Akrobat

V Černošicích, kousek za hranicí Prahy, je vinice. Když pojedete vlakem od Radotína, uvidíte ji po pravý straně, těsně před přistáním vlaku. No, spíš vinička je to vlastně, čítající něco mezi 200 a 300 keři. Svah, na kterým je vysázená, má sklon asi jako černá sjezdovka a kdyby nebylo terásek a jihovýchodní orientace, skvěle by se na ní i bobovalo. Moc rád se na ni koukám, když jedu kolem. Jednou jsem se tam vypravil, okukoval, trochu volal haló, ale nic se nedělo. Až teď v pondělí jsem tam zahlídl člověka. Vyhrnul jsem se z vlaku a běžel, aby mi někam neutekl.

Tak pojďte dál. Tady dávejte pozor, ať vám to neuklouzne. A tady je to úzký, opatrně.

Stoupáme po cestičkách vzůru k domečku, co vypadá jako orlí hnízdo, když se nahoře podívám dolů, skoro se mi zatočí hlava. V kombinaci s tím, že panu Ladislavu Doskočilovi je 79 let, s jeho šouravou chůzí a rozvážností pohybů, je pohyb po jeho pozemku famózní výkon na úrovni cirkusovýho umělce. Jako akrobat popochází po stezičkách a proplétá se mezi keři, stoupá po uzounkejch schůdkách a rozhlíží se do kraje.

Tadyto je Siegerrebe, támhle je Hibernal. Většina teras je Muškát Moravský, nahoře pak po řádku Zweigeltu a André. To ale moc nejde, soused má nahoře jehličnany a to tam stíní. Pak je tu pár keřů co dům dal. Müllerka, Veltlíny, vždycky když přijde nějaká nová odrůda, tak jí zkusím. Kdybych to sázel dneska, sázel bych jenom Veltlíny. Krásná odrůda, krásný hrozny. Nejstarším keřům je tak pětatřicet let. Možná čyřicet. To jsem začínal. Přivedl mě k tomu nějakej pan Růžička, původem z Velkejch Němčic. Oni tam měli před válkou obchod, takovej ten od jehly po lokomotivu, a spousta polností a vinohrad k tomu. Pak je komunisti rozkulačili a oni se usadili u Sadský – v Třebestovicích. Dodneška tam jeho dva synové víno dělaj.

Ochutnáváme vy sklípku Hibernal. Je to moc povedená suchá záležitost s výraznou strukturou a pěknou dochutí. Má charakteristiku jako Rýňák, ale ne nijak vysokou kyselinku. Pěkně srovnaný. Muškát pak má lehkej zbytkáček, jen tak aby voněl a mlaskal. Krásně odrůdově voní a už teď působí vyrovnaně a mile. Třetí demižon je to ostatní, směs Müllerky, Veltlínů a dalších odrůd. Základní stolní víno, naprosto bez problémů konzumovatelný, dokonce i tahle zbytkosměska je mnohem lepší, než většina sudovek, co vám nalejou v hospodě.

Vloni jsem udělal akorát asi devadesát litrů. Já se tu totiž trochu udržuju v kondici a tak zvedám činky. No a ta devítikilová potvora mi spadla na nohu. Čtrnáct dní jsem si poležel a nemohl chodit, no a peronospora mi to zatím skoro všechno sežrala. Prostě jsem prošvihnul vhodnou dobu ke stříkání.

Nakonec se dostáváme k sedmdesátiprocentní vínovici a famózní ořechovici. Popíjím, mlčky přikyvuju vyprávění malovinaře z údolí Berounky a koukám dolů z kopce. Přemýšlím o tom, jak krásně se ve víně odráží krajina i člověk. Tihle malovinaři jsou poklad, budící můj obdiv. Obdivuju jejich skromnost a pokoru a jejich nádherně milý vína, stejně skromný a pokorný jako oni sami.

Červený nepiju. Ani pivo, ani tvrdý. Nekouřím. Mám rád bílý víno a muziku. Ročně normálně udělám tak těch dvěstě třista litrů a většinou to vypiju sám. Tak v půl šestý si sednu, to je taková moje hodinka. Pustím si moravskou cimbálovku a já to rád hodně nahlas. To ta moje pak skáče do stropu.