Skip to content

Dobrodružství na vinné stezce

by Ondra on February 24th, 2014

Na část svých tužeb si vydělávám tlumočením a překládáním. Je to fajn práce, protože se dozvíte spoustu věcí z úplně nesouvisejících oborů a pak můžete před ostatníma hodně machrovat. Překládám většinou filmy pro festivaly, takže jsem za posledních deset let nebyl ani jednou v kině. Viděl jsem všechny dokumenty pro EkoFilm a pak pro Life Sciences. Vím všechno o paměti vody, o mykorrhize, o tom, co dělá Princ Charles na svojí bio farmě. Pro Karlovy Vary mám každoročně nějakou obskurní sekci bezva filmů z Kurdistánu nebo z Rumunska. Když jich uděláte deset za tři měsíce, máte pocit, že o tý zemi víte všechno. Pro Febio je to většinou gay tématika. Tam už asi taky vím všechno. I to, co jsem určitě nikdy vědět nechtěl.

IMG_5478

Beletrie je ale úplně jiná věc. Tam musíte souznít s autorem, mít cit pro jeho jazyk a dýchat s jeho postavami. Střihnout si to takhle od boku jsem zkusil jenom jednou s knížkou Davida Lynche Velká ryba. Nečekejte pohádku o tom, jak jsem se s ním potkal a naučil ho pít dobrý víno. Je to celý o transcendentální meditaci.

IMG_5482

Jestli mi ale někdy bylo líto, že nějaká knížka zůstává nepřeložená do češtiny, tak je to jiný Lynch. Ten Kermit a jeho Adventures on the Wine Route. Loni v zimě jsem se do pár stránek pustil, ale brzo mi došlo, že pokud to nebude zaplacený, tak na to nikdy nebudu mít čas, byť by to bylo moc fajn. Následující ukázku dávám do placu jako výzvu všechny, kdo máte osobní vztahy s vydavatelem, nakladatelem nebo třeba jenom dovozcem vín, který by chtěl překlad zasponzorovat a knížku vydat třeba vlastním nákladem. Je to podle mě jedna z nejlepších knížek o víně, jaká kdy vznikla. Právě protože je spíš o životě.

IMG_6463

My Američané se ve své nevinnosti a citlivosti k otázkám demokracie často domníváme, že jsou si všechna vína rovna, a že rozdíly v kvalitě jsou čistě otázkou osobního vkusu.
Francouzi se díky svému aristokratickému odkazu, svým tradicím i zkušenostem, dívají na víno z jiného úhlu. Tak jako měla Francie své krále, šlechtice a prostý lid, tak má své grand crus, premier crus a existuje dokonce i oficiální pojmenování pro prostá a lidová vína – vins de table.
Každý národ dělá jiná vína a vínům každého národa prospívá národní pohled na věc. Stylu kalifornských vín tak porozumíte lépe, když porozumíte zdejšímu průkopnickému odkazu. A stejně tak není možné ocenit francouzská vína, pokud nepochopíte, jak je vidí samotní Francouzi. Je třeba, abyste sestoupili do hloubi jejich chladných, vlhkých sklepů, abyste s nimi ochutnávali a naslouchali jazyku, kterým o svých vínech mluví. Není to slovník, jaký používají Kaliforňané a přesný překlad vinných pojmů z jednoho jazyka do druhého je často nemožný. Třetinu každého roku trávívám s francouzskými vinaři a tato kniha je o zážitcích z vinných stezek a vinných sklepů Francie.

