O trávě a všelijakém býlí

Zvuk sekačky je jeden z nejdebilnějších zvuků vůbec. Sekání se proto vždycky snažím odkládat na tu nejzazší dobu, a když pak přijdu do zahrady a vidím, co se tam děje, je mi to většinou líto posekat, takže to bují dál. Jenže projděte se po neposekaný a po posekaný zahradě! Ten rozdíl je neuvěřitelnej. Zatímco na golfovým trávníku není vůbec nic, na vzrostlý louce najdete na metru několik desítek živočichů. Tam, kde neposekáte, bude bujet život, vedle bude poušť.

Hlavní smysl jakýkoliv práce v přírodě vidím v tom, že se lidi začnou zajímat o svoje okolí a začnou ho úplně jinak vnímat. Dobře je to vidět už třeba na tak obyčejný činnosti, jako je sekání zahrady. Druhová pestrost roste s tím, jak dlouho má porost šanci růst. Louky se běžně sekaly dvakrát do roka, aby bylo dost sena pro zvířata. Pokud nepotřebujete seno a budete sekat jednou ročně, dáte možnost vyrůst i jiným druhům než travinám. Teď v červenci bude mít vaše louka asi metr a půl. Najednou se objeví pelyňky, divizny, lopuchy, bělotrny. Sukcese je mocná, takže mezi nima se začnou prodírat na světlo první stromky. Doubky můžou mít v srpnu kmínek jako prst a bezinky už se větvěj a kvetou.

Jakej to má smysl? Žně dneska začínaj na jihu Moravy a v Polabí koncem června. Oproti historii je to posun asi o tři týdny dopředu. Na jednu stranu máte dřív klid, na druhou si ale zaděláváte na problém, protože čím dýl pole zůstává odkrytý, tím je náchylnější k erozi (vítr i déšť). Dalším problémem, a to začínáme dneska pociťovat nejintenzivnějc, je odpar vody. Metr a půl vysokej porost má velkou hodnotu. I během dlouhotrvající vlny veder ho můžete rozhrnout a najdete v něm vláhu. Vláha znamená život. Kvetoucí bodláky a lopuchy přivedou včely a čmeláky, máte med. Hmyz láká ptáky. A tak dál.

Na odpar vody se spotřebuje naprostá většina sluneční energie dopadající na zem. Zatímco na fotosyntézu jde jen asi 1% sluneční energie, na odpaření pěti litrů se do vodní páry váže 3,4kW/m2, což je víc než polovina veškerýho dopadajícího záření. Průměrný roční úhrn výparu z písčitých půd je asi 189mm, u hlinitopísčitých půd 390mm a u rašeliny 323mm. Obdělané pole má o 15 až 22% menší výpar než pole neobdělané. Zastínění půdy snižuje výpar z půdy až o 20%. V pouštních a polopouštních oblastech, kde je situace obzvlášť tristní, je třeba začít stromem, protože tím teprve zastínění vzniká a jeho kořeny vážou vodu, čímž připravujou okolí pro další vlnu výsadby. Na uchycení stromů v poušti existuje výborná vychytávka, která se jmenuje Waterboxx. Ta umožňuje stromu zakořenit tím, že mu rok až dva dodává stálou vláhu kombinací zásobní vody, kondenzace a shromažďováním dešťovky.

Odpar z odkrytý půdy s sebou nese ještě další problém, a tím je zasolování. Odpařující se voda s sebou totiž do horních vrstev půdy přináší minerály. Ty zvyšují salinitu půdy až na takovou míru, že se v ní nakonec nedá pěstovat vůbec nic. Tenhle problém aktivně řeší země, který jsou ohrožený desertifikací – v čele hospodaření s vodou je Izrael, obrovský kroky za posledních pár let udělala Etiopie a hodně se toho děje i v zemích pásma Sahelu, kde vzniká Velká zelená zeď.

V principu jde o jedno – udržet v maximální možný míře vodu (hlavně dešťovou) v krajině a využít ji k zemědělství. Znamená to různými systémy zabránit erozi a rychlému odtékání nárazových dešťů (zídky, terasy, zádrže, přehrady). Díky zadržený vodě můžete pěstovat plodiny a vysazovat stromy. Tím vzniká biomasa, kterou obratem můžete použít k mulčování. Mulčování funguje jako další mocnej nástroj zadržení vody v krajině, protože zabraňuje odparu a navrací do půdy organickou hmotu, která výborně váže vodu. Zadržená voda má navíc dostatek času vsáknout se do půdy takže dochází k naplnění podzemních zásobáren a tím i studní. Když maj lidi vodu blízko, nemusej za ní chodit denně několik kilometrů a svůj čas můžou věnovat zemědělství, bude se jim líp dařit. Jejich děcka místo chození ke studni můžou chodit do školy.

Člověku je někdy až stydno, v jak bohatý krajině žije. A zároveň ho naplňuje nadšení z toho, na co všechno lidi přišli tam, kde je situace mnohem horší, takže je jasný, že ubránit se tomu dá. Chce to jen trochu přemýšlet. Řešením jsou jednak krycí plodiny nebo druhá sklizeň, ideálně taková, která do půdy i něco dodá. Spolehlivě to zvládá například hrách nebo fazolky – mají krátký vegetační cyklus a krásně vám dozrajou, i když je vysejete po česneku (půlka července), druhak zadržování vody v půdě pomocí celý řady technologií – od primitivních až po ty vysoce sofistikovaný. Řešením je bujnost porostu, kterej zadržuje vodu a stává se totální oázou života v okolní zemědělský poušti. Život láká další život a vzniká takzvaně udržitelný ekosystém.

Že nechcete mít celou zahradu zarostlou pelyňkem a bodláčím? Řiďte to. Jste přece páni tvorstva. Posekejte půlku, udělejte si cestičky, střídejte biopásy tak, abyste měli vždycky část zahrady zarostlou. Bujnost vám přece nevadí, protože máte mocnej mulčovač, a ten spolehlivě sebere do hladka i ty drobný křaky. Před podzimníma plískanicema to zmulčujete a protočíte políčka a biopásy tak, abyste příští rok měli zeleň pásy tam, kde jste letos měli posekáno. Tak bude do budoucna vypadat udržitelná krajina – dřív se tomu říkalo selský sad. Vysokokmeny s ovocem a ořechy, pod nima rozoraný meziřadí, v něm pásy obilí a luštěnin, střídající se s pásama divokýho porostu a keřema drobnýho ovoce (maliny, rybízy, rakytníky, ale i bezinky). Krása a užitek jdou totiž v zemědělství ruku v ruce. Hodně štěstí.