Číro vstoupilo do druhého roku života. Neslavně. Kombinací vlastního neumětelství, skály a holomrazů došlo k úhynu asi dvou třetin loňských sazenic. A že by se těm přeživším zrovna chtělo do života, to taky ne. Vysázel jsem 150 dalších sazenic a v loňské výsadbě budu ještě podsazovat padesát nových. Možná to bude jako s tím Meresjevem. Přežijou prostě jenom ty nejlepší.

Při vytahování uhynulých sazenic jsem narazil na rozšíření zvláštní houby. Možná, že z části nešlo ani o mráz, ale o tuhle potvoru. Snažil jsem se o tom něco dohledat, ale nasměrovalo mě to jenom na Roesleria Hypogea a to se mi moc nezdá.

Hlavně protože výskyt houby je převážně na vlhkých stinných stanovištích, kde se drží voda. A Číro je pravý opak vododržnosti. Poradíte někdo, co to je a jak se toho zbavit?

Cosi zpomaluje rašení – našel jsem tam nějaký roztoče. Tak malý, že nešli ani vyfotit. Tak jsem aspoň vyfotil červenýho brouka a postříkal to sírou a přesličkou. Roztoči zmizeli. Mám taky připravenou kopřivovou jíchu, deset dní už kvasí a smrdí jak čert. Zítra to tím zaleju, ať to aspoň dostane trochu dusíku.

Letošní sazenice se maj nádherně k světu. Tak snad to poučení z loňska k něčemu bylo a chyby se nebudou opakovat.

Pravda, až tak hrozně jsem nedopadl. Akorát musím zrušit sklep. On to totiž tak úplně sklep není a rodinná konstelace si žádá zobytnění i dosud nevyužitých ploch a víno tentokrát nedostalo přednost. Ani nemohlo. Ten skutečný sklep, který snad časem za domem vznikne, bude určitě plně stačit nárokům nanovinařovým. Ale miliónový rozpočet na díru v zemi je momentálně za hranicí vnímání reality. Zbývá nerudovské Kam s ním?

Úvahy vedou přirozeně tam, kde je tma a stálá teplota. Pod zem. Gruzínci si se stavbou sklepa nelámali hlavu. Jejich kvevri, prastará to švanda, dneska zase přicházejí do módy. Už to pochopila řada vinařů na rozhraní Gorišky a Collia, nově se nákaza šíří přes Rakousko k nám.

Vtipnější než kopírování prastarých vzorů mi na tom ale přijde fakt, že jde vlastně o východisko z nouze. A současně by si na tom mohli smlsnout Cuketkovci se svým urban gardening, urban beekeeping a urban winemaking lajfstajlem. Zakopat si takovou větší flašku na dvorek může vlastně kdokoliv, stejně jako nakoupit dva metráky hroznů.

Zásadní problém kvevri bývá jeho velikost. Znalci tvrdí, že pokud má pod 2000 litrů, nemá to smysl dělat. Jenže takovou nádobu vám nikdo na zakázku neudělá. Naprostá většina pecí na keramiku má kubíkovou velikost a tím je omezena velikost kvevri na asi 170 litrů. V Gruzii na to ovšem jdou trochu jinak a v peci si tak vypalujou možná ty misky.

Druhá věc je složení hlíny – ta originál gruzínská má mít vysoký obsah stříbra, které má antiseptické vlastnosti a přispívá tak ke stabilitě produktu. To všechno ale snad půjde nahradit větší péčí a zvýšenou pozorností k hygieně. Vymazání vnitřků nádob včelím voskem bude nutností, stejně jako hlubší výkop pro větší teplotní stabilitu.

Uvidíme. Každopádně jsem si po prvotním posmutnění zase poskočil. Blbne se dál. A vlastně ještě víc.

Napadlo vás dělat víno v zemi?
 

Víno je umění.

Umění budiž vždy nadřazeno rentabilitě.

Originalita je důležitější líbivosti.

S myšlenkou manifestu si pohrávám už dlouho. Z původně jedenácti dlouhých souvětí a básnických obratů mi nakonec zbyly tyhle čtyři věty. Všechny ostatní buď říkaly to samé nebo byly zavádějící. Není to ostentativní proklamace s apelem na veřejnost. Je to spíš snaha o zformulování vlastních názorů v několika jednoduchých a zásadních větách. Snaha o introspektivní pohled na vlastní ambice a cíle. Manifest se může vyvíjet a zpřesňovat. Třeba k jeho vývoji pomůžete i vy.