Někteří lidé si myslí, že obchodovat s vínem je noblesní záležitost. Jsme svědky masivního přílivu invstic do kalifornského Napa Valley. Ale číše dobrého vína často není to, co motivuje zdejší investory. Ani netouží sledovat, jak se jejich pěstěné nehty barví do ruda. Je to vidina určitého životního stylu, co je vábí. Občas dokonce v tvářích lidí vídám i jiskru závisti, když se jim svěřím, že mou profesí je nakupovat a dovážet vína. Kdysi jsem vedl pěkný rozhovor s jakousi platinovou blondýnou, která se motala kolem vína a naznačovala mi, jak vzrušující asi musí být mé cesty za vínem: cestování po Francii, špičkové restaurace, luxusní hotely, sympatiční staří vinaři. Ta její předražená černá blůzka byla zřejmě průsvitná, nemohl jsem se ale pořádně podívat, abych nevypadal jako chlípníkl. “Kdybys potřeboval někoho, kdo ti bude třeba jenom nosit kufry nebo cokoliv jinýho, dej mi vědět,” povídá mi. “Strašně ráda bych příště jela s tebou.” Den nebo dva by možná byly úžasná věc, ale říkám si, co by si asi myslela po pár dnech na cestách.
Když jsem si v roce 1972 otevřel krámek s vínem, sám jsem měl podobné představy. Nezačínal jsem rovnou dovozem vlastních objevů. Zpočátku jsem prodával místní i dovezená vína, která jsem nakupoval u distributorů a o tom, že se dostanu přímo ke zdroji, jsem jenom snil. Pro svůj první nákup přímo z vinařství jsem se vydal za jedním italským vinařem nedaleko Martinezu v Kalifornii. Po pár návštěvách, které se vesměs týkaly ochutnávek a nákupu jeho Zinfandelu, mi jednoho dne zavolal a pozval mě na oběd. Teď už se jde přímo ke zdroji, liboval jsem si. Čeká mě opravdická domácí kuchyně a nějaké ty staré poklady z jeho sokuromého sklípku. Jenže mi na talíři přistál sebdvič s tuňákem. A chlapík k tomu si nalil do půlky sklenice cosi z neoznačené láhve. Říkal jsem si, že možná čeká, jestli si tipnu ročník. Pak mi podal láhev a sáhnul po džbánu, ze kterého si doplnil sklenici až po okraj podezřele kalnou tekutinou. Potom džbán nabídl mně.
“Co to je?” zeptal jsem se.
“Ledový čaj.” Opáčil.

