, pokud jsem použil máslo nebo oliváč. Dokonce jsem tam ani párkrát mastidlo nedal vůbec a taky se nic nestalo.

- Zadělat to celý kváskem by mělo jít, ale výsledek byl zatím něco dost ve směru chleba, jenom v rohlíkotvaru. Zajímavý, ale nechám si to příště ujít.

- Jak do těsta, tak do kvásku se vyplatí vstupovat před dosažením vrcholu (poznáte časem). Má to totiž všechno setrvačnost.

- Rohlíky peču navečer. Odpoledne zadělám a před usnutím to tam šoupnu. Ráno jsou super a celej den fajn. Další den už je to horší.

- Klasická dávka je na osm kousků. Pokud jich chcete víc a menších, překrojte placku na šestiny místo na čtvrtiny.

Pečete? Jak to jde? Ukažte výsledek! Jdete do toho poprvé? Super! Ukažte výsledek!

Vzpomínám si, jak jsem se při studiu pedagogického minima smál pojmu normální škola. Připomínalo mi to, jak daleko jsme se v běžném jazyce odchýlili od slova norma. Je-li něco normou, je to zároveň vzorem, metou. Normální školy byly pro ostatní školy ty, kam se mohli učitelé obracet pro dobrou praxi, kam mohli vzhlížet. Dnešní význam slova se posunul do významu běžný, nudný, póvl.

Pokud si napijete vína našich Autentistů a jim podobných přírodomilů ve světě, překvapí vás toho určitě míň než někoho, kdo se primárně soustřeďuje na vinařský pop. Ale vína Jaroslava Osičky jsou i v tomhle kontextu trochu mimo. Jakoby dělala úkrok stranou. Hičmo prostě.

Osičkovi obdělávají asi tři hektary a připravují kolem desíti tisíc láhví ročně. Včerejší degustace ve Veltlinu (byla určená pro profíky, ale nějak jsem se tam vetřel) měla dokázat, že i s takovou plochou se dá udělat zajímavá škála vín od základních modelů až po luxusní a vymazlený kousky.

Luboš Osička rád říkává, že největším nepřítelem vína je sám vinař. Snaha člověka něco udělat většinou koliduje s tím, že víno chce mít hlavně klid. Potřebuje se dát dokupy a zapojit kolektivní vědomí, generovaný objemem média. Je mu hezky v sudech kolem pěti set litrů, protože to je tak akorát na styk s kyslíkem i adekvátní stárnutí.

V odleželejších kouscích prakticky vždycky najdete tón, kterýmu říkám osičkovost. Je to taková oříškově kořenitá stromová slanost, která prostupuje chutí ve všech spektrech. Jako když na podzim přičuchnete k vykotlanýmu dubu a nasajete vůni dutiny, do který se mísí louže a bahno ze škarpy, stejně jako vedlejší pole s polehanou slámou. Spontánní fermentace a delší ležení na kvasnicích (a předtím i na bobulích) má za následek mizení tónů ovoce. Vína jsou to v mládí složitá a často nepochopená. Ale čím jsou starší, tím víc se v nich rozvíjí zadumaná lesní krása, jakoby podzimní a truchlivá nálada.

Od normy nebo normality se Osičkovi odchylují hned několikrát. Především svým vínům dávají čas, což je naprosto zásadní pro jejich pochopení. Neznásliňují je, kromě času mají vína i prostor se srovnat. Dýchají. Většinu nádob tu tvoří sudy. A co považuju za možná nejdůležitější, jdou si vytrvale svou cestou. Ne zaťatě nebo umíněně. Ale vyrovnaně a nepodbízivě. Jejich zákazníci si je totiž najdou.

Určitě ochutnejte
Bělšpičák 2012. Čistý Veltlín ze starší vinice. Krásná mandarinkovost a až žensky parfémový tělový dozvuk. Na jednoduché víno určené k rozlévání do restaurací překonává hravě většinu produkce za dvojnásobnou cenu.