Chlouba všech viničních hor je tu. Pravověrný vinař, který neosázel řepařskou půdu a dosud hospodaří v hoře, často si zoufá nad nemožností složit na chvíli své kůstky a spočinout klidně v náruči přírody. Díky jedinečné patentované konstrukci se tato TERÉNNÍ LAVIČKA ideálně hodí do všech vinohradů, mezí, kopců, ale i na sjezdovky a bobové dráhy jest dosti dobrá.

Unikátní systém TERÉNNÍ LAVIČKY prakticky vyrovnává nakloněnou rovinu díky důmyslnému systému kompenzace laterálního sklonu, kterážto plocha je zároveň oporou hýžďových svalů, které na ní s radostí spočinou.
A to ještě není všechno! Na výběr nyní máte ze dvou variant – RUSTIK s naznačenými prkénky a BRILLANT s plnodeskovou sedací plochou!

Vhodné do všech vinic se sklonem nad 20%. Ostré hrany a vyčnívající hřebíky mohou způsobit drobná zranění při neopatrné manipulaci. Chraňte před ohněm a rozpouštědly. Všechny použité materiály jsou biologicky odbouratelné v řádu několika desetiletí. Výhradní distributor winepunk.cz.

Ali je evidentně muslim. Třebaže po tom zářijový večer úplně řve, nenatáhne se jako ostatní po sklence. V hlavě má šátek na způsob turbanu a srká čaj s mátovým lístkem, za zády kočku a papouška v pozoruhodné harmonii. Dopředu tuším, že ptát se ho na slovinské víno je jako ptát se mojí babičky na bramborák. Je tu s námi, ale netřeba nad ním přemýšlet. “Musíte do Gorišky.” Tvrdí Ali, když se odhodlám, protože nikdo jiný okolo v úvahu nepřipadá. “Aj gif jů mép. Uí hír. Jů gou tutaj. Krása. Víno. Sklepy. Milí lidé.”
“Víte,” soukám ze sebe nesměle: “já znám jednoho slovinského vinaře. Jmenuje se Aleš Kristančič.”
“Á, Kristančič. Jés. In Goriška. On véri fejmus. Jů gou hír. On tam.”

Slovinsko je krásný. Kdybych se někam stěhoval, tak tam. Když mluvíte pomalu, tak si normálně rozumíte, Alpy jsou kousek, moře taky a osadit jižní svah révou je jako tady mít na zahradě jabloň. Pokud pojedete směrem na Benátky a budete mít čas, stavte se tam, stojí to za to. Centrum Gorišky je v Dobrovu, kde mají v místním hradě i informační centrum a vinotéku. Děvče s očima modrýma jako řeka Soča hned ví. Kristančič, to musíme do Višnjeviku. Je to kousek, ale tady je všechno kousek. Aj gif jů mép.

Když ťukám na dveře u Kristančičů doma, roste ve mně podezření, že něco není v pořádku. Je to třeba úplně jinak, než když jsem se před pár lety dobýval na kovanou bránu v Auxey s tabulkou Leroy. Tam na nás nezaštěkal ani pes, jenom kamera pod střechou se vznešeně otočila kolem svojí osy. Tady vyběhne napřed babička, pak máma, pak kluk. Dámy v zástěrách, mládenec ve vietnamkách.
“Táta není doma,” vysvětluje Alan, Alešův syn. “Sbíráme na směny a já se svojí družinou sbíral celou noc. Teď je ve vinicích on, mně nechal vyspat. Ale už taky bude končit, hrozny se zahřívají a to není dobrý. No do sklepa vás vezmu, to je jasný.”

