Co by včely chtěly

Čím dál tím častěji přijímáme ve vztahu k přírodě rozhodnutí, která jsou motivována naší vlastní pohodlností. Důsledky takovýchto kroků se neprojeví hned, takže spojit si příčinu a následek je někdy velice složité. 

Článek Co by včely chtěly jsem původně psal pro jeden publicistický týdeník. Nakonec tam nevyšel, protože je údajně moc složitý. Není složitý. Jen není zkratkovitý. Ale pokud budeme realitu kolem sebe vnímat zkratkovitě, zůstanou z našich vjemů jen povrchní bláboly s útržkovitými vztahy a nepochopenými souvislostmi. Udělejte si dvacet minut času a přečtěte si ho. Dvacet minut času máme všichni.

Sousedovic koníček

Jsou dva druhy koníčků. Ten první je neziskový. Můžete si lepit domečky z papíru nebo stavět lodě na vysílačku. Pak si je dáte do vitrínky nebo si je půjdete pouštět na rybník a pokud zrovna nevyhrajete broušenou vázu v mezinárodním mistrovství domečkářů, těšíte se jen z podstaty koníčku samého a z toho, jak vás naplňuje. Ten druhý typ koníčku v sobě pak nese prvek výdělku nebo přilepšení. Když budete chodit pravidelně na ryby, obohatíte si jídelníček o omega masné kyseliny. Pokud se budete intenzivně věnovat zahrádce, nikdy nepoznáte kupované nakladačky. Pokud budete včelařit, bude mít rodina med.

Právě rozdíly v cílech jsou tím zásadním, co určuje přístup včelaře ke včelám. Pokud jde včelaři o maximalizaci zisků, volí takovou cestu, která je pohodlná jemu. Včela? Ta se přizpůsobí nebo se cíleným šlechtěním bude vybírat takový materiál, který tyto podmínky snese. Dnešní včelaření, to jsou moderní nástavkové úly, plastové rámky a mezistěny, krmítka a hromada léčiv. Ti, kterým o medný výnos zase až tolik nejde, se zkoušejí přibližovat přirozenému stavu včelstva v přírodě. Většinu medu včelám nechají, protože jsou si vědomi výhod přirozeného zimování. Takový včelař ale nejenže má medu míň; on bude mít i složitější a nepohodlnější práci.

Včelařit se dá i v krabici od bot. Ale…

Přirozené obydlí včel v naší zeměpisné šířce bylo vždycky v dutinách stromů. Jejich velikost nebyla nijak naprogramovaná, takže včela se přizpůsobit umí. Rozhodně jí nedělá problém obsadit prakticky jakkoliv velkou dutinu, která má šanci v našich podmínkách vzniknout. Úlová otázka, kterou včelaři s oblibou řeší, tedy není otázkou po velikosti plodiště nebo šířce a výšce ideálního prostoru, ale spíš pátráním po tom, jak úl funguje uvnitř. Jak dobře se včelám řídí jeho vnitřní klima a větrání, jak se jim úl v zimě vytápí a v létě ochlazuje, jak jim jeho samotná stavba pomáhá v boji s nemocemi a parazity.

Vývoj úlu k dnešní nástavkové realitě dospěl přes více či méně věrné imitace přirozeného včelího příbytku. Ve všech vývojových krocích se mu ale vzdaloval proto, aby se v něm líp včelařilo člověku. Je to včela, která se musí přozpůsobit. “Člověk přežije za polárním kruhem a umí se adaptovat,” říká Vašek Smolík, včelař, který se přírodní cestou vydal. “Když ale přesídlíte kmen rovníkových Afričanů za polární kruh, tak jim tam nebude zdaleka tak příjemně, jako domorodcům. Zima a tma je jenom začátek, který spustí rozpad tradiční kmenové struktury, jejíž komunikace je postavená společné práci pod širým nebem. Budování ghet pro tradičně kočující Romy je stejný problém. Napřed se to zdá fajn… mají elektriku, tekoucí vodu, suché obydlí. Klesne úmrtnost novorozenců a přestanou se šířit epidemie. Problémy přijdou až o generaci později. A s každou další generací jsou větší. To už si ale nikdo nechce přiznat, že původní problém byla nucená změna životního stylu.”

