O cenách a hodnotách

Dávám občas na degustacích k lepšímu vtip od nás z domácnosti, kdy se ptám manželky, jestli mám otevřít k večeři nějaký víno. Jasně, odpovídá. Ale ne to naše, to je moc drahý. 

Kdy je vlastně víno drahý? Když stojí hodně peněz? Nebo když stojí víc, než by podle vás stát mělo? Nebo když jeho cena neodpovídá množství práce, kterou do něj tvůrce vložil?

Pohled první: Cenu vína tvoří dva faktory – záměr vinaře a poptávka zákazníka. Poptávka je zásadní, protože opravdu dobrý víno může dát jenom konkrétní a jasně vymezená vinice. A ta bude vždycky omezená. Dá se teda říct, že v extrému se vinař vždycky snaží svoje víno prodat ze nejvyšší možnou cenu během doby, po kterou víno zůstává k pití. Záměr vinaře může jít proti tomu, pokud tím nejdůležitějším pro tvůrce nejsou peníze (vinař je blbej, sluníčkář, altruista, neumí počítat nebo je to liška podšitá a sleduje tím něco víc). Víno tak může nabízet za cenu vyšší s tím, že si ho koupí míň lidí, ale peněz mu přiteče stejně. Může teda dělat míň vína (a mít míň práce) nebo upravovat cenu proto, aby se jeho víno dostalo jinýmu typu lidí.

Pohled druhý: Cenu vína tvoří objem práce, kterou jsme do něj vložili, hmotné a časové náklady, odpisy materiálu a zisk tvůrce. V tomhle modelu si stanovím cenu za hodinu vlastní práce a standard kvality, který nechci opustit. To znamená, že když budu na dovolený a vinice bude potřebovat postříkat, tak se prostě vydám těch 400 km zpátky a postříkám to. Na konci roku sečtu cenu sudů, demižonů, hadiček, zlomenejch koštýřů, dopravy, montérek, postřikovačů atd. a přičtu k tomu svoji práci za předem stanovenou cenu. To jsou moje náklady celkem. Protože jsem ale sám, tak peníze za práci platím sám sobě. Ženě tak můžu s radostí odpovědět, že moje víno by bylo mnohem dražší, kdyby na něm musel vydělat ještě ten kapitalista, co by mě vykořisťoval. Tomu se říká nadhodnota.

Klíčovou otázkou teda je, zda se cena vždycky rovná hodnotě. Nerovná. Na rozdíl od ceny totiž hodnota není absolutní veličinou, ale je daná kulturně. Necháváme se vláčet trendama a vlnama, máme svoje vzory a modly. Různý vinařský oblasti zažívaly v průběhu věků svoje vrcholy a pády, ceny jejich vín stoupaly a klesaly podle módy, kterou tvořili jejich pijáci a první masmédium světa – šuškanda. Dobová estetika diktovala, jak má víno vypadat a chutnat, ale doba je věc ošidná a taková Mona Lisa by se dneska na soutěžích missek asi moc nechytla, byť kdysi byla zřejmě vrcholem leposti.

Přál bych si (i vám) do dalšího roku klidnou hlavu a neroztěkanou duši. Chtěl bych k věcem i lidem přistupovat bez předsudků, s vlastní zkušeností a pokud možno bez nánosů kampaní těch, který živí prodej a ne samotná tvorba. Moc rád objevuju ty skrytý perly, který žijou bez marketingu a dělaj to, co je baví. A za peníze, který jim stačej.

Přál bych si, aby moje víno ochutnali ti, kdo se mu programově vyhýbaj, protože jim nesedí jeho tvůrce. A přál bych si taky ochutnat vína, jejichž tvůrcům se programově vyhýbám. Doufám, že najdu skrytý perly. A když ne, tak svou duši aspoň očistím od předsudků, nánosů doby a balastu marketingu, módních vln a trendů. Nebudu si vytvářet pevné koncepce pití a nepití. Odšpuntuju se. Otevřu si pátou čakru, zruším peníze a budu očekávat příchod Vesmírných lidí. Nebo nevím.