Tak to je. Jsme zmlsanci a mlaskalové, jak praví strýc Baloun. Šmejdíme po světě a divnoty nás lákají do svých tenat, vozíme si vinné úlety a píšeme o nich. Ale ani tak se to nevyplatí vozit normálním dovozcům. Napadlo mě ale takový řešení. Něco, čemu se za totáče říkalo spotřební družstvo.

Kolem blogů se vytvořil takový soubor geeků. Každý někde cestuje, něco vozí, každý se někde vyzná, zná osobně pár vinařů, vyzná se v nějakých obskurních apelacích nebo třeba jenom dělá velké objednávky na sherry a pak to za nákupku plus dovozku prodává dalším hledačům. Ať dovoz nebo objednávky v zahraničí – obojí vždycky vyjde levněji, když je toho víc. Proč z toho neudělat systém?

Stačilo by vlastně málo: najmout nebo si koupit dostupnou a bezpečnou místnost, která by sloužila jako sklad. (Dá se vyblokovat část skladu většího dovozce třeba.) Vytvořit systém sdílení a závazná pravidla pro členy tak, aby všichni něco dělali a nikdo se jen nevezl. Udělat si malou webovou nástěnku, kam budou mít registrovaní členové přístup a kde se budou domlouvat na dovozech nebo společných objednávkách.

Měli byste o takovou službu zájem? Čistě předběžná registrace pro ty, kdo chtějí být informováni o vývoji nápadu je ZDE.

Když mě poplácal po zádech a záchvat odezněl, vzal jsem si chvíli na rozmyšlenou, abych neřekl ukvapeně nějakou blbost. Pak jsem začal v hlavě sumírovat následující paralelu:

Představ si, že někdo opravuje veterány. Má doma takovou starou rachotinu, třeba ten kousek není ani ničím vzácnej. Jen je prostě super a je jeho. Taková stará oktávka. Po práci se v tom rád vrtá, o víkendu v létě jede na sraz nebo naloží děti dozadu a jedou někam k rybníku. Chlapík si vezme jelenicový rukavice, jeho žena takovej ten šátek, děcka hodí do námořnickýho. Může se taky předvést před kámošema. Hlavně před těma, který třeba choděj mastit karty a v žádným veteránu se nevrtaj. Taky jeho žena je na něj celkem pyšná, i když se jí dvakrát po baráku někde otřel s rukama od šmíru a už to nejde dolů. Hlavně že je od něj občas klid a že má z něčeho radost.

A teď za tím chlapíkem přijdeš a začneš se ho ptát, proč to vlastně dělá. Pojede mu to pak jako rychlejc? Nebo to bude mít nižší spotřebu? Nebo nějakou převratnou technologii? Je to nějak strašně vzácný, že by to pak mohl jako střelit a hrozně na tom zbohatnout? Ani prd. Nic z toho.

Mám hrozně rád přírodu. Kdyby neexistovala, musel bych si ji vymyslet. Mám rád víno a tam to platí jakbysmet. Moje nejoblíbenější knížka je ta o tom pánovi, jak sázel ty stromy. Nevím co, ale něco mě na tom fascinuje. Než jsem si pořídil vinici, snil jsem o tom, že si koupím obří louku a vysázím na ní les.

Fascinace semenem, jeho klíčkem a sílou slunce a země mě spolehlivě posílá do kolen. Mít možnost vidět zázrak přírody živě je pro mě něco jako karburátor nebo svíčky pro jinýho. Bystrouška je na mě pyšná, i když jsem se jí párkrát prošel po baráku s rukama od hlíny a už to nejde dolů. A taky si s kamarádama můžeme otevřít láhev domácího a to je hodně fér.

Představ si teď, že tomu veteránistovi někdo ukazuje nějakou rychlou káru a směje se mu, že mu to jeho nikdy tak rychle nepojede. Anebo že se stavěj větší dodávky, kam narve celou rodinu i se skútrem a nafukovacíma matracema a na střeše můžou ještě stanovat. Je mu to teda putna, že jo. Nezajímá ho, jak kdo rychle sedí, protože sama otázka je prostě blbost.

Takže tak nějak to mám s tím Salonem. Pominu to, kolik je tam originálních vín. Pominu rychlost jejich žen a krásu jejich koní. Pominu kolik osobností z toho seznamu jsou skutečně osobnosti a nejen špatní napodobitelé světových cabernetových trendů. Pominu jejich zásek na reduktivní voňavky, primární líbivky a upatlaný tlamolepky.