Kde je teda problém

Včelstvo v přírodě staví své obydlí tak, že plásty s medem a plodem lepí ke stropu a ke stěnám dutiny. Dělá to velice promyšleně a vždy s ohledem na to, aby bylo schopno důmyslnými mechanizmy regulovat vnitřní teplotu a větrání. To je důležité nejen v zimě kvůli přežití chomáče nebo v předjaří kvůli zahřívání plodu, ale i v létě kvůli ochlazování celkové teploty hnízda. Dobře větratelné obydlí, ve kterém se zbytečně nedrží vlhko, má pro včely stejný význam jako pro člověka. Kvalitní nastavení vnitřní klimatizace řeší včely především samotnou koncepcí hnízda, umístěním a orientací plástů. Oproti modernímu úlu zde velkou roli hraje například to, že jsou plásty přistavěné ke stěnám. Včelař totiž požaduje dílo rozebiratelné, tedy takové, kde jeho jednotlivé části může z úlu vyjmout na dřevěném rámku. Aby ale takový rámek šel vyndat, musí mezi ním a stěnou úlu být volný prostor. Pro včely průvan a neútulno. Asi tak, jako kdybyste doma odstavili všechen nábytek třicet čísel od stěny.

Další problém v moderním úlu je sám nástavek. Včela v přirozeném obydlí totiž zná jenom jeden strop. Ten se nedá přelézt, protože dílo je přistavěno k přirozenému stropu dutiny. Pokud má ale každý nástavek svůj rámek, často dochází během zimního pohybu chomáče k tomu, že včelstvo, které dosahne horní loučky, se neposune za zásobami výš, byť má nad hlavou třicet kilo medu. Narazí na strop a nad ním už přece nic být nemůže. Včely padnou hlady, na narvanou spižírnu nehledě. “Spojitý plást je velice důležitý prvek přírodního včelaření,” říká Vašek Smolík. “Zimní chomáč se na něm pohybuje bez problémů a naprosto jednotně. Pokud v úlu nějaké zásoby jsou, včely se k nim dostanou.”

Spojitý plást bez rámečku a mezistěny je ale důležitý i z hlediska toho, jak včely komunikují mezi sebou. Známé včelí tanečky, kterými se létavky domlouvají na poloze zdrojů snůšky, mají svou alternativu v tanečcích statických. Při těch se včela zapře všema šesti nohama o plást a vysílá po něm krátké intenzivní vibrace, které přijímají a dekódují včely na opačném konci plástu. Na mezistěnách, které jsou navíc čím dál častěji plastové, dochází samozřejmě k tlumení těchto signálů, protože plást ztrácí své původní vlastnosti. “Je to jako byste si vzali nějakou drogu, která by vám zpomalila předávání informací mezi končetinami a mozkem.” Vysvětluje kanadský včelař Brian Campbell ve filmu Saving the Life Keepers (který bude k vidění na říjnovém festivalu LSFF): “Upustíte si kladivo na palec u nohy a mozek tu bolest vyhodnotí za pět minut. To je dost matoucí, protože si neumíte spojit příčinu a následek.”

Neméně důležitá pak je i vnitřní struktura včelího obydlí. Dutina stromu je většinou rozpraskaná, plná nerovností, spár a výčnělků, které včely mají tendenci tmelit propolisem. Sama přítomnost propolisu v úlu působí antisepticky a antibioticky, značně tak tedy napomáhá přirozené obranyschopnosti včel proti parazitům a nákazám. Moderní úly z hoblovaného dřeva včelsva samozřejmě k propolisování nenutí; v úlu je ho tedy mnohem méně a i to má na zdravotní stav včelstva vliv.