“Tohle je náš nejstarší sklep, ale máme tři. Tady jsou vína na zrání, máme tu i pár experimentů. Z bílých všude v Gorišce převažuje Rebula a Tokaj.” Pokud vám při zmínce o Tokaji budou cukat koutky jako mně, radši se ovládněte. V Gorišce všichni pěstujou Tokaj a nedostanete z nich, co je to doopravdy za odrůdu. Prostě Tokaj. “Taky používáme Sauvignon, tomu se tu daří. Z červených je dominantní Merlot, ten jsme si tu přivlastnili. Pokud někdo chce dělat tradiční vína, dělá je většinou z Rebuly a nechává je ležet na slupkách. Jednu takovou tu máme. Ta byla na slupkách dva týdny a pak rok v bariku…”

Alan mluví a já ochutnávám jeden vzorek za druhým. Parádní vína, naprosto precizní a čistý. Krásný šeďáky, Sauvignony, hedvábný Merloty. Nic nikam nevyčuhuje, nic netrčí. Noblesní záležitosti. Jen ta macerovaná Rebula je na mě moc dřevěná. Nakupujeme, loučíme se a děkujeme.

Ne. Nebyl to ten Aleš Kristančič. Byl to jiný Aleš Kristančič. Podezření neklamalo a postupně se utvrdilo v přesvědčení při ochutnávce. Ten, o kterém se tu občas doslechneme, má sídlo taky kousek, protože v Gorišce je všechno kousek. Je to vyloženě experimentátor, úleťář a vinař neortodoxní, svým přístupem i chováním vábící zájem médií jako vděčný objekt excentricky bláznivého básníka nebo proroka šílence. Jeho je Movia. Vtip je v tom, že jsme se díky vlastní nepřipravenosti a shodě jmen dostali ke krásným vínům, který bychom jinak minuli. A to by byla sakra škoda. Protože za tím slavným se jednou třeba podívám, ale sem se budu každopádně moc rád vracet.

Máte svůj oblíbený omyl?

Včely jsou strašně zajímavá záležitost. Jedna včela neznamená nic, organizmem je teprve včelstvo. Matka a trubci jsou jeho pohlavní orgány, létavky jeho chapadly a kusadly, mladušky jsou jako krevní oběh a zažívací trakt zároveň. Fakt, že tyhle orgány jsou pod vlivem různých kosmických těles, je zásadní pro jejich funkci a smysl v rámci celku.

Je zajímavé, jak myšlenkově silný proud ve vinařství představuje biodynamika. Tolik si ze Steinerových myšlenek mohli vzít vlastně jenom vinaři, protože vytvářejí něco, co si člověk koupí i za docela dost peněz. Myšleno tak, že biodynamický brambory se asi zatím nechytnou. A ovšem, včelaři, mající Steinerovu Podstatu včel jako souhrn mouder, podle kterýho se dá jet a nějakej ten rámek už je tam prostě navíc.

Samozřejmě, že ve všem, čemu se člověk věnuje, existuje řada cest a dogmat. Spolek Autentistů bude vždycky trochu mimo střední proud. Bude asi někde tam, kde je spolek bezrámkových včelařů. Parta, která šlape hrozny nohama, nedá dopustit na autochtonní kvasinky a shání si kvevri, bude podobná partě, která včelaří v košnicích nebo v klátech a místo vytáčení medu v medometu mačká celé plástve na kašičku.

Nehodlám alternativy ani obhajovat, ani zatracovat nebo velebit. Jen mi přijde zvláštní, že jeden člověk vždycky instinktivně hledá alternativy ve všech oborech, kterými prochází. Koukáte na videa všech těch tradičních včelařů a říkáte si: Hm hm, teda dobrý. Ale pak uvidíte ty blázny bez rámků nebo někoho, kdo se snaží dát včelám maximum vlastního prostředí a nesvazovat je prakticky ničím. A rozleje se ve vás takový zvláštní blaho. Jako že tudy. Tak se vydáte tou pěšinkou a všechno vás škrábe a kouše do nohou. Ale ta cesta! Ta je prostě parádní.

Máte taky nové hobby?

Většina cideru bude ovšem nalahvovaná do sedmiček jako tichá. Tichá a bez rezervy, protože to je ve svý říznosti fajn doprovod k zahradní párty. Koupačka a tak. Připomínám, že odběr už je možný a ti, kteří si koupili v první várce něco, co jim nechutnalo, se můžou zdarma stavit pro náhradní řešení.

Kromě toho zbyla značná část rezervy. Refraktometr tvrdí, že to má 18°ČNM, je to hustý a lepivý, voní to kouřem a ovocem. Smícháno s kořalkou se zbytek proměnil v tekuté zlato. V neredukovaném stavu se tomu říká Pommeau, ale tohle je spíš P2. Pé na druhou teda. Pí skuérd.