Víno je pro mě otázka světonázoru. Otázka přesvědčení o tom, že má smysl dělat něco, co vlastně nemá smysl. Dělat něco, co nebude mít efekt ni zisku ni slávy. Co ale bude mít efekt oblažení vlastního já, pozdvižení do vyššího levelu existence. Ono sedět na vinici a poslouchat ptáky je totiž asi to nejvíc, co se v životě dá dělat.

Co si myslíte o Salonu? A co děláte nejradši?

ArPePe je jedno z mála zmenšujících se vinařství. Arturo Pelizzatti ho založil už v roce 1860 a neustálou expanzí se z něj stala olbřímí nadnárodní korporace a jedna z nejdůležitějších firem v regionu. Jenže pak (v roce 1973) ji někdo koupil a pravnuk zakladatele (taky Arturo) si uvědomil, že tohle je cesta do pekla. Nedokázal ustát ztrátu kreditu společnosti, nedošlo mu, že z ní dělá dojnou krávu pro supráče. Vzít všechno zpět trvalo devět let a povedlo se to takřka úplně. Kromě jména. Tradiční značku Arturo Pelizzatti Perego se totiž zpět získat nepodařilo, takže z toho firma vybruslila se zkráceninou ArPePe. Arturo, který zemřel v roce 2004, vyslal vinařství jasnou cestou. Raději méně pozemků, ale tak, abychom nad nimi měli dostatečnou kontrolu. Jeho děti (Isabella a Emanuele) s ním souhlasily do mrtě a podle toho to dneska ve vinařství vypadá. Pozemků je míň a míň, kvalita ale stoupá.

Vinařství má naprosto impozantní prostory – přímo v patě hory Grumello, která končí kolmou skálou. Na všem kromě kanceláře (která je drobnější než drobná) je vidět, že kapacita provozu bývala masivní. Když se projdete místy, kde kdysi víno vznikalo, spatříte obří betonové nádrže. Tady kvasívalo Nebbiolo po několik desítek let, ovšem dneska už vinařství nemá ani vidinu, že by někdy takové kapacity mohlo naplnit. Nechali proto nádrže prořezat a udělali z nich vitríny, kde mají pár nerezů.

“Nerez se tu objevil v sedmdesátých letech,” krčí rameny Isabella. “Byla to móda. Nejsme ale nějak zásadně proti nerezu. Máme pocit, že vínu je ve dřevě líp, ale je to otázka priorit v investicích. Hlavně jsme rádi, že se nám tu zachovaly tyhle tanky,” ukazuje na modrozelené příšery podél zdi. Sahám si na materiál a přijde mi to jako kov. “Ano, to je opravdu kov,” směje se naše průvodkyně. “Ale jen zvenku. Zevnitř je sklo. Pak jsou tu samozřejmě klasické velké a staré sudy, tyhle mají 22 hektolitrů. Máme tu i nějaký barik, top vína do nej na rok jdou. Kromě toho se tu ještě zachoval kaštan, který dřív byl v Itálii daleko rozšířenější, ale dub ho postupně převálcoval.”

Zrání je ve Valtellině celkem téma. Nebbiolo je odrůda poměrně bohatá na tanin a pokud nejedete v mikrooxdaci, nebo jiných urychlovacích procesech, dostávají se základní valtellinská vína do lahve po dvou až třech letech, střední po pěti a víc a luxusní řachy po víc než deseti letech. V tom, jestli víno půjde do láhve jako základ nebo luxus rozhoduje (jak všude) hlavně poloha parcely a stáří vinice. Je to jedna z věcí, která je na Valtellině hodná olbřímího obdivu. Je tu totiž úplně normální, že přijdete do vinařství v roce 2011 a můžete si nakoupit deset až dvacet let stará vína. Ne jako raritu a doplněk sortimentu. Ale protože akorát lahvují 1999 a 2002 (různé polohy) a ze starších vín ještě něco mají.

“Třebaže lidi z venku moc rozdílů mezi jednotlivými vinicemi nevidí, my je cítíme docela silně.” Vysvětluje Emanuele. “Sassella a Grumello dávají z našho pohledu nejkvalitnější vína. Sasella je nejkamenitější, jak už samo jméno naznačuje. Vína těchto dvou poloh v dobrém ročníku vydrží přes padesát let a pokud jsou připravena tradičně, dostanou se do láhve třeba po deseti letech. Proto teď máme v nabídce Sassellu 1997 a Grumello 1999, novější ročník zatím není.”