Nejdůležitější událostí mé kariéry po otevření obchůdku s vínem bylo, když mě v roce 1973 pozval jeden dovozce, abych ho doprovázel na každoroční cestě do Burgundska.
Tenhle dovozce nakupoval víno od celé řady négociantů. V Burgundsku se označením négociant myslí ten, kdo nakupuje od vinařů víno v sudech a sám ho lahvuje. Vlastně jsem si ani neuvědomoval, že by k tomuhle postupu mohla existovat nějaká alternativa. Tou dobou totiž ještě nebylo moc vinařů, kteří by si lahvovali vlastní produkci sami.
Ochutnávali jsme celé dopoledne, potom přišla přestávka na oběd, načež pokračovalo ochutnávání a odpoledne se uzavíraly objednávky. Négociánti nás zásobovali vínem a jídlem, až můj trávící systém řekl dost.
Jeden večer jsme byli pozváni na večeři jedním négociantem, který právě toho roku převzal vládu nad rodinnou firmou. Měli jsme se dostavit do jeho rezidence v Beaune na aperitiv s ním a jeho ženou, načež bylo v plánu odebrat se do Le Vieux Moulin, což byla tou dobou nejvyhlášenější restaurace v Cote d’Or.
Négociant, kterému budu říkat Gaston, byl drobný, nejistý, plachý človíček. Nosil knírek, díky čemuž připomínal jakousi figurínu z maškarády – asi se tím snažil upozornit na svou dospělost. Člověk měl ale pocit, že kdyby byl sám, asi by si ho spíš strhnul, aby se cítil pohodlněji.
Když jsme (dovozce a já) zazvonili u vrat, nic se nedělo. Přemýšleli jsme, jestli jsme si nespletli den. Pak jsme zazvonili znovu. Zvonek zvonil tak silně, že ho musela slyšet celá vesnice. Když už jsme to chtěli vzdát, brána se najednou prudce otevřela a Gaston nám podával napřaženou ruku. Zdálo se, že není s to popadnout dech, působil vzrušeně, zorničky měl rozšířené. Přišlo mi, že i přes smrtící dávku vody po holení z něj cítím jakýsi anýzový odér. Přemýšlel jsem nad tím, jak někdo, kdo je takhle odporně cítit, může vůbec dělat příjemně vonící víno. Vedl nás prošlapanými kamennými schody do salonu, kde jsme se seznámili s jeho ženou, okouzlující mladou dámou, z jejíchž očí byla patrná inteligence, stejně jako jisté zlé tušení. Zpočátku jsem si myslel, že její strach pramení z nové role ženy négocianta se všemi průvodními projevy, jakými jsou například návštěvy zcela cizích lidí. Jak jsme ale seděli a popíjeli Kir coby aperitiv (Gaston se zdržel), došlo mi, že je to právě její manžel, kdo jí onen duševní neklid působí. S každým těžkým úderem hodin na steně naproti nám jakoby se Gastonovo přílišné vzrušení víc a víc měnilo v podnapilost, nicméně stále s námi nepil. Jeho řeč postupem času sklouzávala spíš do rozplizlého breptání, a najednou se nám začal kácet v křesle. Co se nám odehrávalo před očima, bylo opravdu hodně zvláštní.
Zčistajasna vyskočil a hnal se ke mně. “Ty půjdeš se mnou!” Zahlásil, chytl mě za ruku a vytáhl mě z křesla. Myslel jsem si, že mě možná vede do sklípku, abychom si k večeři vybrali nějaká stará Burgundská.
V průchodu na dvůr mávnul na uzdečku a sedlo, které viselo na zdi. “Vezmi to,” zavelel, jako bych byl jeho sluha. Protože jsem ho ignoroval, strhnul je ze zdi sám. Uzdu mrsknul po mně, sedlo si hodil na rameno a odkvačil. “Pojď za mnou,” vyštěknul a já ho poslechl ve snaze nepopudit dodavatele, ačkoliv bych sám nejradši už dávno zamířil pryč.
Přišli jsme do jeho stáje. Tam stála krásná kaštanově zbarvená klisna a obezřetně nás pozorovala. Gaston se protáhl dřevěným plůtkem a já mu podal sedlo. Teď už sotva stál. Připotácel se ke kobyle a hodil jí sedlo na hřbet. Na chvíli zůstal zírat v němém úžasu, jakoby se sedlo propadlo do jiné dimenze. To ovšem jenom přepadlo na druhou stranu. Gastonovi to časem došlo a zkusil to znovu. A znovu. A znovu. V obličeji se mu zračil údiv hodný Bustera Keatona. A kůň byl s každým vrhem vyděšenější a začínal se bát. Gaston rozčileně sedlo nakopnul a začal se věnovat uzdečce. Doufal, že když se mu ji podaří nasadit, udrží kobylku na opratích. Jenže ta už toho měla evidentně dost a vydala se na výlet okolo stáje. Gaston jí byl v patách a snažil se naskočit, aby koně aspoň zastavil. Spadl, ale otěže nepustil. Nechal se vláčet po stáji vrstvou bláta a kobylinců.
Vklouznul jsem zpátky do salonku. “Pojďme odsud,” zašeptal jsem svému dovozci. “Ten chlap je šílenec.”
Můj přítel se slušně přeptal Gastonovy ženy, zda manžel před naším příjezdem poněkud nepřebral.
Ne, celý den ho neviděla pít. Vzpomněl jsem si na zvláštní zápach z jeho úst. Kopnul snad do sebe trojku anýzovky, zatímco jsme zvonili u brány?
A teď tu stál ve dveřích, zasviněný od hlavy až k patě, samý flek a skkvrna. Odrazil se od zdi a zaplul do vedlejšího pokoje, ze kterého se ovšem vzápětí vynořil třímaje obří revolver. Začal divoce gestikulovat a pokřikovat, přičemž nám každému dopřál potěšení podívat se přímo ho hlavně své zbraně.
Jeho žena vcelku klidným hlasem navrhla, abychom večeři přesunuli na jindy. Vytřeštil jsem na ni oči. Jak je možné, že je v takovém klidu, když já tu každou vteřinou očekávám vlastní smrt?
Gastonovi se ale takový návrh nelíbil a za pomoci hlavně nás nakonec dostrkal do auta.
Ach, ta Francie, její skvělé restaurace, milí staří vinaři…
Gaston něco brblal na zadním sedadle a v zatáčkách padal na svou ženu. Každou chvíli jsem čekal kulku do zad skrze opěradlo. V celém autě to smrdělo koňským hnojem, anýzem a vodou po holení.
Když jsme zastavili u restaurace, rychle jsem vyskočil. Ostatní spojili své síly k tomu, aby Gastona přemluvili k odložení večeře na jindy. Ten se snažil vysoukat se z auta, ale byl už na tom tak zle, že nebyl schopen bez pomoci ani stát.
“To nemůžeme odložit,” natahoval. “To by se tátovi nelíbilo.”
Můj dovozce, který vážil možná sto kilo oproti Gastonovým sedmdesáti, se nakonec rázně postavil do dveří a prohlásil: “Koukej zalézt zpátky a mlč už, nebo tě už umlčím sám.”
To na mě udělalo dojem a zdálo se, že na Gastona taky. Ten se složil na zadní sedadlo a zdálo se, že omdlel. Od té chvíle už ani nepíp, dokonce ani tehdy ne, když jsme ho vynesli do koupelny, složili ho tam na podlahu a nechali chudáka jeho ženu, aby ten svinčík uklidila.
O něco později jsem se z klepů po vsi dozvěděl, že Gaston celý svůj život trpěl pod svým tyranským otcem, který nevynechal jedinou příležitost jak ho ztrapnit nebo ponížit. Gaston se zamiloval do místního děvčete, která se starala o jeho koně a stáje, ale otec mu pohrozil, že ho vydědí, pokud by si ji chtěl vzít. Následně zařídil vyhovující sňatek s ženou, kterou jsme potkali a umožnil tak Gastonovi konečně se stát pánem domu. Zaplatil za to ovšem svou cenu.

