Sladkosti

Míval jsem takovou vysněnou práci. Někde na Šumavě nebo na Tachovsku, prostě někde daleko od všeho. Pracoval bych pro ochranáře přírody nebo pro lesníky nebo tak. Přál jsem si denně chodit po loukách a lesích, mít deset stanovišť a na každým zapsat nějaký hodnoty. Chtěl jsem mít vyšlapaný cestičky krajem, jarem, zimou, vedrem i spadaným listím. Fascinovala mě na tom ta klášterní rutina denní povinnosti a monotónní meditace v chůzi (učaroval mi Robert Walser) v kombinaci s krásou jenom lehce dotčený přírody.

S tou chůzí mi to zůstalo. Vinohrad mám tři kilometry od domu, sad čtyři, sklep pět, včelnici šest a půl. Pěšky je to parádní okruh a cestou během čtyř hodin zvládnu všechno – zkontrolovat stanoviště, dolít víno do sudu, udělat drobný práce tu a tam a nakonec se vrátit hladovej domů. Jo, dalo by se to objet autem. Jenže smyslem těch procházek nejsou jednotlivý cíle, ale právě ta procházka. Udržování kontaktu s krajinou a jejím tepem. Mít půdu v nohou je pro mě zdrojem vnitřního štěstí.

Mám doma spoustu sladkostí. Vznikají asi podvědomě jako energetická zásoba na doby nouze, ale jejich prafunkce je vlastně dokonale odrazit místní přírodu. Tak je tomu v medu, kdy včela poletuje z květu na květ v akčním rádiu pěti kilometrů, tak je tomu v jablkách z opuštěných sadů, o jehož opylení se moje holky staraj. Jablka podrtíte, vylisujete, prokvasíte, vypálíte. Ta krajina tam pořád je, jenom je z ní calvados. Rok ho necháte odpočinout a pak znova moštujete, mošt vaříte a koncentrujete. Pak to smícháte a dáte do sudu. Když máte po ruce ovoce, kořalku a med, tak jste schopni tuhle energetickou zásobárnu vytvářet. Najednou máte produkty vlastního okolí pod kontrolou a můžete je zakonzervovat, čímž předejdete jejich zkáze.

Nejsem schopen říct, jestli tu koncentraci místního kraje je schopen v láhvi vnímat i anonymní konzument. Vlastně ani nechci mít anonymní konzumenty. Přál bych si zvládnout udržet si se svými zákazníky osobní vztah. Chci jim ten kraj tlumočit. Chci jim předávat jeho tep, skrze vlastní nohy vnímanej a skrze vlastní sny spředenej do tekutýho skutečna. Rád si namlouvám, že to jsou jeho slzy štěstí za to, že po něm ještě někdo vůbec chodí pěšky.

Sladkosti spolu můžeme ochutnat 4. prosince ve Fajnšmekru. Těším se na vás.