Za hranou normality

Vzpomínám si, jak jsem se při studiu pedagogického minima smál pojmu normální škola. Připomínalo mi to, jak daleko jsme se v běžném jazyce odchýlili od slova norma. Je-li něco normou, je to zároveň vzorem, metou. Normální školy byly pro ostatní školy ty, kam se mohli učitelé obracet pro dobrou praxi, kam mohli vzhlížet. Dnešní význam slova se posunul do významu běžný, nudný, póvl.

Pokud si napijete vína našich Autentistů a jim podobných přírodomilů ve světě, překvapí vás toho určitě míň než někoho, kdo se primárně soustřeďuje na vinařský pop. Ale vína Jaroslava Osičky jsou i v tomhle kontextu trochu mimo. Jakoby dělala úkrok stranou. Hičmo prostě.

Osičkovi obdělávají asi tři hektary a připravují kolem desíti tisíc láhví ročně. Včerejší degustace ve Veltlinu (byla určená pro profíky, ale nějak jsem se tam vetřel) měla dokázat, že i s takovou plochou se dá udělat zajímavá škála vín od základních modelů až po luxusní a vymazlený kousky.

Luboš Osička rád říkává, že největším nepřítelem vína je sám vinař. Snaha člověka něco udělat většinou koliduje s tím, že víno chce mít hlavně klid. Potřebuje se dát dokupy a zapojit kolektivní vědomí, generovaný objemem média. Je mu hezky v sudech kolem pěti set litrů, protože to je tak akorát na styk s kyslíkem i adekvátní stárnutí.

V odleželejších kouscích prakticky vždycky najdete tón, kterýmu říkám osičkovost. Je to taková oříškově kořenitá stromová slanost, která prostupuje chutí ve všech spektrech. Jako když na podzim přičuchnete k vykotlanýmu dubu a nasajete vůni dutiny, do který se mísí louže a bahno ze škarpy, stejně jako vedlejší pole s polehanou slámou. Spontánní fermentace a delší ležení na kvasnicích (a předtím i na bobulích) má za následek mizení tónů ovoce. Vína jsou to v mládí složitá a často nepochopená. Ale čím jsou starší, tím víc se v nich rozvíjí zadumaná lesní krása, jakoby podzimní a truchlivá nálada.

Od normy nebo normality se Osičkovi odchylují hned několikrát. Především svým vínům dávají čas, což je naprosto zásadní pro jejich pochopení. Neznásliňují je, kromě času mají vína i prostor se srovnat. Dýchají. Většinu nádob tu tvoří sudy. A co považuju za možná nejdůležitější, jdou si vytrvale svou cestou. Ne zaťatě nebo umíněně. Ale vyrovnaně a nepodbízivě. Jejich zákazníci si je totiž najdou.

Určitě ochutnejte
Bělšpičák 2012. Čistý Veltlín ze starší vinice. Krásná mandarinkovost a až žensky parfémový tělový dozvuk. Na jednoduché víno určené k rozlévání do restaurací překonává hravě většinu produkce za dvojnásobnou cenu.

Pinot Gris 2011. Přes vysoký alkohol krásné víno, trochu možná připomínající sherry, ale s mohutnějším tělěm. Vláčné a sametové.

Modrošeďák 2008. Typická osičkovost v dochuti. Víno až slané, dlouhé a vzbuzující zvědavost. Chce být propátráno, ale neustále odhaluje další zákoutí.

Pinot Chardonnay 2008. Vyrovnaná čtyřicátnice, která ví co chce. Víno až troufalé, ale zároveň dospělé a hluboké. Zase ta osičkovost.

Modrošeďák 2012 (zatím v sudu). Zajímavá cesta skloubení modrého a šedého pinotu. Zatím působí mladě a slibně. Pinot noir se hodně prosazuje ve vůni; voní i chutná nasládle. Pinot gris dodává glycerol a opulenci. Těším se za dva nebo tři roky.

Pijete Osičky? Vnímáte jejich osičkovost? Co je to podle vás normální víno?