Pinot Gris 2011. Přes vysoký alkohol krásné víno, trochu možná připomínající sherry, ale s mohutnějším tělěm. Vláčné a sametové.

Modrošeďák 2008. Typická osičkovost v dochuti. Víno až slané, dlouhé a vzbuzující zvědavost. Chce být propátráno, ale neustále odhaluje další zákoutí.

Pinot Chardonnay 2008. Vyrovnaná čtyřicátnice, která ví co chce. Víno až troufalé, ale zároveň dospělé a hluboké. Zase ta osičkovost.

Modrošeďák 2012 (zatím v sudu). Zajímavá cesta skloubení modrého a šedého pinotu. Zatím působí mladě a slibně. Pinot noir se hodně prosazuje ve vůni; voní i chutná nasládle. Pinot gris dodává glycerol a opulenci. Těším se za dva nebo tři roky.

Pijete Osičky? Vnímáte jejich osičkovost? Co je to podle vás normální víno?

Po škole si mě vybral profesor, co jsem u něj dělal diplomku. “Pojďte, hmmmmm, pane kolego, hmmmm, to víte, do Olomouce. Dělám tam, abych tak řekl, hmmmm, vedoucího téhleté… hmmm, katedry jaksi muzikologie, že. Mohl byste si, hmmmm, abych tak řekl, udělat jaksi tenhleten, hmmmm, doktorát.” Věděl jsem, že to bude těžký. Tou dobou už jsem měl první hypotéku.

Doma v Dejvicích jsem analyzoval nabídky společností nabízejících internet. Potřebuju to. Hlavně kvůli kontaktům s agenturama. Sousedili jsme tenkrát s Cuketkou, tak jsem se o něco později dostal k blogování. Jenže Cuketku jsem považoval za talentovaného boulderového lezce a čerstvě dostudovaného medika, který se jednou určitě bude živit jako filmový kritik. Jeho non-stop mejdany na jakékoliv téma (třeba Bill Murray), trvající i několik dní, jsem bral jako jasný indikátor postižení.

Sháněl jsem si práci. Zaregistroval jsem si volnou živnost jako překladatel a tlumočník. Běhal jsem a nabízel se. A ten internet, jasně. Pak mě napadlo, že budu točit videoklipy. A že si k nim napíšu i hudbu. Tou dobou na nás chodilo do Akropole přes pět set lidí. Byli jsme na vrcholu. Nevím čeho. Asi slávy.

Ten doktorát jsem nikdy nedodělal. Prostě kdykoliv jsem měl jet do Olomouce, něco mi do toho vlezlo. A na nějaký finální konzultaci jsem mluvil o nonartificiální hudbě a přísedící se šibalsky ptal, jestli je to vůbec hudba. Zůstal jsem promovaným sbormistrem, učitelem hudby a hlasovým pedagogem. Cuketka se nikdy nestal špičkovým lezcem, ani filmovým kritikem. Ale je fakt, že ten by mohl dělat vlastně cokoliv. A já jsem mezitím začal mít práce tolik, že jsem nevěděl, co dřív.

Koupili jsme si dům. Chtěl jsem na venkov, že budu mít viničku. Dělali jsme bar. Pak sklep. Pak hotel. Pak všechno. Pak nic. Vzpomněl sem si na Cosimu von Bülow, dceru Franze Liszta, která říkala: “Můj manžel (slavný dirigent Hans von Bülow) je jen interpret. Ale já si žádám víc. Chci tvůrce!”

Krásná Cosima si vzala Richarda Wagnera a já věděl, že je na čase začít tvořit. Pořídil jsem si nesměle první dva demižony. Za rok dva sudy. Pak další tři. Pak dvě kameniny a deset demižonů. Pak jsme najednou měli ve sklepě přes tisíc litrů chlastu a Bystrouška říkala, že bych se toho měl nějak zbavit. Začal jsem prodávat.