Ochutnávka ve sklepech négociantů je leckdy vleklá záležitost, takže jsem se musel naučit vzorky plivat. Není to nic těžkého, ani vám to neubere ze schopnosti víno vychutnat. Stačí nasát víno, poválet po jazyku a potom zamířit do plivátka, dřezu nebo na zem, pokud je tam štěrk. Namazat se v deset ráno je celkem neprofesionální a u každé společnosti dostanete ochutnat celou řadu apelací – od Burgundska až po Chalonnais, Beaujolais a údolí Rhony. Některá vína jsou pak navíc v několika různých ročnících. V jednom sklepě jsem nakoupil Burgundské ročníků 1971, 1969, 1966, 1961, 1959, 1953, 1947 a 1945.
Může se to zdát divné, ale styl každého z négociantů se na víně podepisuje víc, než jednotlivé apelace nebo typ ročníku. Například Volnay 1970 od Gastona připomínalo mnohem víc jeho Nuits-Saint-Georges 1949, než ostatní vína z Volnay nebo jiná vína ročníku 1970. Vína, která jsme u těchto négociantů ochutnávali, si byla znepokojivě podobná, často až na hranici rozeznatelnosti jakýchkoliv rozdílů. Bral jsem to tenkrát tak, že má nezkušenost v ochutnávání mi zatím neumožňuje drobné nuance postřehnout. Teď už si nejsem tak jistý, že za to mohl nedostatek zkušeností, a to hlavně díky rozhovoru s jedním vinohradníkem ze Chambolle-Musigny. Ten mi vyprávěl, jak se rozhodl prodat ročník 1977 négociantovi, protože s nimi nebyl spokojený. Négociantova cisterna dorazila a šlo do ní Bonnes Mares (grand cru), Chambolle Les Amouresses (premier cru), i jeho Chambolle villages. Všechno do stejné cisterny. Ovšem négociant si samozřejmě převzal dokumenty, které ho opravňovaly k tomu, aby výsledná vína prodával každé pod vlastní etiketou, tedy Bonnes Mares, Les Amouresses a Chambolle-Musigny. Ozvěny téhle historky mi dodnes rezonují v uších.
Thomas Jefferson napsal po svých cestách po vinařstvích Francie svému příteli o tom, jak by člověk měl postupovat při nákupu francouzského vína:

Sám vigneron nikdy své víno nenaředí. Naopak – snaží se mu dát co nejlepší péči. Jakmile se ale víno dostane do rukou obchodníka, nikdy nevyjde nesmíchané. Právě to je základ jejich obchodu; neexistuje…

Tady jsem tenkrát skončil. Napínavý? Chtěli byste to? Kickstarter?