Ptám se na na bio a vůbec na hospodaření ve vinici. Emanuele už naznačil, že to je pro ně důležitá věc. Vlastně nejdůležitější, protože dělat věci dobře přímo ovlivňuje to, kolik budou mít pozemků.
“Naše představa o tom, mít dostatečnou kontrolu nad vinicí,” uvažuje Emanuele, “znamená tak na 1000 – 1200 člověkohodin ročně na jeden hektar. Kdybychom chtěli jet plně bio, vyrazilo by tohle číslo na dvojnásobek. Hlavně kvůli sledování tlaku chorob. To by prodražilo cenu vína tak, že by bylo neprodejné.”

To je fakt. Už takhle jsou cenově skoro nejvýš v regionu a jejich základní vína (Rosso a Terazzi Retiche)  začínají tam, kde jiní prodávají už svoje prémiovky (Superriore Riserva). “Možnost jet bio je ale podle mě záležitostí komplexnější,” rozvádí Emeanuele myšlenku: “Ve Valtellině jsou parcely nahuštěné vedle sebe, všechno je na terasách. Takže pokud budou stříkat všichni kolem vás nebo kdokoliv nad váma, nemá to stejně smysl. Nicméně naší prioritou je chovat se k přírodě i k vinici, šetrně, takže se počet postřiků snažíme tlačit na minimum.”

Vína ArPePe jsou naprosto luxusní záležitosti, stojící na vrcholu toho, co se ve Valtellině dá sehnat. Nejsou nejvýraznější, nejdivnější, ani nejkoncentrovanější. Jsou ale určitě nejelegantnější a nejjemnější. Nevyplatí se s nima začínat, ale je těžký u nich neskončit. A jako u většiny velkých vín, i tady vás čeká překvapení v podobě jejich normálnosti. Nic nevyčuhuje, nic neupoutává pozornost, ale všechno je tam, kde to má být. A bude to tam růst do krásy spoustu let. Při troše nesoustředěnosti by člověk možná jenom prošel kolem a ani by si jich nevšiml. Chce to klid a celou láhev, jídlo a fajn spolustolovníky. Vlastně jako každý dobrý víno.

Kdy se chystáte do Valteliny vy?

Případ první: “hovno s cibulí”.

Uvozovky jsou interpunkční znaménko, které se používá pro uvození přímé řeči. Skvěle je využívá třeba John Irving ve Světě podle Garpa. Uvozovky můžou někdy ohraničovat doslovnou citaci nebo vyjadřovat, že se pisatel distancuje od použitého slova, které (nejčastěji o pisateli nebo o něčem, co má rád) použil někdo jiný. Bohužel se do češtiny odkudsi vkradl model používání uvozovek u metafor, hyperbol, ironií, epitetonů, přirovnání, personifikací a řady dalších tropů, které by mohly být jediným obohacením jazykového ptydepe, kterým nás média krmí. Debilita novinářů došla dokonce tak daleko, že se dneska už nikdo nediví uvozovkám u přenesených významů běžně zažitých slov nebo frází. Takže máme opravdu “božský” den, kde se “čínský drak” blyští zlatem a zakladatel WikiLeaks sedí “na lavici obžalovaných”. V kauze Harrachov je poslanec “zaskočen”, Klaus nabízí “meziřešení” a malý Jonáš “chodí” na Angličtinu. Bohatství jazyka spočívá v tom, že lidé chápou, že ten den neměl co dělat s bohem, ale že bylo prostě pěkně; a že na angličtinu se nemusí jenom chodit, ale i jezdit tramvají a stejně tomu budu říkat chození na Angličtinu. Stejně tak nikoho moc nezajímá, komu je Roman Janoušek skutečným kmotrem, ale stačí nám, že je kmotrem. Není důvod pro uvozovky.

Případ druhý: velká v pro velké b.

Německá věta vypadá jako když na Václavák naházíte granáty. Podstatná jména se píší s velkým písmenem na začátku a všude tak něco trčí a vyčuhuje. Čechům je to asi líto, takže se rozhodli psát velké v všude tam, kde (si myslí, že) to jde. Ano, patří k bontonu při dopisním oslovení osoby a v určitých případech i kolektivu. V dopise. Ale takové oslovení vždycky vyjadřuje vazbu na konkrétního člověka nebo skupinu oslovených. Oslovovat velkým v dav neboli lid v inzerátech, na billboardech, v jídelním lístku, na webu nebo v novinách je demence.