Stačilo chvíli a už mám skoro vyprodáno. Na dnešním rozvozu skončil halfRED, Trnka i Superpommeau. Suchá i medová višňovka ještě je, ale už jen pár lahví. Přes dvacet kousků je ještě Winepuinku a ἡδονή. Applepunk mizí jak tibetská kultura. “Víš, jaký je nejlepší víno?” Ptal se mě jednou jeden Bílovičák. Vrtěl jsem hlavou. “Prodaný vole.”

Miluju cíle a ještě víc cesty k nim. Momentální stav mě hrozně baví. Těším se na víc vína. Na vlastní vinici v plodnosti. Na sklep, novou lisovnu. Na sudy od pana Fryzelky. Na amfory zakopaný v zemi. Na další ročníky všeho. Na višňovku, kterou letos budu dělat do kameniny. Objem 250 litrů. Vlastní kořalka. Vlastní med z vlastních včel, celý plástve i s panenským dílem naházený dovnitř mezi ty pecky a tu fantastickou šťávu.

Takže Quo vadis, nanovinaři? Vpřed, kamaráde. Ono to nějak dopadne.

V neděli pojedu další WINEPUNK rozvoz. Bude vyřizovat převážně objednávky těch, kteří byli na ochutnávce ve Veltlinu. V mapě najdete i přibližné časy, které se mi doufám povede aspoň orientačně dodržet. Časy pro jednotlivé adresy zjistíte kliknutím na příslušnou skleničku. I když bude až po střechu, auto by tentokrát mělo přežít. Těším se na vás!

View Rozvoz WINEPUNK 17.3.2013 in a larger map

Už léta nosím v hlavě takovou povídku. Bylo by to o stárnoucím sommeliérovi, co si chce splnit svůj erotický sen. Jeho největší touhou je pozvat si na mejdan černošku, asiatku, eskymačku, blondýnku, brunetku, jihoitalku, Arménku, Indku, indiánku a kdoví koho ještě. Celý víkend by je měl pro sebe ve svojí vile na pobřeží.

Už od pondělka by ale děvčata nesměla jíst kořeněná jídla, česnek, cibuli, chilli, květák, zelí a spoustu dalších dobrot. Na místě by směla nosit jenom bavlněné prádlo, vyprané v neparfémovaném prášku. Bez aviváže. Používání parfémů, krémů, deodorantů, líčidel, krášlení a čehokoliv dalšího, co maskuje přirozenou vůni těla, by bylo rovněž zapovězeno.

Úplně jsem se těšil na psaní scén, kdy je bude nutit v tom bavlněným prádle šlapat na rotopedech a běhat na ubíhajících pásech, pedálovat s těma hůlkama na kloubech; jak je nechá se potit a nedovolí jim se osprchovat. Pak si je vezme jednu po druhý a bude je očuchávat. V podpaží, na loktech, na stehnech, v tříslech, ve vlasech.

Racionální základ? Je tam. Mám pocit, že si lidé nevoní. Mám pocit, že naše sterilní městská kultura plná hygienických úzkostlivostí se vzepjala k vlastnímu orgasmu, který spočívá v potlačení přirozených vůní těla. Ne, taky nemám rád smradlavý chlapy v tramvaji. Ani ženský v zapařenejch šatech z nylonu model žena za pultem. Ale mám dojem, že příroda naše vůně nevymyslela jen tak pro nic za nic.

Partneři by si měli vonět. Se zavázanýma očima a svázanýma rukama by měl muž najít svoji nahou ženu podle čichu mezi stovkou jiných. Vůně něco říká o člověku. O fungování jeho těla. O jeho přirozenosti.

Často svádíme boom alergií, nemocí a přecitlivělostí našich dětí na jídlo. Na éčka. Na geneticky modifikovanou kukuřici. Na stopy arašídů a mořských oblud v chlebu. Ale má to zřejmě i svou partnerskou dimenzi. Tu, kde člověk hledá člověka, ale přes nános kosmetiky ho nemá šanci vnímat naplno.

Máte rádi vůni svého partnera? Partnerky? Poznali byste ho/ji mezi stovkou jiných?