Sama mezistěna navíc přesně definuje velikost včelí buňky. Je to jakási předloha toho, jak má budoucí plást vypadat, včely ho jen vytáhnou do výšky. Na první pohled krok k efektivitě a zrychlení stavby plástů. Na ten druhý už standardizovaná velikost kóje není taková výhra. Rozměry dělničích buněk mají totiž v přírodě velikost proměnlivou v toleranci asi 4 mm, což určitě náhoda není. Mezistěna navíc silně reguluje počet trubců v úlů. Ti se tak mají šanci líhnout pouze v takzvaném trubčím rámku, který funguje jako indikátor toho, kam až včely dílo vystavěly.

Co se stane, když včely nebudou chovat tolik trubců, kolik by samy chtěly a tam, kde by je chovat chtěly? Budou pak trubci stejně kvalitní, aby došlo k dobrému oplodnění budoucích matek? Ani tohle moderní včelař neřeší. Koupí si inseminovanou a rozkladenou matku s deklarovaným původem a vymění ji včelám za matku původní, která už mu svým výkonem kladení nevyhovuje. Bude mít víc plodu, větší včelstvo, víc nástavků, víc plástů, víc medu. Kruh se uzavřel.

Kudy už vůbec ne, přátelé

Americký model včelaření už nějakou dobu nestojí ani na tom medu. Farmáři a sadaři jsou zde existenčně závislí na opylení obrovských monokultur a včelaři tak se svými úly najezdí tisíce kilometrů ročně, aby se jejich svěřenkyně činily tu na floridských pomerančích, tu na kalifornských mandloních, a hned zas na pensylvánských jablkách nebo borůvkových farmách v Maine. Tisíce úlů křižují Ameriku na korbách obrovských náklaďáků. Včely jsou vystavovány intenzivní zátěži a stresu, který je navíc kombinován s podvýživou, protože se jim v daném období dostává pouze jednodruhového pylu. Výměna průmyslově chovaných a uměle inseminovaných matek už tu probíhá dvakrát ročně, přičemž normálně vydrží matka ve včelstvu zhruba čtyři až pět let, než ji včely vymění samy.

Celkové vyčerpání včelstev končí ztrátou jejich přirozené imunity a přicházejí nemoci, které se do značné míry podobají lidskému HIV. Zbývají dvě možnosti. Buď opět zvýšit dávky léčiv nebo včelstvo odepsat. A protože normy na residua nebezpečných látek v medu jsou poměrně přísné, vítězí většinou druhá varianta. Ostatně s životy včel si tu nikdo hlavu neláme. Nejmodernější vynález už zavrhuje kočování se včelami na korbách náklaďáků jako příliš nákladný. Nejnověji se včelstva nakládají do dřevěných kontejnerů, které se doprostřed sadů shazují z letadel. Ty včely, které pád přežijí, se rozletí do kraje, opylí co mohou a pak pojdou, protože nemají možnost návratu do úlu. Účel posvětil prostředky.

Zlatá střední cesta?

V kontextu přístupu amerických farmářů na jedné straně a návratu k dutým kmenům stromů na straně druhé, se český hobby přístup ke včelám může zdát jako zlatá střední cesta. Včelařů je u nás poměrně dost, rozsáhlé monokultury jsou doménou jen několika málo oblastí. Pomiňme teď na chvíli fakt, že med se ještě před sto padesáti lety prakticky neprodával. Většina včelařů jsou koníčkáři, produkující med pro vlastní rodinu a prodávající pouze přebytky. I k nám se ale vkrádá snaha chov včel industrializovat a na tradiční koníček aplikovat normy, které budu nahrávat především výrobcům léčiv a včelím velkofarmám.

Do značné míry se na tom podílí šíření paniky ze včelích onemocnění, čemuž napomáhá fakt, že včela běžně zalétá do vzdálenosti pěti kilometrů, takže se díky překrývání teritorií případná nákaza se opravdu šířit může. Tomu ale nezabrání vytloukání klínu klínem, nýbrž především snaha o pochopení životu včelstva v přirozených podmínkách a v rozumné míře jejich napodobení. Ano, včelař bude mít víc práce a míň medu. Ale je to přece koníček.