Případ třetí: svá prdel.

Zájmeno (mám rád starší výraz nástupka) je vtipná věc. Hlavně to zvratné. Můj a svůj nejsou dvě totožná slova, to si myslí jen píáristi operátorů, realitních kanceláří, asi 70% novinářů a 90% televizních komentátorů. Když slyším, že hrdinka hrdinu nabádá: “Podej mi tvou ruku,” mám dojem, jakoby se zacyklil časoprostor do nějaké nepochopitelné smyčky. A když pak Baroš pošle míč jeho spoluhráči, někteří z nás si lámou hlavu, jak se jmenuje třetí osoba, která v akci evidentně figurovala, jen ji nikdo nenazval jménem. Smrtonosnou kombinací předchozích modelů pak jsou hlášky jako Zadejte Váš PIN nebo Navyšte si Váš tarif.

Jo a příště už zase něco o víně.

Naopak počet vystavovatelů poposkočil o něco výš a stejně tak i kvalita pitiva. Loni byl každý druhý domácí cider divnopachový křivohub. Letos, třebaže podmínky nebyly ideální, jakoby někdo v ciderech rozsvítil světlo blaženosti. Byly to dobroty.

Úvodní vzorek obstaral šéf diskuzního fóra domaci-cider.cz Jirka Vrba. Loni se mu moc nezadařilo, mělo to lehký acetonový zápach. Letos byl jeho VRBACIDER možná nejchutnějším produktem večera. Krásně jablečná vůně i chuť, připomínající čerstvý mošt v květinách, dlouhá dochuť s pěknou kyselinou i lehkým zbytkem. Tak to má být. Jirkova technologie je založená na kvašení kousek nad bodem mrazu, do moštu nasazuje chladnomilné kvasinky BS10. Před lahvováním pak přidává půl lžičky fruktózy. Odrůdy České panenské a Rubín. Celkově velká krása a kdyby toho neměl jenom 15 litrů, hned bych si dvacítku koupil.

Pokud čtete ovine.cz, znáte Neználka. Neználek se sice nedostavil osobně, ale poslal svůj cider Deja-vu [vyslov Deja-vu], tedy Derflanské Jablůčkové – Vůbec poprvé dělané. Neználek se prohlašuje za mikrovinaře na uherskohradišťsku a i k cideru jako vinař přistoupil. Deja-vu je z odrůdy Golden Delicious, která se díky vágní aromatice a dobré struktuře na kousání hodí spíš na jídlo. Dost se tu pracovalo s pyrosulfitem, což ze cideru je malinko cítit (a vidět na barvě), ale hlavní se mi tu zdá odklon od chuti jablka. Deja-vu totiž daleko víc připomíná víno nebo spíš střik. Střik z čerstvě nalahvované milerky nebo možná muškátku, který voní po květinách. Zajímavá cesta.

Jinudy než ostatní se vydal i Antonín Bernard s modelem Dubské Jablko. Nebyla to německá odrůda Soudek z okolí Čerčan, která byla jiná. Spíš fakt, že Antonín nechává cider docela dlouho ležet (měl i osmiletý!) na láhvi a to pak vytváří dost specifické tóny. Stařinka se mísí s jablečnou vůní a lehkým naoctovatěním, které působí poměrně rušivě, třebaže výrazná kyseliny dělá osvěžující dojem. Pokud to ale někomu nechutnalo, nabídnul mu Antonín své vynikající Pommeau – mix čerstvého moštu a padesátiprocentní jablečné kořalky.

Tomáš Trantina letos neměl jablka, tak zkusil hrušky. Jeho Perry des Maisons byl jediný představitel čistého perry, tedy cideru z hrušek. Spojil dvě odrůdy, aby dostal cukernatost i kyseliny, což je u hrušek vždycky trochu problém. Na chuť fajné, ale bohužel s poměrně značnou sirovodíkovou zaprděností ve vůni.

Helena a John Bakerovi dělají rok co rok to samé. Jejich Eiriona Mair Jones vzniká podle receptu Johnovy babičky, kdy sedm dní kvasí drť a pak se mladý cider stáčí do kameniny. Chaptalizace se pohybuje od 3/4 do 1 kg cukru na 15 litrů a pak cider putuje do petek nebo do láhví. “Nejzvláštnější na tom je,” popisuje paní Helena, “že v petkách to krásně perlí a pořád se musí upouštět kysličník. Jakmile to ale stočíte do skla, ani si to nebrnkne.” Téma na diplomku prostě. Eiriona je hodně šťavnatá, letos až vitacitově mlaskavá, ostře řezavá kyselinou se sladkou dochutí neodbouraného cukru. Dejte mi bazén a léto a budu to pít po galonech.