Z hrudi se mi dere jarní výkřik. Po půl roce vylezlo slunce a zprudka se opřelo do česen. Včely toho využily k prvnímu jarnímu proletu, trošku si kákly a mžouravě odpočívaly na přední straně úlu. Svět jakoby se obohatil o nový rozměry – i šedivost napůl shnilý trávy a listí dostává v závětří na odpoledním slunci svůj famózní rozměr krásy.

Je to zajímavý – vedlejší včelstvo bylo daleko silnější, ale dneska je v podmetu na dva palce mrtvolek a kolem úlu ni tvor. Ale i tady uvinitř něco bzučí a třeba Vašek mi to předpovídal už na podzim. Já měl radost, že mi hodně jí, ale když včelstvo před zimou hodně jí, včely jsou nastartovaný a nabuzený a zima je pak zaskočí mnohem víc. Příroda si řekne. Řekla.

Do vybavení mi přibyly dva nový úly. Je to typ warré, podle Milana Bencúra (a řady dalších zkušenců) ideální model pro začátečníky. Vtip je v tom, že se včelám do domečku prakticky neleze. Jenom se jim přidávaj nástavky. A aby bylo jasný, jak jim dupou králíci, ob nástavek je okýnko. Navíc má úl střechu, ve který je řezanka nebo piliny, natahující nebo vydávající vlhkost podle potřeby.

Loňský úly K39 od včelařství Jašovi budu letos používat jako TBH. Připravuju si horní loučky. Zatímco u warréček jsou vodící lišty, tady zkouším nalepit jako inspiraci kousky mezistěn. Rozdělám si hrníček s voskem, namáčím rozlámaný mezistěny a lepím doprostřed. Po domě to krásně voní.

Za dva týdny (v něděli 17. března) pojede Prahou a okolím další WINEPUNK rozvoz. Ten první se povedl skvěle, jen jsem na něm nechal starý auto. Tenhle navíc už bude pod hlavičkou legality. Vlastně až na ochutnávce jsem začal přemýšlet, že bych si na vinaření udělal živnost. Můžete, řekla mi paní na živnostenském úřadu. Ani vás to nebude nic stát. Jenom si rozšíříte svoji volnou živnost o článek sedm. Tak jo. Pokud něco v rámci rozvozu 17.3. budete chtít rozvézt, napište na ondra@winepunk.cz Rád se u vás stavím.

Do dvou týdnů se taky otočím na Moravě. Ničibocu si žádá scelení a na to potřebuju kameninu. Jednu parádní pro mě má připravenou Jara Novák z Čejkovic. Je to vůdce místního pěveckého sdružení Révokaz a bydlí jen jednu ulici nad Petrem Kočaříkem. Taková návštěva se teda může lehko protáhnout. Ale pokud jste z Moravy nebo bydlíte na dé jedničce a něco z punkového sortimentu vás oslovuje, můžu se u vás stavit s dodávkou. Dejte vědět na ondra@winepunk.cz

Nalahvovaná je sladká višňovka. Je jí jenom 35 láhví (0,5) – na 19 litrů jsem dal dvě kila medu a nechal pomalu rozpouštět. Je to mňamka. Odtočeno je i 15 litrů hedoné, dolihováno a doslazeno medem. Uvidíme, co z toho bude. A tenhle týden mě čeká lahvování hausvajnu. Je to druhák z Ničibocu, ale šlupky jsem nezaléval vodou a cukrem, alébrž čerstvým jablečným moštem. Prohučelo to krásně a půjde to s hroznovým cukrem do šampusek. Jen ať to pořádně šumí.

Jaro je nejkrásnější roční období. Mám myšlenkovou i pracovní euforii a hrozně miluju tu vnitřní sílu, která cloumá se zemí. Letos bude parádní rok. Snad konečně nepřemrzne v květnu vinohrad a třeba i vlašáky zůstanou. Život je tak nějak bezva.

Jaký roční období máte nejradši? A proč?