Tři britské delikatesy

Jeden panevropský vtip zní asi takhle: Ráj v Evropě by byl, kdyby kuchaři byli Francouzi, policisté Britové, mechanici Němci, milenky Italky a všechno by to řídili Švýcaři. Peklo v Evropě by pak bylo, kdyby kuchaři byli Britové, policisté Němci, mechanici Francouzi, milenky Švýcarky a všechno by to řídili Italové.

Gordon i Jamie prominou, ale slovní spojení “britské delikatesy” je teda ve stínu tohodle nekorektního humoru oxymoron jako prase. Ještěže se najdou výjimky, který uměj z každý země vytlouct to nej. Tou by měl být i řezník Robertson, vyhlášený zralým hovězím na steaky. Recenzovat jeho jídelní stránku by mě asi bavilo, ale nechám to jiným. Pojďme se místo toho podívat na tři ze ciderů, které k nám vozí, aby obohatil naše chuťové zážitky.

Bulmers je podnik fungující od roku 1887. Jejich original model je v kategorii premium quality cider a strávil nějaký čas ve dřevě. Mladý Percy Blumer si tehdy vzal k srdci radu svojí mámy, aby udělal kariéru v jídle nebo v pití, protože “ani jedno nikdy nevyjde z módy.” Bulmers byl první podnik vůbec, který začal používat selektovaný kmeny kvasinek. Údajně proto, že ve chvíli, kdy byla výroba cideru odkázaná čistě na divokou fermentaci, bylo to často pokus-omyl a nezřídka jim to zoctovatělo. V roce 1911 tak tenhle podnik dostal certifikát oficiálního výrobce cideru pro Její Veličenstvo královnu.

Hodně zlatá barva naznačuje delší zrání, což se ve vůni projevuje medovou navinulostí, jdoucí až do melasy nebo marcipánu. V chuti je to nápoj ušlechitlý a noblesní. To, že postrádá výraznější kyselinu, už může být jen můj osobní rozmar. Docela hezký pití, jen malinko mdlý.

Gaymers (založeno 1770) je klasický perry, tedy cider z hrušek. Jde o mok od jednoho z největších výrobců ciderů, který se na celonárodní úrovni v jednu chvíli přetlačoval s gigantem Strongbow. To se ale ještě dělával v Tauntonu, parádním maloměstě v Sommersetu, kde kdysi žila a pracovala moje drahá. Tam když přijdete do hospody, máte většinou na výběr ze tří nebo čtyř piv a stejnýho počtu ciderů. Věc u nás naprosto nevídaná.
Aromaticky je perry zvláštní věc, trošku smrádková a zatěžkaná, místy až do kávových tónů. Co naznačuje nos, se pak potvrdí i v chuti. Hrušky totiž nemají aciditu jablek, takže je to trošku utahanější a dá se to s radostí pít hlavně s větším množstvím ledu uprostřed léta. Dochuť, na který se kyselost zhusta podílí, se tady teda moc nekoná. Není to moje oblíbený pití, ale jednou za čas se to pro zpestření dá.

Magners je zástupce z Irska, takže titulek je vlastně špatně a leckterý patriot by po mně hodil kamenem bo chlebem. Jenže Magners je v Irsku prodává jako Bulmers, protože se už v roce 1937 s Bulmers spojili.  Moje originální hodnocení nápoje je tohle: “Nevím, jestli je to podnebím, jablky nebo zpracováním, ale tenhle cider je mi nejblíž. Jako jediný má celkem říznou říznost a relativní acidita je tak akorát, aby se to dalo pít dýl než deset minut.” Pak jsem se dozvěděl, že Bulmers i Magners jsou dělaný identicky – jen dvě jména pro jeden produkt. Ani když jsem se laskavému čtenáři odkryl ve své nahotě, nemám pocit, že by mi to někam ujelo. Možná je to fajn tip na srovnání – kupte si Magners a Bulmers a srovnávejte naslepo. Já to určo udělám, protože tohle mi nedá.

Celkově zhodnoceno: Komerční cidery mi narozdíl od těch domácích přijdou většinou mdlý. Umělý nabuzení céóčkem často zakrývá nedostatek kyseliny a celkovou rozplizlost. To může mít dvě příčiny: a) spektrum zákazníků to vyžaduje a b) znásilnění před lahvováním to z toho udělá. Na druhou stranu mě zase překvapil životní potenciál cideru obecně. Bulmers a Magners zrají dva roky ve dřevě a je super, že se to po takový době dá vůbec pít. Takže je jasno, jeden nebo dva demižony s letošním vzorkem necháme zrát. A dál se budu nořit do pestrosti produktů, jakkoliv nedostupný u nás jsou.

Kdy jedete na ostrovy?