Svůj Applepunk tu hodnotit nemůžu, protože jsem otcem neobjektivním. Jediné transparentní kritérium bylo to, že se všechen vypil. Narozdíl od ostatních ciderů v Applepunku pořád něco plave (drť ze sladké rezervy), a má znatelně nejtmavší barvu (sudy a rezerva). Obojí mě dost jako baví.

Do roviny profíků se během roku posunuli loňští vystavovatelé  Cyril Holub a Ondřej Frunc. Založili Prager Cider a vrazili do něj všechny svoje úspory. Mají provoz v Libni a berou to fakt vážně a nadšeně. Je hrozně fajn si poslechnout někoho, kdo se z nadšenectví přehoupnul do dělání byznysu (s nadšením) a kromě těch našich pseudoproblémů řeší věci jako: Jak to stabilizovat tak, aby to bylo pořád stejný? Jak nastavit marže pro hospody, aby se i výrobce uživil a v hospodách to chtěli? Jak filtrovat nebo konzervovat, aby v chuti zůstala sladkost a zároveň se to dalo pít? Povídání s klukama z Prageru je obohacující a jejich zkušenosti, které nabrali cestou, dost připomínají veselé historky z natáčení. Jejich cider nese všechny znaky intenzivního hledání a nejvíc ze všech vzorků připomíná něco z obchodu. Jemný, naprosto neperlivý, moštový, ale trochu je tam znát, že to může stát na regále v baru a nic se tomu nestane. Vtipné balení v bag-in-boxech.

Na konec jsme si nechali dvě záležitosti od čajovníka Míry Pythona z Holešova. Python up není cider čistý, ale aromatizovaný – jednou zázvorovým pivem a jednou vínem z aronií, obojí domácí výroby. A obojí velice precizně vyladěno jak z hlediska bublavosti, tak co se chuti i vůně týče. Hodně by mě tady zajímal samotný suchý cider, se kterým se to míchá, protože oba výsledky připomínají limonádu s jemným obsahem alkoholu, který třeba přes ten zázvor ani nevnímáte.

Celkové hodnocení zní: Velice povedená akce. Díky patří všem vystavovatelům i návštěvníkům a doufám, že za rok nás bude zase o pár víc. Velký dík Járovi Hejhalovi za možnost udělat akci v Kofeinu a poklona za jeho burger i další dobroty, který po sajdr smršti přišly vhod.

Kdy začnete i vy dělat svůj domácí cider?

Byla to růžovka, vzniklá společným lisováním modrých a bílých hroznů z trati Novosády v Němčičkách. Na slupkách to neleželo vůbec a vlastně to ani nevidělo vinařovu ruku. Víno spontánně vykvasilo, samo se vyčistilo, jenom jsem ho o Vánocích jednou přetočil a v dubnu nalahvoval. Všechno bylo poprvé a protože ho byl jenom jeden demižonek a ten byl na chatě ve sklepě, vlastně jsem na něj i několikrát zapomněl.

Tak by to asi mělo být. Ruka vinaře by v ideálním případě měla být tak lehká, aby nechala vínu vlastní prostor pro život. Nic se za těch pár měsíců nezkazilo, nic se nezvrtlo a já se tenkrát smál, že ty strécové z Moravy nás možná trochu voděj za nos, když nás nechaj si myslet, kdovíjaká je s tím vínem práce. No jasně. Když jsou ty hrozny dobrý, tak máte nejvíc práce s ovládáním vlastní netrpělivosti.

Ta nula devítka vždycky perlila. A všechny vína o rok mladší pak taky. Perlilo i to včerejší, poslední. Prakticky po dvou a půl letech. Dřív jsem s tím chtěl bojovat, ale pak mě to čím dál víc začalo bavit. A úplně mě zlomilo, když jsem se loni dostal ke knížce Kermita Lynche Adventures on the Wine Route, kde popisuje fenomén pétillance:
Červená z Domaine Tempier mívají sklony k perlení. (…) Jsou lidé, kteří mají tu trochu CO2 rádi. Richard Olney to považuje za půvabnou vlastnost, typickou pro přírodní vína a já také. Řadu ostatních lidí to šokuje a považují to za vadu. Restaurace představují značnou část odbytu Domaine Tempier a tato pétillance, která se v jejich vínech čas od času objeví (například pokud se oteplí nebo pokud je víno skladováno v nedostatečně chladných prostorech, případně po dobu kvetení révy nebo během vinobraní) dohání majitele restaurací k šílenství.

