Na konci léta

Rozkročíš se na skále s dohledem na řeku, ruce jako pták křídla, šípáky kolem sebe a jejich žaludy jakbysmet. Slunce má takovou zvláštní ostrost, je září a teprve teď si toho začali všímat i ostatní, tys to ale cítil už týden po slunovratu, když vykvetl úročník bolhoj. To je to vědomí, že všechno spěje ke smrti, že všechno se ubírá ve spánek, v ticho a rozklad, konec života je jako konec roku a tohle je jeho druhá půlka.

Bojíš se smrti? A není smrt vlastně jenom období hojnosti, kdy projídáš na jaře zasazený, v létě opečovávaný a na podzim sklizený zásoby? Není smrt jenom spočinutí a hlubokej nádech před dalším životem?

Když krátce po Vánocích začíná matka plodovat, slunce právě nastoupilo svoji vzestupnou dráhu, ale my lidi máme zpoždění a stejně jako zbytek přírody se necháme zasypat sněhem a zamrznout ledem, až teprve v březnu tajeme a mžouráme do ohnivýho koláče, že už se blíží jaro. Viděls kočičky na stromech, nalitý nektarem a pylem, dříny koncem února kvést na vápencový skále, jíl jak ti bředne a měkne pod nohama, když se z první zamrzlý louže stane tůň? Viděl. A přece ti připadá zima nekonečná a půlky tě svrběj, jak už toužíš vyběhnout ven mezi stromy a zas padat na držku v nekonečný extázi z tý nádhery pučení, kvetení a vábení, plození a požírání, spočinutí a návratu do zapomnění.

Tohle je štěstí? Jak ti ty žloutnoucí listy a dopolední jas připomínaj všechno, co se kdy stalo v období žloutnoucího listí a dopoledního jasu: vinobraní, dozrávající ovoce a večerní chlad, poprvé po dvou měsících si vezmeš svetr. Teď ale musíš zabrat. Hrozny visej na keřích už jen silou vůle, jablka je třeba setřást a rozdrtit, vylisovat a vykvasit, vypálit a dát zrát; rajčata nasušit, švestky naházet do sudu, včely doléčit, oddělky dokrmit, natahat hromady kartonů a krabic od kuchyní a poliček a skříní a nanosit je na záhonky, všechno zamulčovat a přikrejt, navozit na to slámu, přeházet kompost, vyorat brambory, zavařit rajčatovky, vymejt bedny a nerezky, vytočit sudy a nalahvovat dva roky starý víno.

Kudy povede tvoje cesta? Kam se dáš dál? Kdyby ti tohle někdo před deseti lety vyprávěl, věřil bys mu? Nechal by ses vláčet volem, koňskejma kopytama drtit, v kole lámat nebo na skřipec natahovat? Kvůli čemu? Kvůli mamonu a slávě? Není ti o hodně líp v koruně stromů, kam se odlejzáš povznést nad pozemský strasti a sny? Tam, kde můžeš třást větvema, aby z nich všechno zralý spadlo a a zmizelo v útrobách drtičky? A co bude dál? Zima? A pak?