Milování naslepo

Strávil jsem dost času v Šanghaji na masážním lehátku a troufám si říct, že Číňanku bych poznal po čuchu. Nebo po hmatu. Nemusel jsem o ní nic vědět, její angličtina byla většinou ještě horší než moje čínština. Ale byla to fajn masáž. Uvolnění. Ptal jsem se kamarádů, jestli dělám něco pro svoje zdraví. Jenom se tomu smáli. Kdepak. Tohle je entertainment.

Krása člověka je záležitostí duše. Holka může mít pravidelný rysy, všechno na svým místě a postavu jak lusk, ale jak jí kouká z očí nablblost, je to bez šance. Na víně to poznáte taky většinou už podle flašky. Třebaže moderní marketing dokáže divy, vinař většinou rozumí grafice mnohem líp než grafik a prosadí si svou. Odkope se tak ještě dřív, než to otevřete. A pak to otevřete. Spojíte si pár věcí dohromady a uděláte si představu o vínu, o vinaři i o kraji. Nemusíte se nutně trefit.

Kdysi jsem si myslel, že na víně je nejdůležitější chuť a vůně. Ono říct, že je to jinak, je i dneska tak trochu kacířství. Jako byste se tím vzdávali jeho základních dvou charakteristik. Jako byste je chtěli natruc odvrhnout, abyste dokázali světu, že vám jde o tajemný mojo. Metavíno. To za vínem. Jenže ono to je jedno s druhým. Prázdnota vína v očích a duševní vyprahlost lahve.

Pít víno naslepo je fajn. Uvolnění. Něco jako sex bez lásky. Děláte to proto, abyste se hecli. Abyste sobě nebo někomu jinýmu něco dokázali. Že poznáte podle čuchu nebo hmatu Španělku od Němky, Číňanku od indiánky, kreolku od eskymačky. Pijete, čucháte a hádáte, co je asi zač. Knihovnice, která se vyžívá v krvákách a ráda chodí za úplňku na hřbitov. Holka od kasy, která dálkově studuje veterinu, protože chce strašně moc léčit koně. Batikovaná bloumavka, která bez baťůžku a náhradních brejlí nedá ani ránu. Ty věci na první pohled.

Václav E. Babka píše o tom, jak je důležitý chodit do přírody v různou roční dobu. Nejen když je všechno načančaný a rozbujelý jako v květnu. Nejen když je všechno úhledně srovnaný a schovaný pod závějí čerstvýho prašanu. Běžte tam, když ten sníh roztaje, ale ještě nevyraší ani první kytka. Běžte tam, když stromy shoděj svoje listoví a vítr fouká do igeliťáků na šedožlutý louce. Přistihujte krajinu v nedbalkách. A holky? Ty pokud možno taky.

Ale co je za tím? Co je to za člověka? V čem tkví její krása? V ovocitosti? V sepjetí s hvězdnou oblohou a morálním zákonem? Který zákoutí duše jsou ty, díky kterejm se vracíte do její náruče? Co na ní objevujete? Do čeho se noříte? Která struna rezonuje s tou vaší a rozeznívá to něco víc, než je jenom chuť a vůně?

Pít víno naslepo je něco jako koukat na silikonový kozy. Můžete se trefovat do apelací a ročníků a tvrdit, že ho máte v malíku. S krásou a oduševnělostí vína to nemá nic společnýho. Jen ale jděte po těch nedbalkách. Poznat skutečně tu, se kterou se milujete, je mnohem zábavnější, i když vám v tom fyzická (ne)krása někdy může mírně překážet. Nalít si něco z vinohradu, kde vím, jak to vypadá v únoru i v listopadu; kde jsem si udělal mozol od nůžek; kde jsem se zapletl do ostružiní a roztrhnul si gatě; to je požitek. Pak ty kozy ani nemusej bejt úplně dokonalý.