Když děláte víno na rychlý vypití (což je většina růžovek), není nejmenší důvod, proč by nemohlo perlit. V takovou chvíli je perlivost jenom znakem minimálního použití síry a mladosti vína obecně, stejně jako důkazem šetrnosti filtrace nebo její absencí. A pokud vám jiskrnnost vína vadí, stačí ho dát na chvíli do karafy a je po bublání.

Kermit Lynch není vinař. Není to člověk, který by se snažil omluvit vlastní nedostatky a schovat je za jinakost nebo originalitu. Je to obchodník. Obchodník, který denně prodává víno lidem a musí se tím uživit. A třebaže se momentálně nepotýkám s problémem jak svoje víno prodat, přijde mi, že je u nás zoufale málo obchodníků, kteří mají k vínu podobně nepředpojatý postoj a umí jít vlastní cestou. Často za tu cenu, že musí lidem aktivně vysvětlovat co dělají a proč. Ale dělají to, protože sami nejsou stádo a nebaví je pít (nebo jíst, poslouchat) to, co bezhlavě konzumuje dav.

Na myšlenkových toulkách nad svým posledním prvním vínem jsem se tak dostal až k možnosti lahvovat víno cíleně s trochou kalů tak, abych si perlení pojistil. Vzpomněl jsem si taky Aleše Kristančiče a jeho Puro, sekt s neodstřelenými kaly. Hergot, tohle byl inspirativní večer a já cítil, že se mi asi Winepunk 09 na odchodu snažil předat maximum toho, co do něj příroda vložila. Že mi na smrtelný posteli promlouval do duše. Že se loučil a chtěl, aby se na něj vzpomínalo v dobrém a aby jeho pokračovatelé zůstali věrní jeho odkazu. Čest jeho památce.

Jaké víno vás poslední dobou inspirovalo?

Mým letošním cílem bylo udělat cider, co bude perlit i po dokvašení. Přijde mi totiž, že bez bublinek trochu ztrácí na osvěžovosti. Potřebný cukr pro vznik sekundárního kvašení neměla dodat řepa, ale sladká rezerva. Ta vznikla vařením čerstvého moštu na otevřeném ohni po dobu tří dnů. V kotlišti bublalo sto litrů a kouř se válel kolem spolu s podzimní mlhou. Třetí den už se u dna válela sotva třetina. Hutný koncentrovaný sirup se značným podílem dužiny. Sladká dobrota s kouřovou příchutí, prostě boží.

Připravovali jsme se na první lahvování. Koupil jsem ruční zátkovačku na korunky a nechal vyrobit dvě razítka na etikety. Pak jsem se vydal do esa. Paní vedoucí na mě koukala trochu divně, když jsem ji požádal o možnost nákupu stovky vratných lahví.

“Myslíte prázdný?”

” Ano.”

“To jako ty vod piva, jo?”

“Ano.”

“Jako prázdný flašky chcete, jo?”

“Jo.”

Ano, dají se koupit nové, ale jednak stojí dvojnásobek a druhak jich musíte koupit paletu. A třeťak pro ně musíte jet kdoví kam a i pak se musej mejt. Takže máme recyklát. Láhve šly do vany, kde se den koupaly. Zatím se z nich odloupaly etikety. Po maceraci přišlo mytí a po něm senzorická zkouška. Pach piva byl fuč.

Takže: Cukr se odbourává na alkohol a vzniká u toho CO2. To víme. Pokud chcete něco rozperlit, stačí tam dát trochu něčeho sladkýho a zavřít to. Jenže kolik? A nebouchne to pak? A pokud bouchne, tak za jak dlouho? A jak moc?

Experimentální lahvování 30 kousků proběhlo 23.12. Ještě ten večer jsme jednu láhev otevřeli, jen tak z radosti. Ts, křup. Krása. Za tři dny jsme už Applepunk popíjeli na chalupě. Bylo tam o něco tepleji. TSSSSSSšššššššššš. Tak dělaly láhve šestý den a jejich obsah se rychle hrnul ven. Po deseti dnech pak nám byl strop svědkem toho, z čeho vzniklo slovo gejzír.

