Umění ohně
Má má ovečka dávno spát a náruč lesa objímat svoje podřimující medvědy, jezevce a lišky. Bystroušku, schovanku z Jezerské myslivny a Zlatohřbítka z Hluboké zmoly. Vítr vát nepřestal, ale dál nese teplou vůni středozemí – nevypadá to jako v zimě, ani na nose to není cítit. Můry zvenčí narážej do oken i den před tím Štědrým, nalil se pupen a praskl nad plamenem, když zahořelo klestí z vinic a sadů. Kdy vás mám řezat?
Mám jedno takový duševní cvičení. Těsně před usnutím si projít den a uvědomit si, kdy mi bylo dobře a kdy ne. Někdy stačí tohle málo. Uvědomit si. Den se v tu ránu rozdělí na hrboly krásy a deprese nicoty, mírně nebo čerstvě zvlněnou vlnoplochu, která mapuje vaše duševní hnutí. Den je fajn, když mám oheň.
Že je plazma málo materiální? Je. Má v sobě esenci mandalovosti, zachycující prchavost ideálů. Oheň mi připomíná, že dnešní neziskovky jsou jenom náhražkou klášterů v sekulární společnosti. Odchytává se do nich to procento idealistů, který stavěj všechny zákony byznysu na hlavu tím, že v lidech vidí člověka a v myšlence směr, jehož cíl se utápí v důležitosti a pro něj je třeba žít.
Takhle se profiluje umění. Směr a jeho školy. Pominete spory Heideggera a Schopenhauera o to, jestli umění je víc než příroda, nebo jestli přírodu jenom nejapně napodobuje. Napřed kodifikujete samotnou estetiku díla a pak mu načrtnete výhled (rozlet) do budoucna. Umění ohně je uměním vhledu. Musíte se umět dívat. Nespěchat, sledovat tiše dohořívající klády a polínka, číst v jejich obrazech a verších.
Jednotlivý školy?
Pragmatici a jejich jasný pyramidy. Zasahují, když je třeba; vždycky ale jasně nechají dominovat člověka a jeho záměr. Výchozí naskládání dřeva je jenom základ, jinak se v tom furt někdo vrtá a ukazuje vám, jak má navrch. Říká se tomu techno.
Japonská minimalistická škola, která si zakládá hlavně na umění postavit výchozí, kaligraficky lehkou (a zároveň důmyslně propracovanou) hranici, jejíž odhořívání má svoje pravidla a gyódži (šťouratel) má povoleny jenom tři gyó (šťoury).
Punk. Není to záměrně blbě, ale nemáte prostě náladu se s tím nějak mazat. Vlastně na to nemáte ani vzdělání, ani technologie. Ale hlavně dobře víte, že důležitá je společnost, se kterou do ohně koukáte. A pokud jste sami sobě dobrou společností, tím líp pro vás.
Proč mě fascinuje punk? Protože hodíte otep na ohniště a spálíte všechno to chroští, který je třeba spálit a máte úplně nekultivovanou a animální radost z toho, jak to hoří. Pozdě večer pak dojde i na filozofii, kterou ale tentokrát nesvazuje pravidlo čajovýho obřadu, jen výlupky krásy ve struktuře rozpadajícího se dřeva se před váma otevřou jak nadržený batikovaný samičky a žhnoucí rudou načechrává laskavost a opadaná kůra, kterou potajmu okusuje myš.