Včelaření v Chicagu

Čekám na Marcina ve vestibulu Garfield Conservatory. Kolem bublá voda čpící chlorem, místní kohoutková. Taková teče všude v Americe – nepitelná. Jsme v botanický zahradě uprostřed Chicaga. Sám park se zahradou je parádní, leží ale uprostřed čtvrti, kde po sobě na ulicích střílej gangsteři a gangsterky. Mexikánci na černochy, černoši na pakoše, pakoši na nevím koho už. Jet sem metrem nám na ambasádě vysloveně nedoporučili.

Garfield Conservatory nabízí kromě obligátních skleníků a zahrad i celou řadu výukových programů, kurzů i krátkých školení. Týkají se přírody obecně – nejenom alpínek nebo sukulentů, ale i třeba chovu slepic ve městě, kompostování nebo právě včelaření. Backyard farming je v Americe fenomén. Periodicky se opakující touha po návratu k přírodě, která se často nese na vlně odporu k něčemu (konzumnímu životu, válce ve Vietnamu, konzumnímu životu, válce kvůli ropě nebo konzumnímu životu) glorifikuje samorosty, co si na střechu dali pár úlů a za barákem maj slepice nebo kozu, hromádku kompostu a záhonek s bylinkama. Pro nás středoevropany z postkomunistických zemí, kde byla zahrádkářská kolonie na každým rohu, je to trochu úsměvný.

S Marcinem jsme si vyměnili pár mailů. Napsal jsem na všechny adresy, který se mi podařilo najít pod heslem chicago+beekeeping a ozval se mi on. Tady v Garfield Conservatory vede včelařský kroužek, který sám popisuje spíš jako  malou seznamku s úlem. Umět vyndat rámek, poznat dělnici od trubce, tohle je pyl, to plod, to med. Cílem základního kurzu je připravit jeho frekventanty na zkoušku, po které dostanou titul Trained Beekeeper. O ten se zrovna ucházely tři dámy po padesátce, horlivě si všechno zapisující do svých notýsků a celý zážitek se zaznamenávající do kamer telefonů.

Převzal jsem tenhle kroužek letos v únoru, bylo to tu v dost zvláštním stavu. Snažím se to dát trochu dokupy, ale bude to chvíli trvat. Hlavní problém je podle mě vlaška, která se tu chová. Vlašku má asi 99% včelařů v Americe. Je fakt, že je produktivnější, donese víc medu. Ale bohužel je mnohem citlivější na zimu a naprostá většina včelstev nemá šanci zdejší zimu přežít. Takže děláme to, co většina včelařů ve Státech. Vždycky na jaře si objednáváme package bees z Arizony nebo Novýho Mexika. 

Vzpomínám si na zimu roku 1992, kdy jsme chodili po Michiganském jezeře. Na pláži před městem se vršily hory ledu a do tváří nám fičel vítr Kanaďák. Jo, Chicagu se říká Windy City a leží poměrně daleko od moře. Ale že by tu včely nevyzimovaly, se mi moc nezdá. Spíš je za tím lenost nebo setrvačnost v tom, jak se to tu prostě dělá. A svůj podíl má asi i vlaška.  Nám tahle míra neudržitelnosti může přijít absurdní, v Americe se nad ní ale vlastně pozastaví málokdo. I když to zní jako klišé, přepočet na peníze hraje vždycky tu nejzásadnější roli. Vyzimovat vlašku tady údajně znamená čtyřicet kilo krmení plus práce, cena oddělku je kolem 125 dolarů. Chtěl bych najet na kraňku, ale je to otázka dlouhodobější koncepce, která se musí vyladit s vedením zahrady. Pro letošek jsem si dal za cíl sjednotit metodiku chovu a začít pracovat s volnou stavbou. Tam je všechno mnohem líp vidět, což lidi na kurzu cení. 

Hlavní snůšky máme dvě. Pampelišky a lípu. Mezitím vlastně nic moc nekvete, když nepočítám místní, dost specifické podmínky botanické zahrady. Pokud ze včelstva neuděláme oddělek, dá ročně asi dvacet kilo medu. Nic nekvete? Jako louky, ovocný stromy? Nic? Ne. To tu má jenom pár nadšenců. Třebaže místní blogy jsou Evropanům často inspirací, je za nima asi víc marketingu než životního stylu. Kde jinak jsou všichni ti backyard farmáři? Kde jsou ti rooftop včelaři? Chicago, mající asi tři milióny obyvatel, by je spočítalo na prstech ruky. Ale pravda, asi každý z nich o tom píše. Při tomhle počtu tak tihle lidé nemají absolutně vliv na globálnější podmínky, což je třeba právě snůška. Prakticky každá zahrada v Praze nebo i jinde v Evropě bude mít jabloň, třešeň, meruňku. Za mořem je to úplně absurdní představa.

Možná právě tohle bylo na tom výletě nejdůležitější. Uvědomit si, v čem jsme napřed. V přístupu ke krajině. V kontaktu s tím, co roste na stromech a v zahradách. Evropa se nám může zdát dekadentní, zkostnatělá, zapšklá a nedynamická, ale je vlastně neuvěřitelně koncentrovaná. Historie věcí jako by se tu promítala do smýšlení lidí a toho, že si váží i prvků, jejichž monetizace nebo vyplatitelnost je přinejmenším pochybná. Mít vlastní rajčata. Strom, nesoucí trochu ovoce. Přístup do lesa. Výhled. Koupání v řece, cachtání v potoce. Chuť odevzdat svůj prostor k životu někomu dalšímu v lepší formě, než jak jsem ho převzal.