Skip to content

Už?

by Ondra on August 21st, 2014

Někdy mám pocit, že musím všechno stihnout. Nejlíp hned. Dříny už padaj na zem, včely už měly bejt zakrmený, zimní pneumatiky jsem chtěl vyměnit za letní, ale už je srpen. Má to ještě smysl? Někdy mám pocit, že jsem jako děcko, co se celej pochod táhne jak smrad za rodičema. Furt o deset kroků pozadu, ale přitom jde stejně rychle. Počkáte na něj, ale za chvíli je tam, kde bylo.IMG_6726

Chtěl bych umět netlačit na pilu. Nechat se víc unášet proudem. Jenže to je těžký, když ty proudy kolem vás jsou tak divoký, že vás každou chvíli chtěj odnést někam do úplný divočiny, do japonskejch klášterů, na statky s ovcema, do skandinávský soběstačný komunity, hor Montany nebo Idaha, na Zéland nebo australský pobřeží, do kibucu nebo zpátky do Guatemaly.

IMG_6727

Pronajmu si malou stodolu. Prší do ní, ale co. To se časem spraví. Kolem budou ovce. Obnovím tam ten sad. Vysokokmeny, ať se ty ovce můžou pást. Co pak? Naučím se dělat se dřevem. Koupím si hoblovačku, dám ji do tý stodoly a budu dělat úly. Přes zimu, to nebude moc jiný práce. Přestanu klopýtat za životem, budu ho mít pevně v rukou. Všechno stihnu, protože den je tak dlouhej, aby se do něj vešlo všechno, co potřebujete udělat. A protože toho nebudu dělat moc.

IMG_6741

Druhý já se mě občas ptá, co bude dál. Chce vlastně vědět, kdy to bude hotový a co to bude. Co? No cokoliv. Prostě kdy to bude dokončený. Jakej to má smysl. Kam to vede. K čemu to je. Ten život. V jeho očích musí mít člověčí počínání jasnou trajektorii. Musí se jít odněkud někam. Musíte vědět, co děláte a proč. Kam povede další krok. A k čemu to celý teda bude. Jak jsem se přehoupnul přes třicítku, začalo na mě koukat, jako kdyby vyhlíželo vlak. Už?

IMG_6757

Když jsem se pak přehoupnul přes tu pětatřicítku, tak už jako by koukalo spíš do země, ve víře, že vlak možná vynechal nebo nepojede vůbec, ale třeba pojede další, nějakej jinej, nebo aspoň nějakej na druhou stranu, zpátky do náruče známýho přístavu. Třeba život funguje tak, že se to chtění dohonit nedá a že jenom nechtěním se ten vlak zastaví. No, nebyl bych první, kdo se k tomu dobabral. Nebudu prostě tlačit na pilu. Pronajmu si malou stodolu, obnovím ten sad pod ní. Budu tam mít pár ovcí, budu dělat Karlštejnský ovčí sýr. Bez hygieny. Pro účel krmný. S vínem to bude dobrý. A s medem.

IMG_6717

Občas někdo přijede, ale čím dál míň, protože nebudu moc mluvit a leckdo si to vyloží jako nezdvořilost. Budu dělat čaj, ale ten občas dojde. Tak už pak nějaký listí jenom. Budu péct chleba, ale občas nebude mouka. Budu mít všude takový klacíky, co se z nich daj zrovna udělat různý věci, ale nikdo to moc nebude chápat a každej v tom uvidí v tom jenom ty blbý klacíky, co se všude válej. Ovce se naučej postarat se samy o sebe. Drbat se budou o stromy a keře, tam všude budou povívat chuchvalce vlny. Na noc se semknou, jehňata dovnitř, budou se hřát jedna o druhou. Někdy si tam sám najdu teplý místo.

IMG_6692

Nechám na sebe koukat další lidi, který si budou myslet, že mi život utíká pod rukama. A já přitom budu sedět a rád ho nechám proklouzávat a vrostu do země jako skála a mech a pokrejou mě houby a lišejníky a vnořím se do prsti a jejího lůna a nechám se hřát sluncem, ovívat vánkem a omývat deštěm, ni blesk mě nerozhodí. Budu jíst kořínky, znát sílu jehličí a vědět, kde je pramen. Po čuchu poznám, čí je kterej kolouch a kam choděj jezevci po setmění. Přestanu mít pocit, že musím něco stihnout. A ten život bude plynout, bude neuchopitelnej a nepolapitelnej.

 

One Comment
  1. p.j. permalink

    jojo, tak nějak podobně bych si to taky přál…

Leave a Reply

Note: XHTML is allowed. Your email address will never be published.

Subscribe to this comment feed via RSS