Vinařství Balgera

Itálie je jako Afghánka pod závojem. Fascinující a neprozkoumaná. Má strašnou spoustu vinic vysazených načerno a Morava pak kvůli tomu nesmí sázet révu. Italové jsou trumpety a křupani, jezděj jako pitomci a volej buď fašisty nebo komunisty. Celý odpoledne se tam nenajíte, protože se všude vaří jenom přes oběd a přes večeři. V Římě vám ukradnou hodinky z okna taxíku. Všechno počká. Pláže jsou narvaný jak diskotéky v LMB. Ale Itálii to nakonec stejně zase všechno odpustíte, protože má nádherný hory a jezera, skály a ledovce, hrady a památky a galerie. A uměj tam výborný kafe.

Když se někdo od nás vydá do Itálie za vínem, míří většinou na sever – do Trentina, Piemontu nebo do Toskánska. Ale Valtellina je oblast, která většinou zůstává stranou, i když je prakticky tou nejsevernější italskou výspou a nemáme to tam daleko. Lombardie je vlastně nejsevernější region Talošky vůbec, když nepočítáme Alto Adige, což je tak trochu napůl Rakousko. Valtellinu najdete v její provincii Sondrio – jde o údolí, kterým vede státovka a kde se táhnou vinice Valtellina DOC. Vybranější polohy dostaly dokonce DOCG. Nad údolím, hlavně na jeho severní straně, vyrostly jedny z nejkrásnějších Alp – skupina Bernina a park Stelvio.

Ty vinice tam jsou pro mě jedním z divů světa. Na úpatí hor navalili místňáci kameny, zbudovali z nich zídky a za ně nanosili hlínu. Těmhle terasám se říká ronchi a odnepaměti na nich roste odrůda Nebbiollo (říká se jí tady Chiavennasca) . V Piemontu, kde je typická, se z ní dělá Barolo a Barbaresco, ve Valtellině je dominantní odrůdou všech čtyř DOCG subapelací: Valgella, Sassella, Grumello a Inferno. Je taky surovinou (surovečkou, surovkyní) pro specialitu s názvem Sfurzat neboli Sforzato (hudebníci vědí), což je vpodstatě místní obdoba Amarone.

Údolí má několik zásadních výhod: Působí jako tepelná past, dlouhý podzim umožňuje nebbiolu dokonale dozrát. Kamenitou půdu silně prohřívá slunce, takže v noci sálá teplo do keřů. Vetchost ronchi a prudkost svahů většinou neumožňuje vjezd mechanizace do vinohradu. Obdělává se teda zhusta růčo.  (Obrázek vinice Grumello je z blogu Franca Zilianiho Vino al Vino).

Vinařství Balgera leží v Chiuru, to je kousek od hlavního města provincie Sondria. (V Sondriu se určitě vybavte horou map a prospektů o víně a o horách – zdarma jsou tu k dostání v Centro Turistico.) Stejně jako třeba v Burgundsku, i tady má většina hráčů pozemky ve všech zásadních oblastech – mají to tu snazší, protože ty jsou jen čtyři. Balgera je rodinný podnik ve dvoře domu v centru městečka. Zakladatelem vinohradnické tradice je pradědeček paní Balgera (která nás prováděla provozem), kterého titulují“Il Fondatore” a na jehož počest připravili i speciální rezervu.

Ochutnávka proběhla v přijímací místnosti s famózním freskovým stropem ze 17. století, sklepy jsou ještě o dalších dvěstě let starší.  U každé podoblasti je v nabídce běžná řada a rezerva. (Rezerva se dělá jen v těch nejlepších ročnících z nejlepších a místo obligátních dvou let musí na sudu zůstat čtyři.) Na ceně se tenhle rozdíl ale projeví jen dvěma jurášema, takže vám nezbyde, než vzít to lepší.

Víno z Valtelliny se k dost špatně k něčemu přirovnává. Představuju si, že takhle chutnávala vína před nástupem brutálek do sklepního hospodářství. Před invazí enzymů, umělých kvasinek, čířidel, reverzních osmóz a dalších úletů. Vůně je často oxidativní, kalně potrubní, rezavo trubkoidní s dotekem dřeva. Chuť je silně minerální, protože ty vinice se prostě zavrtávaj do skály a tahaj z toho ty šutry přímo do kořínků, rustikálně hliněná, zas je tam ten rezavej hřebík, železná trubka a zatraceně málo ovoce. Tyhle charakteristiky spolehlivě odradí parkerizované stádečko, takže ve Valtellině je potenciál, že ještě nějakou dobu zůstane taková, jaká je. Svá.

Pak jsme vyrazili do sklepa. Paní Balgera se zřetelem k nám mluvila famózní makarónštinou – dokonalou směskou italštiny, angličtiny, němčiny, francouzštiny a retorománštiny. A jelo to furt dokola: gravitace, tradice, bez mechanizace, spontánní fermentace, desetidenní macerace, skoro žádná filtrace. Vína? Senzace.

Pak přišla papírová krabice a trochu invence, kam to vlastně v tom autě dáme.

“Jak dlouho mi to vydrží fit?” ptám se na odchodu a mám na mysli ve sklepě, kdybych na nějakou lahvinku zapomněl.

“Zrovna letzte Woche měl my figlio Geburtstag”, zahlaholila. “Otevřeli jsme una vecchia bottiglia, naše alte Grumello, anno fifty seven.”

“A šlo to pít?” zajímal jsem se?

“Ale oui, molto bene. Jen mi přišlo, že anno acht und vierzig byl lepší. To jsme pili před měsícem.”

Byli jste někdy za vínem v Itálii? Znáte Valtellinu? Lezete po horách? Nezapomněli jste si někdy lano?