Než začne jaro
Zimou jsem se trápil. Ty její temna a mlhy mi vadily víc než jen mráz a sníh. Nejhorší je nedostatek světla. I kůže mi furt praská, ale ono není moc vidět, co špína a co zaschlá krev. Tuhle fintu používám často. Když chceš vědět, co ten člověk doopravdy dělá, koukni se mu na ruce. Vážně tahá v mokru hadice a čerpá kvas z barelu do kotle? Opravdu je to on, kdo vyvazuje vinici a drásá si dlaně o ostružní? Vážně pálí réví a dělaj se mu puchejře od těch mízu prskajících lián?
Tohle je to nejkrásnější období. Ne jaro, když všechno kvete. Ne podzim, kdy se nám hromaděj plody snažení. Předjaří. Konec zimy, kdy slezl sníh a všechno se nadechuje k obrovskýmu výronu energie. To těšení, to dlouhý zadržování, to oddalování a protahování. Tantrická masáž, kde je vlastně jedno, jestli na konci vystříkneš nebo ne, protože to zásadní se odehrává předtím.
Než začne jaro, je to třeba dát všechno do pořádku. Stlouct rámky na další sezonu, ořezat vinohrady a stromy, připravit všechno na dobu, kdy nebudeš vědět, kam dřív skočit. Ale ta mlha, to šero. To vlezlo a lezavo. To sychravo a ponuro. Chybí mi disciplína. Nemám vůli, postrádám nadšení, nedostává se mi entuziasmu. Letargie, kdy se ti nechce ani vstát z postele, natož něco říkat, nedej bože dělat.
Víš, co je nejhorší? Ty kecy. Jak všichni kecaj. Že maj rezistentní matky, že to svoje víno nemusej vůbec sířit, že jim vyrostl květák a nesežrali ho slimáci. Tvůj život se může stát sérií slepejch uliček, do kterejch vstupuješ díky vlastní důvěřivosti. Díky tomu, že tě jako malýho kluka naučili, že lhát se nemá. Takže ti nakonec zbejvá jenom stát se nerudným morousem, co sotva utrousí slovo a všichni kolem si o něm myslej, že je jenom protivnej a naštvanej, ale není, jenom už má plný zuby slov a dalších slov a slov formulovanejch do článků a rozhovorů a knížek a medailonů a monografií a kritickejch vydání a sebranejch spisů a nekrologů a epitafů.
Celou zimu se v tom brodíš, taháš to za sebou jak smrad. Myslíš na šedivou trávu, na zebání, na choulení, na smrt. Dáváš na cizí rady, vstupuješ do toho s nadšením a znechucenej zase opouštíš nějaký spolky, cesty, vyznání a necháváš za sebou další špatnou zkušenost, upínáš se na vlastní nitro, kde po těch letech ale nacházíš jenom prázdnotu a Krapovu poslední pásku. A pak si tak trochu výskneš, protože ta prázdnota je vlastně to, co v životě hledáš, jenom sis to prozření představoval jinak, jenže život je utrpení a utrpení lze překonat, tuhle cestu už přece znáš.
To všechno je zima. A právě to její končení, ten nádech před tím jarem, to chvění a tetelení, ta kumulace energie, to hromadění a příprava, ten prolog k samotnýmu pučení, to ti dodává energii přežít. Jak asi na konci roku budou vypadat moje ruce? Poznám, co je špína a co zaschlá krev? Budu si při boji s ostružiním brát rukavice? Potká mě rutina, disciplína nebo nějakej řád? Čeká na mě vůle nebo snažení?
Možná. Ale letos asi ještě ne. Další rok třeba.
Lépe bych to nenapsal, jen u mě je ta zima a veškerá otrávenost ještě temnější…
presne tak to citim i ja,ale takto poskladat slova by som asi nedokazal,
Díky oběma!