Zbytek granátů jsem odjistil do vany a beztak to bylo všude. Bylo třeba říct si cimrmanovské: Tudy ne, přátelé.

Volám Vaškovi Beranovi z Mad Apple. Debatujeme o možnosti přídavku kyseliny sorbové, kyseliny benzoové, o mikrobiologické filtraci a pasterizéru.  Ale nic z toho se mi nechce.

“Víš co?” Povídá nakonec Vašek. “Dej to do hrnca a zavař to. Na 70°C a na 20 minut. Taky jsem tak dělal vzorky.”

Takže o víkendu jde nová várka do hrnca a pak si dáme ještě jedno kolečko. Výsledek ochutnáte na přehlídce domácích ciderů 24.1. společně s várkou bez převaření, kterou budu lahvovat tři dny předem. Když to vyjde, bude pro letošek vyhráno. A když ne, budu jim halt muset v Koffeinu vymalovat.

Co vy? Konzervujete? Zavařujete?

Kdybych byl diktátorem, snažil bych se zavděčit co největší skupině obyvatelstva. Zcela logicky. Čím víc lidí se mnou bude spokojeno, tím menší bude šance na všelidové povstání. Dal bych lidu to, co mu patří. To, čeho si lid ve své lidovosti žádá. Tak fungují televize a velká média. (A podobně nevinně se dá vystavět průnik do diskurzu genderové problematiky v komunikaci, který by mě motivoval k sepsání komparativní studie na téma Sex ve městě vs. Pýcha a předsudek jako dobové obrazy pohledu ženy na svět.)

Je-li upřímnost skutečně tím nejsobečtějším způsobem, jak ulevovat svému svědomí, pak jsou Bennetovic děvčata vrcholem ctnosti. Věděl to i David Lassman, když psal sžíravou dokumentaci rigidity nakladatelů Rejecting Jane. U nás kdysi Reflex zkoušel něco podobného s kapelou Ulice a dopadlo to stejně. Čeká nás tedy hlubší zamyšlení nad tím, jestli mediální doba neskončila a nečeká nás doba supermediální. Doba, kdy hodnota informací bude nepřímo úměrná tomu, pro kolik lidí je určena.

Zastavme se na chvíli u tohoto problému, který v něčem připomíná boj o možnost přímé volby prezidenta. Móda módních osobností, která k nám přišla z Ameriky, v mnohém naznačuje mnohé. Například že pokud si někoho vážíme jako osoby inteligentní a obecně znalé, sečtělé a přemýšlivé, s rozhledem, nadhledem a vlohami, které převyšují mediokritu davu, rádi slýcháme jeho neb její názory na tak odtažité oblasti, jako je možnost pořádání olympiády, stavba metra, užitečnost senátu nebo kvalita produkce malých pivovarů. Dávno se Václav Cílek nebo Cyril Höschl nevyjadřují jenom ke geologii nebo psychiatrii.

Proč by nám vlastně nemohl vládnout Okamura? Svět Jane Austenové s třídou vládnoucí a pracující už do sebe zaklely knížky. A jestliže dřív mohl vládnout krejčí, tak dneska může vládnout jak prognostik, tak dramatik. I jinak komický Petr Hájek má trochu pravdu, když tvrdí, že nám vládnou média a ti, kdo vládnou jim. A papež demonstruje svou podporu internetu tím, že rozsvěcí stromečky tabletem. A možná čte i Korintským na Kindlu. A právě internet se bude starat o to, aby vliv velkých médií klesal tam, kam skutečně patří.

Ideál je ideální proto, že reprezentuje ideál většiny. Pokud nejste většinou, budou vás víc a víc těšit blogy a úlety drobných pěstitelů, kteří si neváží masového separátu v uzeninách tak, jak od nich společnost očekává. Jsem přesvědčený liberál a internet považuju za největší vynález od dob Prométhea. Věřím, že síla člověka se tu dokáže zhmotnit tou nejkrystaličtější formou a že psát o vlastních názorech má smysl, i kdyby to četly jenom čtyři stovky lidí z celý planety.

Ženy osmnáctého století se cítily jako vetřelkyně ve světě mužů. Jako diverzantky. Jako alternativní kapely ve věku nahrávacích společností. Jako blogeři ve věku masmédií. Jenže cílem ženy, kterou portrétuje Jane Austen, je vdát se. A cílem blogů je upozornit na sílu člověka.