12 Comments
  1. Lubo MIkuš permalink

    Dobrý den, máte prosím představu co by to obnášelo? Překlad+vydání
    Děkuji
    Lubo

  2. Lubo, překlady se platí od normostrany, což je 1800 znaků včetně mezer. Normální cena za překlad je kolem 400 Kč, za beletrii ale méně – spíš mezi 250 a 300 Kč. Uvedená ukázka je cca 6 stránek (cca 6,5 NS) z knížky o 265 stranách, takže hrubým odhadem jde o cca 300 – 350 NS. Překlad by se teda vešel do 100k.
    O vydávání knížek nevím nic, ani o nákupu autorských práv od ještě žijících autorů. Tam už musí pomoci jiní.

  3. Zdeněk Telička permalink

    100k by nemusely být takové peníze, aby se to muselo dávat na kickstarter. Myslím, že by se to našlo i jen tak mezi lidma okolo obyčejnou šeptandou. Práva netuším, ale myslím, že by tomuhle vydání slušelo http://www.lulu.com. Už jsem si tam i něco pořídil a funguje to hezky.

  4. Tady to chce vydavatele a hlavně zjistit, kolik by stára autorská práva a jaké další podmínky by autor měl, tam by mohl být zakopán pes :-) Knížka teď navíc vyšla znovu, mírně rozšířená k pětadvacátému výročí, a stále je považována za jedno z top čtení o víně (taky jsem se vyznal http://www.jizni-svah.cz/2011/01/kermit-lynch-na-dobrodruzne-vinne.html). Takže za flašku halfred to asi nedaj :-)

  5. Souhlasím. Ale tohle určitě nechci řešit. Nabízím se na překlad, to mě baví a doufám, že i jde. Pokud to vínomilci chtějí a jsou schopni vyvinout nějakou aktivitu nebo zmermomocnit někoho, čí je to denní chleba, jen do toho.

  6. richard permalink

    super ukazka. rad si predplatim predem. a tesim se, ze casem nekdo napise i o svych dobrodruzstvich pri cestach za vinem po morave :-) to by byl take jiste zazitek, vcetne revolveru, splaseneho kone a anyzovky :-)

  7. Otázka je, kolik se tu najde vínomilců, kteří by si byli ochotni knihu koupit. Tedy mj. buď neumí anglicky, nebo chtějí i český překlad. Za sebe – ačkoliv je překlad dobrý – vždy preferuji originál (pokud je teda anglicky ;)) Ale třeba by si kniha našla širší publikum. Já jsem z ní rozhodně byl nadšený!

  8. No s tímhle přístupem se teda překladatel neuživí :-)

  9. Jakub permalink

    Rekl bych, ze toto neni ta spravna platforma pro osloveni vydavatele ani pro pruzkum trhu. Ze svych ctenaru (coz je jiste velice vyprofilovana skupinka) si objektivni prehled neudelas. Zkusil bych to spise tady: http://www.paseka.cz/kontakty/vase-namety/kategorie-51/
    Ja osobne bych si takovou knizku asi nekoupil. Take davam prednost originalu a je to pro me prilis specificka literatura, nez abych ji potreboval v cestine.

  10. p.j. permalink

    tak když vidím, jak z pultů mizí daleko slabodušší povrchní zápisky z cest a mentorující zážitky kolem vína z per tuzemských “vínoznalců”, tak si myslím, že toto by v lákavější obláce s atraktivními veselými obrázky mělo šanci si na sebe vydělat. rozhodně spíš než tlusté encylopedie o Burgundsku, které jsem kdysi měl nutkání překládat já. já sice u českých překladů často trpím a zapřísahám se, že vždy jen z originálu, tady ale cítím, že tohle bych bez slovníku nedal a že překlad bude kvalitní, takže pokud by kniha nešla přes pětikilo, tak bych si ji koupil.

  11. marek permalink

    a nesložíme se na samizdat?
    já to v angličtině bez slovníku nedám,a číst to se slovníkem je práce a ne zábava. Bude problém s autorským právem, když se s tím neobchoduje?

  12. Zdeněk Telička už něco zkoušel vyjednat. Originál nakladatel nepovolil vydání na platformě lulu, poskytují licence jenom partnerským nakladatelstvím v jiných zemích. Takže pochybuju, že by tohle byla cesta. Spíš je dobrý vědět, že je o to zájem. Díky za něj.

Leave a Reply

Note: XHTML is allowed. Your email address will never be published.

Subscribe to this comment feed via RSS