Moc mě baví sám fakt, že výroba dobrot z ovoce je neustálý učení. Aktuálně mám ve sklepě Višňovku 2011, Višňovku 2010, Dřínkovici, Trnkovici, P2, spontánně kvasící rezervu (na zkoušku), sud burgundy, 150 litrů cideru, halfRED 2011 z Bočků, sud MDB (malé divné bílé), ze kterého se postupnou oxidací stává něco mezi sherry a vin jeaune a různé další divnosti, jejichž doba zrání v sobě automaticky nese zpoždění tvůrce. Teprve po dvou až x letech se totiž dozvíte, jestli to vůbec vyšlo. A mezitím se hrnou další ročníky, za 3 měsíce už zase budeme sbírat višně.

To všechno s sebou nese výpadky v psaní, který se stává přívažkem a koulí u nohy, zvlášť teď na jaře, kdy běhat po stráních je úplně boží. A za měsíc do toho přijdou ještě včely. Budou bydlet na Číru a dávat pozor na okolní krajinu. V kombinaci s maceráty bude med výborná věc, možná časem i na medovinu dojde. Možná zavrhnu koncept vinařství a volně zmutuju ke konceptu dodo. Domácí dobroty. Je to jako s tím uhlobaronem.

Kdy bude konce světa?

Loučení s oblíbencem se neobešlo bez slz. Byl mi dobrým sudem a cider v něm hezky zrál. A byl to vůbec první sud, co jsem koupil, onehdá za pět stovek od jednoho pána z Blučiny. Trochu sentimentu ale vzápětí vyvážila radost z lahvování a uzavírání životního cyklu jednoho ročníku řevnických jabloní.

Následná sterilizace je náročný počin, protože pivní láhve moc nechtějí snášet teplotu nad 55°C. Několik z každé várky jich popraská, což je jednak škoda, a jednak to znamená, že bude třeba vymyslet jinou konzervační metodu. Pro ty z vás, kteří chcete Applepunkem obohatit svoje večery, je určena tahle prodejní záložka. O tom, jak Applepunk vznikal a co jeho vzniku předcházelo, se píše tady, o sladké rezervě a konzervaci pak tady. Připomínám jen, že ta správná sezóna pro cider právě přichází. S jarem a možností popíjet na zahrádce, terase, u grilování a tak.

Celkem není Applepunku moc. Letošní várka je asi 250 litrů a z toho minimálně sto vypijeme sami. Jak totiž jednou začnete, nemůžete přestat. Jste-li rovněž sajdristi, uvítám výměnu láhev za láhev. Jste-li podnik a chcete Applepunk nabídnout svým zákazníkům, můžeme se dohodnout. At žije jaro!

Jsa vinohradníkem nezkušeným, povedlo se mi v prvním roce na Číru podělat snad všechno, co se podělat dalo. Už proto bych čekal, že mě příroda vytrestá tak, abych si to pamatoval. Ale možná se naopak chechtala nad tím, jak jsem měl staženou prdel a přišlo jí to jako dost. Chyb bylo moc.
1. Sázíte-li před zmrzlýma, je třeba sledovat počasí. V noci 7. května přišla mrazová šleha, která všechno spálila na troud. Ořechová alej od sadu k vinici vpadala jako Mordor. Buď šlo sázení posunout nebo aspoň udělat v noci oheň a vinici zakouřit. Nebyla by to bývala příjemná noc, ale dalo by se to vydržet. Dřeva je tam dost.
2. Počasí zmátlo i napodruhé. Prošvihnul jsem termín. Nepostříkal jsem. Taky jsem si říkal, že s tlakem chorob to nebude tak hrozný – bylo přece dlouho krásně a nikde ani flíček. A navíc vinice oddělená, nejbližší další je dva kilometry na Plešivci. A pak začalo chcať. Lilo prakticky měsíc denně a to bylo zlý. Houby po dešti jsou jedna věc, plíseň druhá. To první mám teda radši.
3. Kámen (respektive skála) začíná na Číru dvacet až třicet centimetrů pod povrchem. Můžete se v ní trochu nimrat krumpáčem, ale o moc hloub se prostě tak jako tak nedostanete. Sazenice koření opatrně a jen pomalu si prohrabávají cestičky v puklinách. Nejsou v nezámrzné hloubce. Za normální zimy by to asi nevadilo, ale nesmí přijít holomrazy pod mínus deset a nesmí trvat dlouho. Obojí se bohužel splnilo.