Jako dítě jsem se chtěl stát prezidentem. Ne kosmonautem nebo vojákem. Prezidentem. Dřív, než došlo na srovnávání s Cílkem nebo Höschlem ale přišlo vystřízlivění. Dneska už mě tohle povolání tolik nebere, protože si uvědomuju, že bych musel být prezidentem většiny. A to by byl děs. A aniž bych se chtěl pokládat na oltář elitářství, byl jsem vždycky menšinou a byl jsem jí rád. Těší mě menšinové publikum. Těšíte mě vy a vážím si toho, že se na Winepunku občas zastavíte a těším se, že tomu tak bude i letos. Hezký další rok.

Mám-li možnost důvěrně si popovídat s Britem, Američanem, Francouzem nebo Němcem, často se mou vinou stočí debata k principu národní hrdosti. Cítím v té oblasti prapodivnou nicotu a možná i hlad po něčem, co se mi při snaze o uchopení rychle rozplývá. Ve chvíli, kdy Prahou mlčky kráčí pohřební průvod, vypadá národ až podivně semknutě. Tiše, jednotně. V lednových dnech se nám to zase rychle rozplyne a na youtubu se Havlův pohřeb zařadí mezi další významné české pohřby digitálního věku. Třeba jak jeden mafián zastřelil druhýho mafiána na mejdanu expremiéra a na pohřbu se sešli poradci úřadujícího předsedy vlády; úplná výstava kulturně politický galerky. Národ.

Brácha má zajímavý heslo: Leave me alone or fuck off. Třebaže on sám je despotický misantropní sociopat s řadou OCD prvků, zvládá řídit boeing a vést relativně normální rodinný život. Věřím, že útěk do kokpitu je jeho způsob vyrovnání se s neschopností pochopit fungování společnosti a nemožností to změnit. Útěk k exaktnosti a pravidlům, při jejichž porušení se skutečně něco stane. A podruhý to neuděláte.

Často beru do ruky Platónovu Ústavu. Na to, jak je ta knížka stará, má v sobě podivuhodně moudra a člověk často žasne nad tím, že problémy naší společnosti už někdo řešil a že už je to celkem dlouho. A vlastně teprve při rozboru Antiky člověku dojde středověké vnímání dějin. Do půlky sedmnáctého století prakticky neexistovalo lineární vnímání historie, jak ho známe dneska. Historie pro obyvatele středověku byla cyklická a jejím vrcholem je Zlatý věk. A ten už byl.

Dilema emigrujícího tak pravděpodobně spočívá v tom, jestli má smysl věnovat energii a čas na to, bojovat proti větrným mlýnům, nebo jestli je lepší prožít život spokojeně tam, kde to nikdo nekurví. Tím víc vlastně Havla obdivuju. Dokázal bojovat, i když by se kdekoliv na světě mohl stát hvězdou absurdního dramatu nebo čímkoliv jiným. A když dobojoval, stal se prezidentem něčeho, co jako skutečný národ působí jenom na jeho vlastním pohřbu.

Letošní ochutnávka je naplánovaná na úterý 24. ledna v 19 hodin; o měsíc a půl později než loni. Hodně vystavovatelů si totiž stěžovalo, že jejich produkt není v prosinci ready a že by se jim chvíli po Novém roce vystavovalo líp. Osobně mám sice pocit, že cider má perlit a že když dokvasí, má už to nejlepší za sebou, ale budiž. Měníme i prostor – letošní ochutnávka bude v restauraci Kofein, Nitranská 9 (kolmá k Jiřáku). Kofein je velmi zajímavý podnik, otevřený letos na přelomu jara a léta. Jede v módu modifikovaný tapas, takže po skončení můžete i něco zakousnout. Luxusní domácí paštiku třeba.

O přihlášených vystavovatelích vás budu průběžně informovat; doufám, že se k ostříleným domácím sajdristům vyrojí i nějací nováčci. Určitě ale ochutnáte Applepunk 2011, jehož ladění právě probíhá. Na zkušební lahvovací stanici vzniklo několik prototypů finálního mixu tří ingrediencí: suchého cideru kvašeného a zrajícího v dubových sudech, ve skle fermentovaného hruškového moštu a sladké rezervy, která vznikla dlouhým vařením čerstvého moštu na otevřeném ohni.

Kapacita je bohužel už naplněna. Když se něco uvolní, dám vám vědět. Těším se na vás!