Quo vadis, nanovinaři?

Po škole si mě vybral profesor, co jsem u něj dělal diplomku. “Pojďte, hmmmmm, pane kolego, hmmmm, to víte, do Olomouce. Dělám tam, abych tak řekl, hmmmm, vedoucího téhleté… hmmm, katedry jaksi muzikologie, že. Mohl byste si, hmmmm, abych tak řekl, udělat jaksi tenhleten, hmmmm, doktorát.” Věděl jsem, že to bude těžký. Tou dobou už jsem měl první hypotéku.

Doma v Dejvicích jsem analyzoval nabídky společností nabízejících internet. Potřebuju to. Hlavně kvůli kontaktům s agenturama. Sousedili jsme tenkrát s Cuketkou, tak jsem se o něco později dostal k blogování. Jenže Cuketku jsem považoval za talentovaného boulderového lezce a čerstvě dostudovaného medika, který se jednou určitě bude živit jako filmový kritik. Jeho non-stop mejdany na jakékoliv téma (třeba Bill Murray), trvající i několik dní, jsem bral jako jasný indikátor postižení.

Sháněl jsem si práci. Zaregistroval jsem si volnou živnost jako překladatel a tlumočník. Běhal jsem a nabízel se. A ten internet, jasně. Pak mě napadlo, že budu točit videoklipy. A že si k nim napíšu i hudbu. Tou dobou na nás chodilo do Akropole přes pět set lidí. Byli jsme na vrcholu. Nevím čeho. Asi slávy.

Ten doktorát jsem nikdy nedodělal. Prostě kdykoliv jsem měl jet do Olomouce, něco mi do toho vlezlo. A na nějaký finální konzultaci jsem mluvil o nonartificiální hudbě a přísedící se šibalsky ptal, jestli je to vůbec hudba. Zůstal jsem promovaným sbormistrem, učitelem hudby a hlasovým pedagogem. Cuketka se nikdy nestal špičkovým lezcem, ani filmovým kritikem. Ale je fakt, že ten by mohl dělat vlastně cokoliv. A já jsem mezitím začal mít práce tolik, že jsem nevěděl, co dřív.

Koupili jsme si dům. Chtěl jsem na venkov, že budu mít viničku. Dělali jsme bar. Pak sklep. Pak hotel. Pak všechno. Pak nic. Vzpomněl sem si na Cosimu von Bülow, dceru Franze Liszta, která říkala: “Můj manžel (slavný dirigent Hans von Bülow) je jen interpret. Ale já si žádám víc. Chci tvůrce!”

Krásná Cosima si vzala Richarda Wagnera a já věděl, že je na čase začít tvořit. Pořídil jsem si nesměle první dva demižony. Za rok dva sudy. Pak další tři. Pak dvě kameniny a deset demižonů. Pak jsme najednou měli ve sklepě přes tisíc litrů chlastu a Bystrouška říkala, že bych se toho měl nějak zbavit. Začal jsem prodávat.

Stačilo chvíli a už mám skoro vyprodáno. Na dnešním rozvozu skončil halfRED, Trnka i Superpommeau. Suchá i medová višňovka ještě je, ale už jen pár lahví. Přes dvacet kousků je ještě Winepuinku a ἡδονή. Applepunk mizí jak tibetská kultura. “Víš, jaký je nejlepší víno?” Ptal se mě jednou jeden Bílovičák. Vrtěl jsem hlavou. “Prodaný vole.”

Miluju cíle a ještě víc cesty k nim. Momentální stav mě hrozně baví. Těším se na víc vína. Na vlastní vinici v plodnosti. Na sklep, novou lisovnu. Na sudy od pana Fryzelky. Na amfory zakopaný v zemi. Na další ročníky všeho. Na višňovku, kterou letos budu dělat do kameniny. Objem 250 litrů. Vlastní kořalka. Vlastní med z vlastních včel, celý plástve i s panenským dílem naházený dovnitř mezi ty pecky a tu fantastickou šťávu.

Takže Quo vadis, nanovinaři? Vpřed, kamaráde. Ono to nějak dopadne.