Kombinace všech proměnných znamenala, že dřevo díky chorobám pořádně nevyzrálo (moje chyba) a do nízko zakopaných jednoročních sazenic se obul třeskutý holomráz. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že budu muset všechno z loňska přesadit, protože tohle přece nemůže keř vydržet. Teď po mrazech jsem ze zvědavosti stříhnul do jednoho letorostu. Ukázala se zelená. Vypadá to teda, že aspoň jedna hlava přežila.

Na Číru je dneska 200 hlav PN. Dva burgundské klony z Beaune (777 a 667), o kterých jsem psal tady, krausovský We M 242/Bö a geisenheimský Gm 1-11. We M 242 se podle Viléma Krause ve víně podobá 777, má ale lepší pěstitelské vlastnosti, řidší hrozen, nezahuštuje se tolik. Gm 1-11 pak není kvalitativně to nejlepší, ale zase přispívá do pestrosti výsadby. Na winegrowers.info o něm píší, že má větší hrozen, delší stonek, průměrnou náchylnost k botrytidě 8-10%, výnosy jsou velmi vysoké, má vysokou aciditu a aroma kyselých třešní.

Letos budu vysazovat pět dalších klonů po padesáti nebo pětadvaceti kouscích. Předně dva polešovické PO20 a PO22, které byly vyšlechtěny z keřů získaných ze starých vinic v obci Kudlovic a na nichž ŠSV Boršice dále provedla další selekci s důrazem na dobrý zdravotní stav a vyšší obsah barviv. Tyhle klony se nijak neliší od výchozí odrůdy, narozdíl od starších selekcí ale mají rovnoměrně utvářený hrozen, sprchání je silně omezeno, oproti všem ostatním klonům dosahují vyšší barevné intenzity. To mě tolik nezajímá, ale budiž.

Z Francie přijedou klucí 828 a 292. O 828 více info zase tady. 292 je dijonský klon, schválený v roce 1973. Patří do kvality C, často ho doporučují na šumivky a stejně jako většina klonů Gm 1-xx mívá sklony k vysokým výnosům. Inu, uvidíme, jak se bude chovat, když ho budeme držet zkrátka.

Z Německa by pak měl přijet Gm 20-13. To je typický reprezentant klonů tvořících bobule různé velikosti (mixed clones) a představuje zajímavou alternativu k tradiční klonové nabídce. Nízký výnos a příležitostně (v některých letech) kompaktní hrozen. No a to bude pro letošek všechno. Uvidíme, jak masivní budou výpadky mezi keři ve výsadbě z loňska a podle toho budeme doplňovat. Už se těším na klečení ve vůni mateřídoušky a ruce rozdrápaný od drobounkejch kamínků při sázení. Jaro bude brzo.

Sázíte letos něco?

Tak to je. Jsme zmlsanci a mlaskalové, jak praví strýc Baloun. Šmejdíme po světě a divnoty nás lákají do svých tenat, vozíme si vinné úlety a píšeme o nich. Ale ani tak se to nevyplatí vozit normálním dovozcům. Napadlo mě ale takový řešení. Něco, čemu se za totáče říkalo spotřební družstvo.

Kolem blogů se vytvořil takový soubor geeků. Každý někde cestuje, něco vozí, každý se někde vyzná, zná osobně pár vinařů, vyzná se v nějakých obskurních apelacích nebo třeba jenom dělá velké objednávky na sherry a pak to za nákupku plus dovozku prodává dalším hledačům. Ať dovoz nebo objednávky v zahraničí – obojí vždycky vyjde levněji, když je toho víc. Proč z toho neudělat systém?

Stačilo by vlastně málo: najmout nebo si koupit dostupnou a bezpečnou místnost, která by sloužila jako sklad. (Dá se vyblokovat část skladu většího dovozce třeba.) Vytvořit systém sdílení a závazná pravidla pro členy tak, aby všichni něco dělali a nikdo se jen nevezl. Udělat si malou webovou nástěnku, kam budou mít registrovaní členové přístup a kde se budou domlouvat na dovozech nebo společných objednávkách.

Měli byste o takovou službu zájem? Čistě předběžná registrace pro ty, kdo chtějí být informováni o vývoji nápadu je ZDE.