Vnímání krajiny

Často ostentativně prohlašuju, že nejsem patriot. Že jsem světoobčan. Při písni Kde domov můj mi nevlhnou oči, ale rozjímám nad vlastní hypotékou. Česká povaha je mi spíš protivná, byť k její symptomatičnosti sám svou měrou přispívám.

Jestli si tu ale něčeho opravdu vážím, je to možnost pohybu po krajině. Když jsme bydleli v Americe, neustále mě všichni zrazovali od brouzdání lesem. Když vkročíš na něčí pozemek, může tě zastřelit. Jít někam do volný přírody je možný tak v národním parku, ale tam zas jenom po cestičkách. Na kokot prostě.

Když jsem udělal první cider, všude jsem viděl sady. Hele, semhlenc by se pár stromů vešlo. Tady o to se nikdo nestará a na pole je to vysoko nebo ve svahu. S vinicí je to jakbysmet. Člověk při všech cestách podvědomě hledá k jihu načumákovaný stráňky zarostlý trnkama, kde kdysi možná Karel, Václav, Ludmila… U včel je to ještě markantnější. Přemýšlíte jakoby za ně. Tady by bylo dobrý místo na pár úlů. Pestrá krajina, les, louka, potok, políčko, zahrady, sad, zarostlá mez.

Přijde mi vtipný, že když chcete mít krávu, musíte si koupit louku a tam si ji pást. Ale když chcete mít včely, nemusíte si prostor pro jejich pastvu vůbec kupovat, naopak. Ostatní vám budou děkovat za to, že se tam vaše holky můžou stavit.

Vlastně je to totální anarchie. Totální příroda. Včela se nedá přivázat ke kůlu nebo zavřít do ohrady. Nemůžete si ji vodit na vodítku, ani se s ní producírovat v parku. Nedá se ochočit. Na ohrady kašle. Je to vlastně vnímání krajiny na druhou. Krajina jako odmocnina soukromého vlastnictví. Puč. Světoobčanství.To se mi hrozně líbí.